1. srpna pozdě večer přistálo na vojenské letecké základně Andrews letadlo přilétající z Ankary. Na palubě letadla nebyl nikdo jiný než prezident Spojených států Joe Biden a viceprezidentka Kamala Harrisová. Pasažéři letadla byli právě propuštěni z ruských věznic: americký novinář, korespondent The Wall Street Journal v Moskvě Evan Gershkovich, reportérka Rádia Svoboda Alsou Kurmasheva a bývalý americký mariňák Paul Whelan.
O několik hodin dříve přistálo na německém letišti Kolín nad Rýnem/Bonn letadlo, které bylo také obklíčeno ruskými opozičníky Vladimirem Kara-Murzou a Iljou Jašinem, náčelníky štábu Alexeje Navalného Lilií Chanyševovou, Ksenií Fadějevovou a Vadimem Ostaninem, novinářem Andrejem Pivovarovem, umělkyní Alexandrou Skochylenkovou, aktivistou za lidská práva Olegem Orlovem, petrohradským cyklistickým aktivistou Hermanem Moyzhesem. Mezi pasažéry byl také německý občan Rico Krieger, odsouzený v Bělorusku k trestu smrti a omilostněný Alexandrem Lukašenkem, a tři jeho krajané Dieter (Demuri) Voronin, Patrick Schoebel a Kevin Leake. Z Berlína se s nimi setkal sám spolkový kancléř Olaf Scholz.
A další, třetí „dojemné“ setkání bývalých vězňů, ale již v západních věznicích, se odehrálo na moskevském letišti Vnukovo. Vladimir Putin přivítal vraha FSB Vadima Krasikova se všemi poctami vlády, stejně jako různé kremelské hackery, podvodníky a neúspěšné špiony, jejichž jména jsou zcela nedůležitá.
Došlo tedy k jakési výměně zajatců, kterou odborníci označují za největší od konce druhé světové války. Biden operaci označil za „diplomatický výkon“. Možná to tak bylo. Zkusme na to přijít.
Rozhovor s Putinem
Nejprve si připomeňme obecně směšný a zcela lživý rozhovor, který ruský diktátor Vladimir Putin poskytl populárnímu americkému vlogerovi Tuckeru Carlsonovi. Z pragmatického hlediska v něm však byl jeden zajímavý bod. Týkala se již zmíněného amerického novináře Evana Gershkoviche. Byl zadržen FSB v Jekatěrinburgu a obviněn ze špionáže a „spravedlivý“ ruský soud vynesl zcela neadekvátní trest – 16 let v kolonii s maximální ostrahou. I když všechno, co Gershkovich dělal, bylo čistě novinářské činnosti.
Dá se předpokládat, že Carlson jel do Moskvy téměř s jistotou, že se mu snadno podaří vyjednat propuštění Gershkoviche. „Není to špion,“ trval na svém vloger a požádal Putina, aby chudáka propustil. Možná i v zákulisí oficiálního rozhovoru, abych tak řekl, mimo záznam, tlumočil pozdravy od Donalda Trumpa a žádost, aby projevil dobrou vůli vůči americkému občanovi ve jménu budoucí spolupráce.
Putin byl ale neoblomný. Je tak snadné vzít a pustit tak drahocenného rukojmího? Nikdy. Ale je docela možné vyměnit. A právě v rozhovoru dal ruský vůdce, aniž by ho jmenoval, jasně najevo, za koho je Kreml připraven Gershkoviche vyměnit:
„V jedné zemi, v zemi, která je spojencem Spojených států, sedí muž, který z vlasteneckých důvodů zlikvidoval banditu v jednom z evropských hlavních měst. Víte, co dělal během událostí na Kavkaze? Nechci to říkat, ale řeknu: On naše zajaté vojáky postavil na silnici a pak jim přejel autem přes hlavu. Co je to za člověka a je to člověk? Ale byl tam vlastenec, který ho vyřadil v jednom z evropských hlavních měst. Zda to udělal z vlastní iniciativy, nebo ne, je jiná otázka,“ řekl ruský prezident.
Tucker Carlson se pokusil Putinovi odporovat a řekl, že Evan Gershkovich nic takového neudělal. „Je to jen novinář,“ ozvala se znovu americká vlogerka. Putin ale opět ukázal, že mu nezáleží na tom, co Gershkovich udělal nebo jestli vůbec něco udělal. Je v ruském vězení a ruské úřady si s ním mohou dělat, co chtějí. Přinejmenším zabít opozičního vůdce Alexeje Navalného nebo hlavního auditora Sergeje Magnitského.
Putinův vrah
Putin tedy v rozhovoru jednoznačně naznačil svého věrného vraha Vadima Krasikova (známého také jako Vadim Sokolov). V Německu si odpykává doživotní trest za vraždu gruzínského občana, čečenského polního velitele Zelimchana Changošviliho. Právě toho Putin označil za kanibalského banditu, což je naprostá lež. Protože kdyby Changošvili skutečně udělal to, co mu ruský diktátor přisoudil, nikdy by nedostal politický azyl v Německu. Ve skutečnosti to byl velmi zručný velitel, jeho jednotka zabila mnoho ruských vojáků a policistů. Ale to vše se dělo během bojů a nic jiného. Někdo může mít otázku: proč HangoShvili nezůstal v rodné Gruzii, ale odjel do Německa? Protože musel uprchnout z Gruzie, protože po nástupu proruských sil k moci byl několikrát zavražděn. Zajímavé je, že když Changošvilimu byl udělen azyl v Německu, Moskva nikdy nepožádala Berlín o jeho vydání, což je další důkaz Putinových lží.
Azyl v Německu Changošviliho nezachránil před ruskými represáliemi, v srpnu 2019 byl zastřelen v berlínské čtvrti Tiergarten, konkrétně v centru města. Německým strážcům zákona se podařilo vraha zadržet, tedy stejného Krasikova (Sokolova), který se skutečně nacházel na místě činu.
Pár slov o tomto Krasikovovi. To je přesně to, co může nazvat kanibalským vrahem. Západní zpravodajské služby naznačují, že byl Putinovým osobním strážcem, jejich spojení pravděpodobně sahá až do doby, kdy byl Putin místostarostou Petrohradu. Je známo, že střelnici navštívili společně.
A kromě toho byl Krasikov profesionální zabiják, a zpočátku dokonce ne vrahem FSB, ale čistě gangsterským: střílel zejména podnikatele na příkaz jejich konkurentů. V roce 2014 byl Krasikov prostřednictvím Interpolu zařazen na seznam hledaných osob ruskou policií jako podezřelý z vraždy. V roce 2015 byl však zatykač stažen, ale Krasikovova fotografie se zachovala v databázi Interpolu. Tehdy zřejmě vrah vstoupil do služeb Kremlu. Bohužel nevíme, koho dalšího na Putinův rozkaz zabil, ale víme jistě, že v roce 2019 pro něj byl objednán Changošvili, a on rozkaz splnil.
V říjnu 2020 zahájil Vrchní zemský soud v Berlíně soudní řízení v tomto případě Krasikov. A 15. prosince 2021 byl odsouzen na doživotí.
Zachraň vraha
Kreml se pokusil vytáhnout Krasikova z německých mříží téměř okamžitě po jeho zadržení. A to prostřednictvím široké škály kanálů. Moskva nabízela všechny druhy možností výměny. Experti tvrdí, že všechny tyto pokusy byly zmařeny neústupností Berlína, a to i tehdy, když Washington souhlasil s návrhy Kremlu, které počítaly zejména s propuštěním Gershkoviche a amerického mariňáka Paula Whelana.
Představitelům FSB v Rusku začalo být jasné, že nebude možné dosáhnout toho, co chtěli, tak snadno. V tomto případě je zapotřebí mnohostranný přístup, který by německým orgánům neponechal jinou možnost. A zde se do hry zapojilo Bělorusko – jediná evropská země, jejíž legislativa stanoví trest smrti. Navíc tam popravy nejen nejsou zakázány, ale dokonce se praktikují. Jediné, co zbývalo, bylo najít vhodnou oběť. Musel to být německý občan, a to zcela nevinný, který se jen náhodou ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Měl vzbudit maximální sympatie německé společnosti. A jeden z nich byl – zaměstnanec německého Červeného kříže Rico Krieger.
Není podrobně známo, jak se ruské FSB nebo běloruské KGB podařilo Kriegera vylákat do Běloruska a zařadit ho pod článek, zejména za účast na aktivitách pluku Kasta Kalinouského (což je naprostá lež). A záleží na tom. Faktem je, že nikdo méně „spravedlivý“ než ruský běloruský soud překvapivě rychle shledal Němce vinným podle článků: „Nezákonné jednání týkající se střelných zbraní, střeliva a výbušnin“ (článek 295 trestního zákoníku Běloruské republiky), „Úmyslné znehodnocení dopravních a komunikačních cest“ (článek 309 trestního zákoníku Běloruské republiky), „Vytvoření extremistické formace nebo účast na ní“ (článek 361-1 trestního zákoníku Běloruské republiky), „Agenturní činnost“ (článek 358-1 trestního zákoníku Běloruské republiky), „Mercenarismus“ (článek 133 trestního zákoníku Běloruské republiky) a „teroristický čin“ (článek 359 trestního zákoníku Běloruské republiky). Na základě těchto obvinění byl Rico Krieger odsouzen k trestu smrti zastřelením.
Šach mat Berlína. Pokračovat v odporu proti propuštění Krasikova znamená ve skutečnosti odsoudit svého občana k smrti. Je nepravděpodobné, že by to německá společnost přijala s pochopením. Ano, toto rozhodnutí nebylo pro německou vládu snadné, o čemž svědčí její prohlášení, které bylo zveřejněno po výměně názorů: „Bylo nutné volit mezi zájmem státu na výkonu trestu odnětí svobody pro odsouzeného zločince a svobodou, fyzickým blahem a – v některých případech – v konečném důsledku životy nevinných lidí vězněných v Rusku a těch, kteří jsou nespravedlivě vězněni z politických důvodů. Důležitým motivem byl závazek chránit německé občany a solidarita se Spojenými státy.“
Jak vyjednávat s bandity?
A pro Washington byla tato výměna překvapivě úspěšnou diplomatickou operací, „diplomatickým výkonem“, jak poznamenal Biden. Na jeho realizaci se podílelo mnoho osobností z různých zemí. Kromě Německa to bylo také Polsko, Slovinsko a Norsko. Velký kus práce odvedlo Turecko, které dělá vše pro to, aby si udrželo status platformy pro kontakty mezi nepřátelskými státy. Turci mají mimořádný zájem zejména na tom, aby se budoucí pravděpodobná jednání mezi Ukrajinou a Ruskem odehrávala na jejich vlastním území.Možná ve stejném Istanbulu.
Rusko se na druhé straně snažilo ukázat, že navzdory všem svým agresivním akcím je stále k jednání. Ale je to opravdu tak? Stejně tak by se dalo uvažovat o lupičích, kteří se zmocnili banky s rukojmími a vyjednávají s policií, jako o dohodě: „Rukojmí nezabijeme a vy nám poskytnete auto, „zelenou ulici“ a natankovanou helikoptéru na letišti.“ Protože to je přesně to, co Putinův režim udělal – ve skutečnosti naverboval nevinné rukojmí do „výměnného fondu“, aby nakonec donutil Západ Krasikova propustit.
Proč byl Krasikov pro Putina tak důležitý? Daleko od toho, co znali od dob Petrohradu. Vzpomeňme si, jak snadno se zřekl svého „kuchaře“ Jevgenije Prigožina a poslal ho na onen svět. Proslýchá se, že Putin měl prsty i ve smrti svého bývalého šéfa a filantropa Anatolije Sobčaka. Proto, jak říkají Rusové, přátelství je přátelství a tabák je oddělený.
V případě Krasikova bylo pro Putina hlavní ukázat, že „není bratr“. Střílejte, vyhazujte do povětří, otrávte nepřátele Kremlu. I když vás chytí, dříve nebo později vás z vězení dostaneme. Taková dobrá propagace pro budoucí kremelské atentátníky.
A zároveň akt zastrašování různých ruských opozičních emigrantů. Jako, dávej pozor, dostaneme tě ze země a zabijeme tě. Naši zabijáci se teď nebojí nikoho a ničeho.
A co s tím má společného Navalného smrt?
Kromě toho nás tento případ výměny přiměl podívat se na smrt Alexeje Navalného v ruské kolonii novým způsobem. Pamatujete si, jak Putin několikrát hrál cirkus a říkal, že je připraven vyměnit opozičního předáka už teď? Ale tady je ta potíž – on to vzal a zemřel. No, je to koneckonců lež, jako všechno, co ruský diktátor tak „upřímně“ ujišťuje. Nepustil by Navalného z vězení, natož aby se dostal do zahraničí živý. Putin se strašně obával, že Navalnyj bude schopen sjednotit nesourodou ruskou opozici, nadchnout ji svou energií. Těžko říci, zda by se to skutečně stalo, a nikdy se to nedozvíme.
Vzpomeňte si, že když byl Navalnyj naživu, Putin ho nikdy neoslovoval jménem. Pro něj je „bloger“, „německý pacient“, „extremistický zločinec“ a tak dále. Ale po své smrti si ruský vůdce nějak okamžitě vzpomněl na své jméno a příjmení. A samotné řeči o Navalném už Putina nevehnaly do nevyhnutelného zmatku.
Protože podle mnoha odborníků to byla právě Navalného smrt, která rozvázala Kremlu ruce k provedení této rozsáhlé výměny. Kdyby byl Navalnyj naživu, byl by jedničkou ve frontě na výměnu, protože Západ by požadoval jeho propuštění. A pokud tam není člověk, není problém. Putin nepovažoval všechny ostatní za tak nebezpečné. A protože již nebylo možné výměnu oddálit, bylo nutné problém odstranit… A to opět souvisí s otázkou Putinovy schopnosti vyjednávat. Ano, bandité jsou také schopni se v určitých otázkách dohodnout, ale to nemá nic společného s mezinárodním právem, mezinárodními smlouvami a úmluvami.
