Od chvíle, kdy „katolicko-buržoazní reakce“ vedená Vatikánem přestala být hrozbou pro obyvatele ukrajinských území, uplynula dlouhá doba. Dnes je možné hledat nesmyslné ideologické konstrukty, jako je ten výše uvedený, v neužitečných knihách prolhané sovětské éry a smát se jejich absurditě. Před několika desetiletími se však těmto „marxismům-leninismům“, které byly z hlediska logiky a historické zkušenosti neslučitelné, věřilo. Byli vedeni a vedeni. Ozvěny toho se daly najít i na nezávislé Ukrajině. Na některých místech se to stále děje. I když méně často.
Bezcenní straničtí dědečkové, kteří tiše umírali na schůzích komunistických „covenů“, odešli. Byli jimi „zastrašeni“. Jedním z nich je izolacionismus, který se snažili vštípit důvěřivým Ukrajincům. Například tvrzení imperiální propagandy, že všichni kolem nás nám chtějí ublížit a představují hrozbu a jedinou záchranou je spojenectví s Rusy. Jako by všechny kontakty obyvatel našich území s jinými kulturami a národy byly výhradně dobýváním a okupací, nárokem na naše zničení. V důsledku toho byla nezávislá Ukrajina dlouho podezřívavá vůči civilizovanému světu a manévrovala mezi Evropou a Ruskem. Ukrajina nepracovala na strategii udržitelného a spolehlivého partnerství, aliancí ani na jasném zahraničněpolitickém kurzu. Nakonec na nás Rusko zaútočilo.
Hranice obsahu a propasti
Mimo svět a navzdory němu, pohybující se po své vlastní slepé cestě – to je podstata lidí, kteří žili na území moderního Ruska. Totéž se nedá říci o obyvatelích území Ukrajiny. Zatímco čekali, až Petr I. otevře díru do Evropy, byli lidé, kteří se stali profesory a rektory nejstarších univerzit. Ve dvanáctém století byzantský císař (1183-1185) Andronikos Komnenos „navštívil“ haličského knížete Jaroslava Osmomysla, jehož záležitosti doma nevycházely dobře. V roce 1429 přijel do Lucku na sjezd panovníků císař Svaté říše římské Zikmund. Kontakty mezi lidmi, kteří žili na území moderní Ukrajiny, a obyvateli jiných zemí byly vždy intenzivní a plodné.
Slovansko-řecko-latinské školy, které byly otevřeny v zemích bývalé Rusi, ale nezapustily kořeny v Moskvě, byly typickým příkladem humanistické vzdělanosti. Následně byly ukrajinské země Polsko-litevské unie pokryty sítí vzdělávacích center Tovaryšstva Ježíšova. Takové instituce existovaly v celém prostoru, který se dnes nazývá Evropa. Model jezuitského školství měl vliv na metropolitu Kyjeva, Haliče a Vší Rusi (1633-1647) Petra Mohylu, když založil školu v Kyjevě. Na druhé straně byly kontakty představitelů Tovaryšstva Ježíšova s Moskvou izolovány. Můžeme zmínit poslání Antonia Possevina (Antonio Possevino) V 80. letech 15. století si s Ivanem Hrozným nerozuměli. Possevino sepsal dílo „Moskva“ (Vilno, 1586), v němž popsal všechny své hrůzy z toho, v co se křesťanství v Moskvě změnilo. Napsal, že cesta do Moskvy vede přes Moskevskou Rus a že je ve styku s ruskými magnáty. Ostroh obzvlášť. Opravdu věřil v dialog s moskevskými vládci? Pravděpodobně ne! Je to jako vyjednávat s Putinem.
Roky uplynou a ve Lvově, v rodině Boimů, se narodil chlapec, který dostal jméno Mychajlo. Dostane se mu skvělého vzdělání, ovládne několik jazyků a stane se členem Tovaryšstva Ježíšova. V předvečer Chmelnycké oblasti se vydá do zemí moderní Indie a Číny. Příspěvek Michaila Boima (Michael Boym, 1614-1659) v orientalismu, který svět dosud neocenil. I když to byl člověk na úrovni Marca Pola (Marco Polo, 1254-1324) a Mateo Ricci (Matteo Ricci, 1552-1610). Méně známý, ale jeho odkaz nezaostává za díly výše zmíněných osobností: Boimova díla, jeho popisy flóry a fauny, kulturní a lingvistické studie atd. Za Boimova života známý intelektuál té doby Athanasius Kircher (Athanasius Kircher, 1602-1680) a k úplnému „objevu“ tohoto čísla musíme ještě dospět.
Vlastní „cizinci“ a „přátelé“ někoho jiného
Podobných příkladů je mnoho. A co je důležitější, svědčí o blízkosti a porozumění mezi lidmi, kteří žili na území Ukrajiny, a obyvateli kteréhokoli jiného koutu toho, co nazýváme Evropou. Tento prostor se vyznačoval relativně identickým vzdělávacím systémem a hodnoty se příliš nelišily. Vzdělaní lidé četli stejné texty a jejich pozornost byla upřena na stejný okruh autoritativních myslitelů. Stavěli v podobném stylu, oblékali se stejným způsobem a dodržovali podobnou etiketu a normy. Dýchali jsme městský vzduch, díky čemuž bylo svobodné. Navzdory místním specifikům se obecné trendy příliš nelišily a lidé spolu vycházeli. Obvykle zde byl jeden kulturní prostor.
Na druhé straně obyvatelé, kteří dlouho žili na území dnešní Ukrajiny, byli rozděleni „zeď“ s prostorem zvaným Moskva. „Zeď“ je kulturní, protože v Moskvě neznali Magdeburské právo, humanismus, reformaci atd. „Zeď“ je také jazyková a diplomatická. Hejtman Bohdan Chmelnyckyj potřeboval tlumočníka, aby Moskvanům porozuměl. Ve vizi státní struktury a v politických tradicích je v těchto oblastech propast mezi elitami. Přirozeně, že kontakty například mezi Rusí a Moskvou byly až do poloviny 17. století pomalé. To jsou různé světy. Zjevné rozdíly viděli „my“ a „oni“.
V první polovině sedmnáctého století Guillaume de Beauplan (Guillaume de Beauplan, 1600-1673/1685). Francouzský inženýr, který zde stavěl opevnění a paláce. Beauplan se také seznámil s životem místních obyvatel, historií a geografií regionu. Zanechal po sobě cenné popisy a mapy tehdejších ukrajinských území. Zvláště cenné jsou informace o značení prostoru v jeho dílech. Dokonce i název díla „Popis Ukrajiny…“. Beauplanova Ukrajina, tj. několik vojvodství Polsko-litevské unie, se rozprostírá „od hranic Moskvy až k hranicím Sedmihradska“.
Ještě zajímavější je to s otcem Janem (Zuchowicz) (Jan Zuchowicz) z Tovaryšstva Ježíšova. Zastával vysoké funkce ve struktuře jezuitského řádu a je autorem ikonických děl. Nejcennější „Vztah…“ (Relatio de caedibus patrum ac fratrum S.I. in provincia Poloniae, 1665). Toto je popis jezuitských center za Chmelnického let: ztráty, vraždy, hodnocení úsilí potřebného k obnovení činnosti atd. Jsou zde informace o vztazích mezi představiteli různých náboženství, zajímavém přístupu k označování prostoru a vyprávění historie. Otec Zuchowicz píše o „Roxolánii“/“Rusi“ jako o součásti Polského království. Tento region se skládá z Podolí, Podlasí, Polesí, Volyně a dalších území a také z Ukrajiny jako součásti Kyjevského, Bratslavského a Černihivského vojvodství. Jezuita lokalizuje tuto „Rus“ mezi řeku San a hranice Moskvy, mezi hranice Maďarska a Litvy.
Tento vzorek není reprezentativní. V textech však existuje vzor zahraničního inženýra, který přišel do našich zemí, a také mnicha, který zde strávil většinu svého života. Oba píší o hranici, o hranici, která v sedmnáctém století oddělovala Rusko a Moskvu. Je zřejmé, že k této geografické a politické hranici by měla být přidána metaforická „zeď“, která existovala mezi obyvateli těchto území – v kulturním a ideologickém smyslu.
Obraz světa ruského propagandisty
Bez ohledu na to, s čím sovětští a ruští propagandisté přišli o společné kolébce a bratrských národech, lidé, kteří žili na území moderní Ukrajiny a Ruska, než se stali součástí stejného impéria, měli více rozdílů. Život pod různými vládci, v různých státních útvarech a kulturním a ideologickém prostředí. Jednota nebo společný prostor nepřichází v úvahu. Neexistovala žádná trvalá touha a hrdinský boj za sjednocení těchto území a ani nemohl. Je to uměle vnucené. Představa, že Ukrajince nikdo nepotřebuje, svět je nám cizí a všichni kolem přemýšlejí o rozdělení našich zemí a jejich anexi, je také v rozporu s historickým kontextem. Tento přístup je podporou škodlivého izolacionismu.
To je výhodné pro Rusko a jeho propagandisty, ale ne pro Ukrajinu. Ukazuje se, že v průběhu dějin nás Poláci a Maďaři, následovaní Vatikánem, „chtěli“ zajmout. Před událostmi Revoluce důstojnosti a ruské invaze na Ukrajinu v roce 2014 převládal pocit, že nepřítelem je NATO podporované Amerikou. Ani Vatikán, ani Spojené státy na Ukrajinu nezaútočily. Rusko, které je v nepřehledném obrazu světa imperiálních a sovětských propagandistů téměř naším jediným přítelem a spojencem, nyní beztrestně a predátorsky a pokrytecky zabíjí Ukrajince a devastuje naši zemi. Jaké další důkazy chybí, abychom pochopili, kdo má prospěch z podněcování víry Ukrajinců v izolacionismus? Izolacionismus, který se v praxi ukázal být nejen škodlivý, ale také vražedný.
