Hlavní událostí léta 2024 byla samozřejmě ofenzíva ozbrojených sil Ukrajiny (do určité míry – v režimu „nejsme tam“) na území Kurské oblasti Ruské federace. Tato vojenská operace nebyla jen první úspěšnou ofenzívou ukrajinských sil po Slobožanského ofenzívě v létě až na podzim 2022, ofenzívě, která umožnila posunout frontu o několik kilometrů na východ v poměrně krátké době. I když tento faktor by samozřejmě neměl být podceňován – jednoho dne bude Kurská ofenzíva analyzována i vojenskými teoretiky. Ale protože nejsme na specializovaném vojenském zdroji, budeme hovořit o dalším aspektu tohoto příběhu.
Vraťme se do ledna-února 2022. A připomeňme si, jak ruský diktátor Vladimir Putin (nazývejme věci pravými jmény) vydíral západní demokratický svět a požadoval nejen to, aby mu dala Ukrajinu (a samozřejmě všechny ostatní bývalé sovětské republiky), ale také obnovení jaltského statu quo. To ve skutečnosti znamená vrátit světový řád do situace z roku 1988, kdy byla část Evropy pod kontrolou kremelského impéria – a toto impérium samo bylo jedním z center bipolárního světa. (Ve skutečnosti to samozřejmě bylo tripolární, ale v SSSR si nezávislost a subjektivitu Číny ve skutečnosti nepřáli, protože v socialistickém světě nemohou být dvě centra moci, pokud v kapitalistickém světě existuje jen jedno).
A Putin vydíral Západ velmi jednoduchým argumentem – válkou. Svět se vlastně nedočkal ničeho nového, Evropa to všechno nějak zažila na konci 30. let minulého století, kdy se jinému diktátorovi, Adolfu Hitlerovi, podařilo zmocnit se Alsaska, Rakouska, Sudet a zbytku České republiky a Moravy pouze vydíráním. A Polsko, alespoň částečně, i když tady už jsme museli bojovat. Tento příběh byl ale také dalším argumentem jak pro Hitlerova mentálního potomka Vladimira Putina, tak pro jeho západní oponenty – protože nacisté válku s Poláky stejně vyhráli. I když dvě velké evropské země, Velká Británie a Francie, se Polska postavily, nebo se o to alespoň pokusily najednou.
Rok 2022 byl tedy pro Putina Hitlerovým rokem 1939 – musel bojovat. A tento příběh, na rozdíl od polských, francouzských a následných tažení Wehrmachtu, se pro ruskou armádu mírně řečeno změnil v problémy. Pověst „druhé armády světa“, pověst hrozivého a neporazitelného tyrana (pamatujete si na tu sektu, která stále věří, že Putin všechny přehrál?) – utrpěla. Částečně, ale hmatatelně.
Ale do určité míry se Vladimir Putin stále mohl cítit vítězně. Vtrhl na území cizí země, obsadil a anektoval část regionů této země – a nezaplatil za to. To samozřejmě není „nic“, ale sebevědomí prezidenta Ruské federace mu přesto umožnilo nadále hrát roli alfa samce, mocného tohoto světa. A čas od času vyděsit svět svým hlavním trumfem – jadernými zbraněmi. Což, buďme upřímní, ztrácela svou sílu a zastrašování s každým měsícem totální války. Přesto to byla skutečná supervelmoc, i když pod sankcemi, i když čelila armádě přesycené západním vybavením. Ale pak se najednou, v srpnu 2024, stal Kursk…
A ukázalo se, že všechny ty strašáky, kterých je plný kanál Telegram bývalého viceprezidenta Ruské federace Dmitrije Medveděva – omlouváme se za tu neomalenost, stojí za hovno. Šíření poplašných zpráv, které kremelské vedení spustilo ještě před začátkem války, pak bylo pravidelně využíváno tímto „gopnikickým argumentem“ během války na území Ukrajiny. A pak ozbrojené síly Ukrajiny vstoupily na mezinárodně uznávané území Ruské federace, obsadily část území Ruské federace – mnohem větší hrozbu pro národní bezpečnost…
Ale co vidíme? A vidíme, že nedošlo k žádným jaderným úderům – ani na ukrajinské jednotky, ani na ukrajinská zadní města. A s největší pravděpodobností se to nikdy nestane. Odmítnutí použití zbraní hromadného ničení lze samozřejmě vysvětlit mnoha způsoby. A tento časový tlak není jen ze Západu, ale také z Východu, z Pekingu. A pochopení strategického nebezpečí pro celou planetu, pro celou civilizaci. (Abych byl upřímný, tomuto argumentu je těžké uvěřit v Putinově hlavě – ale nechme to být.)
Faktem však zůstává, že úroveň hrozby pro Ruskou federaci a Putinův režim dosáhla téměř nejvyšší úrovně (zbývá vidět ukrajinské jednotky v Moskevské oblasti a útoky dronů a HIMARS na hlavní město impéria). A neviděli jsme adekvátní reakci – adekvátní neustálým a četným hrozbám, které se ozývaly zpoza zdí moskevského Kremlu.
Co to může znamenat? Jen jedna věc. Vladimir Putin se ukázal být tím nejobyčejnějším gopnikem, který se rozhodl v klasickém stylu petrohradských bran zastrašit oběť a okrást ji bez použití síly. A všechno to skončilo tím, že se oběť nejen začala bránit, ale také bušila gopnika do solar plexu stejnými mosaznými klouby, jaké si s sebou vzal na „speciální vojenskou operaci“.
Koneckonců, i přes vzácné území okupované ukrajinskou armádou po celém Rusku je to velmi bolestivá rána. Sami Rusové začali šířit téma, že „poprvé od Velké vlastenecké války vstoupila noha agresora na svatou ruskou zemi“. (Ve skutečnosti, ne poprvé, vezměme si alespoň příběh Damanského ostrova, který Čína znovu získala v roce 1969 – ale ne každý Rus, který se tak obával „prvotně ruského Krymu“, si na tento případ vůbec vzpomene.) Rána, která demonstruje veškerou slabost kremelského režimu. Ukázalo se, že Putin je příliš slabý nejen na to, aby se zmocnil někoho jiného – není dokonce ani způsobilý k tomu, aby hájil svou vlastní, právní obhajobu. A každý, kdo ho pozorně sleduje, si toho nemohl nevšimnout.
Slabost veřejnosti je to, čeho se každý diktátor obává. Proto Lukašenko v roce 2020 běhal po Minsku se samopalem (nevzal si ho, aby střílel – byla to demonstrace síly). Proto sám Putin, který znal fobie Angely Merkelové, vzal na společnou akci s tehdejší německou kancléřkou svého psa. A teď…
A nyní Putin celému světu ukázal nejen slabost – to jsme viděli v roce 2022, kdy jeho jednotky uprchly z Kyjeva a odhalily světu svou nelidskou tvář v Buči –, ale skutečnou slabost. Diktátor, který byl na začátku roku 2022 považován za pána třetiny světa bez tří dnů (nebo 96 hodin, záleží na tom, jak to počítáte), se v srpnu 2024 ukázal jako neschopný zachránit své území před cizí armádou.
A to je Putinova hlavní porážka v Kurské oblasti. Protože i když ozbrojené síly Ukrajiny opustí Sudžu za měsíc nebo za šest měsíců, nikdo nikdy nezapomene, že to nebyla mocná Zlatá horda, ani velká Bonapartova Francie, ani Hitlerova Třetí říše, ale skromná, malá Ukrajina (kterou, jak říkali ruští propagandisté, „porazíme v horké válce za dva dny“), kdo toto území dobyl a ovládl. A „druhá armáda světa“ nemohla nic dělat s ukrajinskými jednotkami, které o 10 let dříve ve skutečnosti neexistovaly.
