Teď jsem si mimoděk vzpomněl na své myšlenky a nálady před deseti lety. A v první polovině srpna 2014 byli poměrně optimističtí. Ano, aktivní fáze tzv. protiteroristické operace stále probíhala, i když všichni chápali, že pod touto eufemistickou zkratkou se skrývá válka mezi Ruskem a Ukrajinou, byť v omezeném měřítku. Naše ozbrojené síly sebevědomě tlačily na nepřítele, postupovaly vpřed a osvobozovaly jednu osadu za druhou od podmíněných separatistů. Ano, z Ruska obdrželi zbraně, obrněná vozidla, munici a dokonce i lidskou sílu (dočasně). Zdálo se však, že žádná síla nemůže zastavit naši spravedlivou ofenzívu. Naštěstí v té době ještě nedorazil do kotle Ilovajsk.
Nálada na Západě se zároveň radikálně změnila k lepšímu. Podařilo se jim vzpamatovat se z šoku způsobeného barbarským sestřelením dopravního letadla Boeing 777 A konečně si uvědomit, kdo je zde krvavým vrahem, který ohrožuje bezpečnost celého kontinentu. A hlavní věc je začít si uvědomovat, jak se v takové situaci zachovat.
Téměř tři sta lidských životů stálo Západ toto uvědomění. Když 17. července 2014 raketa odpálená ruským systémem protivzdušné obrany Buk sestřelila dopravní letadlo Malajských aerolinií letící z Amsterdamu do Kuala Lumpur na letu MH17. Ano, dnes už víme, že to byla „trocha krve“, bez ohledu na to, jak cynicky to může znít. Protože dnes vidíme rozsah tragédie, pokud se krvežíznivý diktátor nenechá včas zastavit všemi silami a prostředky. Ale v té době se civilizovaný svět, i když zvyšoval tlak na Moskvu, stále snažil najít kompromis.
„Je načase, aby Evropa ukázala, že má skutečný vliv. Zpřísnění sankcí je to jediné, čemu Vladimir Putin skutečně rozumí,“ zdůraznily důvěryhodné německé noviny Podlitina ve svém článku publikovaném v srpnu 2014.
A jen o pár týdnů dříve byly publikace v německém tisku mnohem bezzubější, ne-li více nakloněné Moskvě. V kruzích evropských intelektuálů byla stále populární myšlenka Russland verstehen „Aby porozuměli Rusku.“ Teprve po tragédii MH17 začala být tato myšlenka zpochybňována: „Putin verstehen? (Rozumíte Putinovi?) „Jestli chceš, můžeš se taky pokusit pochopit Hitlera.“
Tón prohlášení německých publicistů o Moskvě se znatelně vyostřil. A to se stalo charakteristickým nejen pro žurnalistiku a nejen pro Německo. I když, samozřejmě, mediální útoky na Putinversteiers, tedy na tisk, který můžeme podmínečně nazvat „Gazprom“, pokračovaly. A po dlouhou dobu se ve světě objevovaly články jako ten v německém vydání TAZ (sympatizující s levicí) „Pravda o letu MH17“ (Die Wahrheit über Flug MH17). Jeho autor se pomocí principu cui bono snaží dokázat, že za nehodu mohou Spojené státy, Ukrajina, dokonce i Izrael, ale ne Rusko a proruští ozbrojenci, protože jejich pověst, jak vidíte, jen utrpěla…
Tyto myšlenky a jejich nositelé však ustoupili na okraj obecného západního diskursu. Z umírněných politiků Evropské unie se rázem stali aktivní kritici Moskvy. Kdo by před pár dny tušil, že tehdejší prezident Moskvy nakloněného Bulharska Rosen Plevneliev veřejně označí Rusko za „agresivní a nacionalistické“.
Tehdy se Mark Rutte, tehdejší premiér Nizozemska, země, která poskytovala útočiště dceři Vladimira Putina, proměnil ve věrného přítele Ukrajiny a zarytého nepřítele Ruska. Ve skutečnosti začal dávat Kremlu ultimáta a vyzýval EU, aby přehodnotila vztahy s Ruskem. Tehdejší britský premiér David Cameron se začal hlasitě hlásit vůči Kremlu. Od té doby se Londýn pevně postavil proti Putinovi a neodchýlil se od něj, ale pouze ho posílil.
Tehdy začal Západ postupně vidět světlo. Pohodlná iluze „dobrého Putina“ a možnost „resetu“ vztahů s Ruskem se rozplynuly (spoiler: ale ne úplně). Kyjev proto logicky doufal, že Evropská unie i Spojené státy uvalí na Kreml tvrdší sankce a budou vůči němu provádět adekvátnější politiku, která by již nezajišťovala appeasement agresora.
A Putin se vůbec bál. Hned 17. července zavolal tehdejšímu americkému prezidentovi Baracku Obamovi (i když tak neučinil již několik měsíců). Vymlouval se, točil se jako had na pánvi a tvrdil, že Rusko do tohoto incidentu vůbec nepatřilo. Nejsme to my, jsou to Ukrajinci, Marťané, je to on, kdo explodoval (vzpomeňte si, jak Putin s děsivou tváří na tváři komentoval tragédii ponorky Kursk v pořadu Larryho Kinga: „Utopila se“). Ale Obama, který byl již vyzbrojen materiály od CIA, FBI a NSA, samozřejmě nedokázal Obamu o tom přesvědčit.
To je místo, kde by celý civilizovaný svět vyvíjel tlak na Kreml, zatímco ruské vedení by bylo v naprostém vyčerpání. Existovala reálná šance donutit Rusko, aby zastavilo válku na Donbasu a stáhlo se z ukrajinského území. Západní lídři však v té době neprojevili neústupnost. Už po několikáté. A bohužel ne naposledy.
Navzdory všemu západní politici nepřestávali věřit (nebo spíše nevěřili, ale přesvědčovali sami sebe), že Rusko lze stále integrovat do civilizovaného světa. Zejména Berlín nechtěl ztratit své zájmy v Rusku. V první řadě mluvíme o vývozu high-tech výrobků – elektroniky, obráběcích strojů, vozidel. A Obama, který nedávno inicioval „reset“ vztahů s Kremlem, neztrácel naději, že v této práci bude pokračovat.
A Putin vydržel svůj strach, postupně se vzpamatoval a viděl, že je pro něj vše v pořádku, že je možné pokračovat v agresi. A nejen pokračovat, ale posilovat. Posílit na nejvyšší úrovni – zavedením pravidelných ruských jednotek na Ukrajinu. Tehdy jsme se dozvěděli o Ilovajsku… Pak tam byly „Minsk-1“, „Minsk-2“, Debalceve. A totální invaze byla jen otázkou času. Protože už tehdy bylo jasné, že Putin svůj „novoruský“ projekt tak snadno neomezí, ale spíše ho rozšíří, pokud se mu to podaří. Bylo do toho investováno příliš mnoho úsilí a peněz. Vypuštěný setrvačník války, Moskva by ho nedokázala tak snadno zastavit, i kdyby chtěla. Ale bylo docela možné to zastavit s pomocí západní moci.
