Na přelomu února a března 2022 celý svět se zatajeným dechem sledoval, jak Ukrajina, její armáda, ukrajinští dobrovolníci, dobrovolníci, nakonec všichni Ukrajinci dobré vůle povstali, aby bránili svou vlast před ruským agresorem. Tento čin ukrajinského lidu, který dokázal odrazit strašlivou invazi mnohem silnějšího nepřítele a nedovolil, aby byla jeho země zotročena, bude jistě zapsán zlatým písmem do světových historických análů. Koneckonců, jak již víme, jen málo globálních hráčů věřilo, že Ukrajina bude schopna odolat, natož odrazit útok nepřítele a dokonce zahájit protiofenzívu. V nejlepším případě byla Ukrajincům přiřazena role partyzánů v jejich vlastní, okupované zemi.
To vše samozřejmě nemůže nevyvolávat respekt k odolnosti Ukrajinců, jejich vojenskému výkonu. Zároveň je nemožné nepoložit si logickou otázku: jak došlo k tomu, že bylo tohoto výkonu zapotřebí, že armáda nebyla zcela připravena na útok zvenčí, přestože válka trvala osm let? Koneckonců, proč jsme v prvních dnech totální invaze ztratili jižní území, Mariupol, Novou Kachovku, většinu Donbasu a dokonce i Cherson, přestože se město nachází na pravém břehu Dněpru? Mohla být Ukrajina lépe připravena na rozsáhlou ruskou invazi?
Na všechny tyto otázky bude muset ukrajinské vedení ještě odpovědět, jakmile vítězně ukončíme válku. I když už se dá namítnout: ano, na případnou invazi jsme se připravili velmi špatně.
K degradaci armády a celého bezpečnostního systému v Ukrajině dochází prakticky po všechna tři desetiletí od získání nezávislosti. Abychom si představili rozsah degradace, stojí za to se alespoň podívat na hollywoodský film „Baron ve zbrani“ (Pán války) v hlavní roli Nicolas Cage. Velmi živě vykresluje, jak obchodníci se zbraněmi z celého světa profitovali z krádeží zbraní, munice, obrněných vozidel atd. z ukrajinských vojenských skladů, jak se na těchto zbraních vydělávaly miliardy jmění. Mezitím se Ukrajina stávala bezbrannou proti potenciálnímu vnějšímu nepříteli. Samozřejmě, že vše ve filmu je prezentováno s určitou uměleckou nadsázkou, ale v zásadě je situace vykreslena poměrně přesně. Ukrajinské úřady byly na možnou agresi naprosto nepřipravené a opakovaly stejnou chybu, kterou udělala Ústřední rada v roce 1917. Dnes, stejně jako tehdy, se naivním ukrajinským politikům zdálo, že kolem jsou jen přátelé, a proto se mohou uvolnit a nestarat se o vlastní bezpečnost.
No, no, před rokem 2014 bylo možné zanedbávat svou bezpečnost, ale bylo nutné úplně ztratit pud sebezáchovy, aby se po anexi Krymu a invazi na Donbas odsunula otázka plnění arzenálů, zachování muničních skladů a vývoje nových typů zbraní na druhé nebo třetí místo.
A zde vina padá nejen na zkorumpované úředníky a populistické politiky, kteří se zasazovali o mír. V průběhu několika let omezené války na Donbasu, které se aktivně účastnilo nanejvýš jedno procento ukrajinského obyvatelstva, byli naši lidé natolik „unaveni“ válkou, že byli připraveni volit kohokoli, jen kdyby slíbili, že zastaví boje. I když ne, „pro kohokoli“ by bylo přehnané. Nikdo nespěchal s hlasováním pro otevřeně proruské kandidáty, jako jsou Jurij Bojko nebo Jevhen Murajev, a to ani navzdory jejich mírovým volebním programům.
Na jaře 2019 tak Ukrajinci masivně hlasovali pro komika Volodymyra Zelenského a věřili jeho sloganům, že „stačí přestat střílet“, „sbíhat se někde uprostřed“ atd. Zelenskyj během své předvolební kampaně vášnivě tvrdil, že válka pokračuje jen proto, že je výhodná pro ukrajinské a ruské oligarchy (především narážel na výhody pro Petra Porošenka). Podle jeho logiky může být válka ukončena jednoduše tím, že se těmto agresivním oligarchům odebere páka.
A nejvtipnější na tom je, že většina Ukrajinců věřila Zelenského jednoduchým receptům. Byl vnímán jako „prezident míru“, jako obratná hlava státu, která je schopna urovnat jakékoli konflikty, jako to dokázala filmová postava, kterou vytvořil v televizním seriálu „Služebník lidu“. Není proto divu, že historicky osvědčená formule míru, známá již starým Římanům, je nepravdivá.I vis pacem, para bellum – se zdálo, že je to pro nově zvolenou hlavu státu a jeho tým cizí.
Nelze popřít, že za prezidentství Petra Porošenka bylo ukrajinské armádě věnováno příliš málo pozornosti, vzhledem k aktuálnímu válečnému stavu země. Existuje mnoho novinářských vyšetřování, ukrajinských i zahraničních, o zneužívání obranných příkazů, do kterých byla zapojena sama tehdejší hlava státu. Obzvláště ostudnou stránkou během Porošenkova prezidentství je ničení ukrajinských muničních skladů, protožeByly vytvořeny bezpečné podmínky pro skladování munice. Všechny tyto problémy byly vykašlány krví na začátku rozsáhlé invaze. Za Porošenka však došlo alespoň k částečnému splnění obranného rozkazu.
K touze po míru by ale měla přispět Zelenského naivní víra, že s Putinem bude možné jednat, protože se zdá být rozumným člověkem, a zdravý rozum. Zelenskyj byl připraven na bolestivé kompromisy, ústupky, které by podle jeho názoru měly kremelskému diktátorovi stačit k tomu, aby si zachoval tvář a zbavil se Ukrajiny.
Ano, teď už víme, jak naivní byly tyto naděje, s nimiž ukrajinské úřady žily téměř tři roky. Tato naivita byla diktována nedbalostí při jmenování lidí do odpovědných vojenských funkcí. Například prvním ministrem obrany Ukrajiny jmenovaným Zelenským byl úspěšný podnikatel, absolvent Oxfordské univerzity Andrij Zahorodniuk. Jeho skutečné spojení s armádou před jeho jmenováním však spočívalo v tom, že se začátkem ruské ozbrojené agrese na Donbasu společnost, v jejímž čele stál, dodávala ukrajinské armádě kachlová kamna.
V březnu 2020 provedl Zelenskyj radikální reorganizaci vlády a do čela ministerstva obrany jmenoval muže dobře obeznámeného s vojenskými záležitostmi, generálporučíka Andrije Tarana. Zdálo by se, že muž, který byl donedávna prvním zástupcem velitele pozemních sil ozbrojených sil Ukrajiny, by měl dokonale rozumět potřebám armády a vědět, jak je naplnit. Věci se ale nevyvíjely podle očekávání. Místo toho, aby ministr obrany pomohl armádě, vyřešil její problémy a poskytl jí vše, co potřebuje, dostal se do tvrdého sporu s tehdejším vrchním velitelem ozbrojených sil Ukrajiny Ruslanem Chomčakem.
V té době tento konflikt dokonce vstoupil do veřejné sféry, případ se dostal až k soudům: Ruslan Khomchak podal žalobu na Andrije Tarana. Nemyslím si, že má cenu se zabývat podstatou sporu, je to zcela druhořadé. A hlavní věc je, že kvůli tomuto konfliktu v de facto válčící zemi se úroveň obranyschopnosti rapidně snížila.
Serhij Rachmanin, kdysi talentovaný novinář a nyní člen Nejvyšší rady, člen Výboru Nejvyšší rady pro národní bezpečnost, obranu a zpravodajství, v rozhovoru pro LB.ua definoval podstatu tehdejšího bezpečnostního problému Ukrajiny takto: „Problém nebyl v Taranu samotném. Problém byl v tom, že člověk, který nic nedělal, už jen tím, že nic nedělal, poškozoval bezpečnostní a obranný systém. Člověk, který nevěděl jak a nevěděl, co dělá v čele nejdůležitějšího ministerstva, byl v situaci, ve které narůstal chaos. A ti, kteří, řekněme, používali peníze neefektivně nebo třeba kradli, se cítili nepotrestáni. To je obrovská rána pro bezpečnostní systém, kterou, bohužel, nové vedení obrany, i kdyby to byli géniové, nebude schopno opravit.“
Právě zde by měl zasáhnout prezident Zelenskyj, potrestat viníky a propustit ty, kteří poškozují obranyschopnost. Ale ne, Taran zůstal ve funkci rok a půl – od března 2020 do listopadu 2021. Tedy až do doby, kdy se ukázalo, že totální ruská invaze je zcela reálná. A během Taranova funkčního období byl opuštěn státní řád pro armádu, programy nejnovějších zbraní a vojenská cvičení. Koneckonců, jaký může být vývoj v armádě, když se dva klíčoví lidé, na nichž to závisí, stali zarytými nepřáteli a otevřeně spolu válčí.
Dne 4. listopadu převzal funkci šéfa ukrajinského vojenského oddělení Oleksij Reznikov. Do otevřené ruské invaze zbývaly necelé tři měsíce. Na kompletní přípravu zbývá katastrofálně málo času. Ale i tato krátká doba byla využita velmi neefektivně.
Proč? Z velmi prostého důvodu: státní vedení Ukrajiny nemělo politickou vůli tak učinit. A v první řadě mluvíme o prezidentovi, který až do chvíle, kdy na Kyjev létaly ruské rakety, z nějakého důvodu doufal, že se Putin neodváží zahájit totální invazi. Kancelář prezidenta republiky se domnívala, že k eskalaci vojenského konfliktu s největší pravděpodobností nedojde. A pokud k tomu dojde, bude to pouze na starých kontaktních liniích v Luhanské a Doněcké oblasti.
V jiných nebezpečných oblastech, zejména na Krymské šíji a na severní hranici, nebyly ve skutečnosti prováděny žádné opevňovací ani minovací operace. Což mělo následně pro Ukrajinu fatální důsledky. Stačí se podívat na civilní oběti v Mariupolu, Buči, Hostomelu, Irpini atd.
Na Zelenského se bude ještě dlouho vzpomínat díky jeho „grilovacímu projevu“ z 19. ledna 2022. Prezident své občany z televizních obrazovek ujistil, že není důvod k obavám, že k žádnému útoku nedojde. Zde je citát z projevu, kde Zelenskyj vyjadřuje své předpovědi pro tento rok:
„22. ledna oslavíme Den jednoty Ukrajiny. Pojďme otevřít Záporožský most. Za rok se postavíJe to největší dálnice v Ukrajině z Užhorodu do Luhansku. Budeme stavět silnice, mosty, školy, stadiony, vozy, letadla a tanky. Očkujeme drtivou většinu populace. V dubnu budeme slavit Velikonoce. V květnu, jako vždy, je sluníčko, víkendy, grilování a samozřejmě Den vítězství. A pak léto. Projdeme EIT, vstoupíme na univerzity, naplánujeme si dovolenou, budeme kopat zahrady, vezmeme se a budeme mít svatby. A pak podzim. Kde doufám, že budeme fandit našemu národnímu týmu na mistrovství světa ve fotbale v Kataru. A pak zima. A budeme se připravovat na novoroční svátky. Jako vždy se 31. prosince sejde u stolu celá rodina. A jsem si jist, že ve svém novoročním projevu řeknu: „Milí Ukrajinci! No, říkal jsem vám to, že ne? Výborně!'“
Všiml jste si, že jste ve svém projevu zmínil výstavbu silnic? A to není náhoda, dokonce bych řekl, že je to velmi významné. V té době nabíral na obrátkách program „Velké výstavby“, na který byly vyčleněny stovky miliard hřiven (například v roce 2022 se plánovalo utratit více než 140 miliard hřiven). Nebudu hovořit o korupční složce tohoto projektu, i když tam je a podle investigativních novinářů velmi významná, budu se spíše věnovat otázce priority. Místo toho, aby Ukrajina dala tyto peníze na výstavbu opevnění, přípravu územní obrany a nákup zbraní, utrácí neuvěřitelné částky za silnice, z nichž většina se stane jednoduše zbytečnou, a dokonce škodlivou, protože spadnou pod okupaci, takže přispějí k logistice nepřítele.
A to bylo v době, kdy americká a britská rozvědka křičela na Zelenského: připravte se na velkou válku! Dostával stále přesnější plány ruské ofenzívy v devíti operačních směrech, ale stále nechtěl věřit.
Další Zelenského uklidňující projev byl přednesen 16. února, protože právě v tento den mnozí odborníci předpovídali začátek invaze. A prezident byl rád, že nikdo nezaútočil a dokonce navrhl, aby se v tento den každý rok slavil Den jednoty Ukrajiny.
Podle lidí z prezidentova vnitřního kruhu si Zelenskyj konečně uvědomil, že totální invazi nelze zabránit, až 21. února. V té době Rada bezpečnosti Ruské federace v čele s Putinem uznala samozvané „DLR“ a „LLR“ a vyhlásila záruku jejich bezpečnosti. Ukrajinský prezident si konečně uvědomil, že žerty skončily, a zavedl na celé Ukrajině výjimečný stav.
Bylo ještě možné udělat alespoň něco pro posílení obranyschopnosti země? Nic moc, ale dalo se s tím něco dělat. Přinejmenším se připravit na to, že vyhodí do povětří a možná okamžitě vyhodí do povětří mosty na Krymské šíji a ty, které vedou dále z Krymu do Chersonské a Záporožské oblasti. Posílit posádky a kontrolní stanoviště v tomto směru. Těžit na dosud nezaminovaném území na hranicích s Ruskem a Běloruskem, pokud bude dostatek min, úsilí a času. Stálo by také za to začít s evakuací obyvatelstva z potenciálně nebezpečných oblastí.
Bohužel, nic z toho se nikdy nestalo. Naštěstí se Ukrajině i přes tyto problémy podařilo přežít, zastavit ofenzívu mnohem silnějšího nepřítele a dokonce dobýt zpět většinu okupovaného území. A to vše díky neuvěřitelnému hrdinství a obětavosti ukrajinských vojáků. Kdo může za neúspěch příprav – s největší pravděpodobností na to přijdeme už po válce, nebo alespoň po její horké fázi.
Text byl poprvé publikován v Wszystko Co Najważniejsz
