Téma možných jednání mezi Ukrajinou a Ruskou federací bylo tak či onak šlapáno po celou dobu totální války, která trvá už dva a půl roku, a zástupci různých geopolitických táborů. Účel těchto prohlášení, vhazování a diskusí je různý – samozřejmě v závislosti na tom, kdo, kdy a v jaké situaci tato prohlášení pronáší. Jednou z těchto postav je „prezident“ Běloruska Alexandr Lukašenko. Minulý týden se k tomuto tématu vrátil znovu – a to na nejvyšší možné úrovni, a to v rozhovoru pro jeden z pilířů propagandy Putinova režimu, televizní kanál Rossija 1.
Vlastně samotný fakt, komu a kde Lukašenko řekl, co bylo řečeno, je určitým vysvětlením. Takové mediální události ve světě Vladimira Putina (a není pochyb o tom, že Lukašenko a ještě více „Rusko 1“ jsou Putinovým světem) jsou obvykle jasně naplánované a připravené. Nejedná se tedy o improvizaci, ani o improvizaci běloruského diktátora, o „touhu pomoci“, jak někteří prezentovali účast Alexandra Lukašenka v příběhu povstání Jevgenije Prigožina. Improvizace, improvizace, „gesta dobré vůle“ v tomto souřadnicovém systému jsou z definice nemožná. Proto je třeba naslouchat Lukašenkovým slovům, zprávám, které vyslal ve svém rozhovoru.
Hlavním poselstvím, jak již bylo zmíněno, byla slova o jednáních. Lukašenko to samozřejmě prezentoval tak, že Ukrajina potřebuje především jednání a mír. Bohužel (pro oba východoevropské diktátory) už pro to není možné vymyslet žádné speciální argumenty – přinejmenším „prezident“ Běloruska se jaksi ostýchavě zapomněl zmínit o možnosti dalšího raketového úderu na energetickou soustavu, a to pouze za použití jaderných zbraní. Na což, buďme upřímní, ani Ukrajina, ani Západ na to ve skutečnosti nereagují.
Lukašenkovým úkolem však bylo prezentovat potřebu jednání prizmatem Ukrajiny. To je důvod, proč jsme museli použít jadernou paniku, protože prostě není co tlačit na pilu. Ukrajinský energetický sektor se všemi svými problémy stále prokázal svou schopnost přežít – zatímco začátek používání severokorejské balistiky Rusy je důkazem opačného procesu. Za prvé, kdybychom měli dost raket, neponížili bychom se před Kim Čong-unem. Za druhé, všichni v Ukrajině si toho všimli – balistika nepředstavuje hrozbu pro velkou část Ukrajiny, západně od Žytomyru. A to je alespoň Burštýnský TPP, o jehož stavu se nyní prakticky nemluví – a dělají to velmi dobře, protože čím méně pozornosti, tím větší bezpečnost. Když se na západě Ukrajiny začaly vracet děti do škol, objevily se i obavy z možných raketových útoků a jeden takový úder je tragédií kolosálních rozměrů. Ale jak vidíme, nic takového se nestalo. Z různých důvodů, ale nestalo se tak. Pravděpodobně je to kvůli nedostatečné reakci veřejnosti, tedy „bodu utrácení drahých raket za něco, co se dostalo na okraj společnosti“.
Vrátíme-li se k jednáním, uvědomujeme si, že i Ukrajina potřebuje mír. Jako normální, logickou a základní podmínku pro život a rozvoj státu a společnosti. Ukrajina ale ukázala, že i během totální války, když ne na celém území (což je logické), tak v mnoha regionech, může nastolit víceméně normální život. V západních regionálních centrech se v roce 2023 začaly otevírat různé provozovny až po nákupní centra. A mimochodem, v Rusku se nákupní centra začala zavírat poté, co některé západní společnosti opustily trh pod hrozbou sankcí.
Ale Putinovi je to samozřejmě jedno. Je nepravděpodobné, že by se staral i o fronty na chleba někde v Jekatěrinburgu nebo dokonce v Lipecku, tedy velmi blízko Moskvy. V Kurské oblasti nejsou fronty na chleba, ale skutečná válka. Z Kurska do Moskvy je to mnohem blíž než z Uralu. No a co? A nic. Kreml i propagandisté předstírají, že se nic hrozného nestalo. Navíc postavy ruské „televize tisíce kopců“ již začaly říkat, že na dočasné ztrátě jejich území není nic hrozného. (Zde je třeba poznamenat, že v sovětsko-postsovětském prostoru není nic trvalejšího než dočasného. Idol Rusů Leanid Brežněv, kterého v roce 1964 považovali téměř všichni v Kremlu za dočasnou postavu, by to mohl potvrdit, pokud by žil dodnes.)
A to prosím, pánové, v zemi, která byla slovy připravena jít rovnou do svaté války o několik tichomořských ostrovů, jejichž jména si pravděpodobně nikdo z ruských obyvatel bez náznaku nezapamatuje. Ale Kurská oblast nejsou Kurilské ostrovy, je to skutečná, ne polomytologická země, je tady, nedaleko. A přesto je myšlenka „dočasné ztráty“ již prosazována kremelskými propagandisty. Protože to pro Putina není tak kritické, jako to, co ho skutečně děsí.
A kremelského trpaslíka děsí nemožnost pokračovat ve válce v Ukrajině. To je to jediné, pro co teď žije, to jediné, co prodlužuje jeho politický a možná i fyzický život. A s tím, v oPoslední měsíce byly také problémy. Inflace láme rekordy, do války se hlásí stále méně lidí (proto se „příchozí“ peníze pro vojáky z povolání v některých regionech vyšplhaly na fantastickou úroveň 2 milionů . Totiž, lidé jsou hlavním Putinovým aktivem – a vojáci, kteří jsou nyní na Donbasu, to velmi dobře vědí. Existují také letecké pumy, ale s tímto zdrojem je situace pravděpodobně lepší – a KAB na rozdíl od ruských mohou být připraveny k použití mnohem rychleji než za 18 let a 9 měsíců.
Takže, shrneme-li další pokus Alexandra Lukašenka o udržení míru, Rusko potřebuje jednání a mír neméně, ale spíše více než Ukrajina. I když, opakujeme, Ukrajina také potřebuje mír ze zřejmých důvodů. Teoreticky by tedy slova běloruského diktátora mohla být považována za pravdu. Kdyby nebylo jednoho „ale“, stejně jako se Lukašenko prozradil.
To jsou slova o „legitimitě“ Volodymyra Zelenského. Faktem je, že – bez ohledu na to, jak moc se Alexandr Lukašenko snaží vytáhnout sovu na kremelském glóbu – problém Zelenského legitimity neexistuje v ukrajinském a ještě více v západním společensko-politickém prostoru. To znamená, že vůbec neexistuje. I ti Ukrajinci, kteří nejsou spokojeni s tím, že Zelenskyj je stále prezidentem Ukrajiny, si dobře uvědomují, že zde se do prvních poválečných voleb nedá nic změnit. Přes všechny možné právní nuance (nejsme Ústavní soud, takže nebudeme zabíhat do podrobností tohoto případu; navíc sám Ústavní soud k tomuto tématu jaksi skromně mlčel) je legitimita Volodymyra Zelenského velmi reálným fenoménem. Alespoň opakujeme, až do konce nebo přerušení války.
A kdo má problém s legitimitou? A to je Alexandr Lukašenko, který bude po roce 2020 uznán za prezidenta Běloruska pouze stejnými odpornými autoritářskými režimy, jako je on sám. A pak je tu Vladimir Putin, který si údajně „resetoval“ prezidentské období, ale ve skutečnosti tomu sám sotva vážně věří, natož všichni ostatní. A zde je klíč k pochopení všech Lukašenkových slov. Zde zradil hlavou sebe i svého pána.
Právě ve chvíli, kdy Alexandr Lukašenko začal mluvit o Zelenského legitimitě, se ukázalo, že nejen tato jeho slova, ale i všechna ostatní z rozhovoru s Rossijou 1 byla falešná a manipulativní. To znamená, že jednání a mír nepotřebuje Ukrajina a Západ, jak tvrdí (alespoň sám Lukašenko se o Ukrajinu neobává) – ale Rusko a Putin. To znamená, že situace v ruské ekonomice – jediné síle, která umožňuje, aby válka pokračovala (a v důsledku toho ji může zastavit) – se neustále a nezvratně zhoršuje.
A poslední otázkou zůstává – proč běloruský vazal Kremlu přišel s myšlenkou jednat právě teď, ve druhé dekádě srpna? A protože pak je tu podzim. A americké prezidentské volby. Poté, bez ohledu na výsledky hlasování, se situace pro Rusko bude jen zhoršovat. Ano, a to i po Trumpově případném vítězství – protože navzdory své touze vyjednávat s Kremlem nebude souhlasit s Putinovými podmínkami a Putin nebude souhlasit s návrhem Bílého domu. Po Harrisově vítězství se nebudou konat vůbec žádná jednání. A ruská ekonomika bude i nadále klesat. A tento proces dokonce urychlí, protože sankce proti samotnému Rusku a hrozba sekundárních sankcí proti ruským protistranám (hlavně Číně) nikam nepovedou, ale jen se zintenzivní.
Mírová jednání musí být zahájena okamžitě. A v tom má Lukašenko pravdu. A svou směšnou frází z hlediska celkového tónu rozhovoru o Zelenského legitimitě přiznal, kdo přesně okamžitě potřebuje jednání o příměří.
