Přesně před deseti lety, 17. července 2014, šokovala svět zpráva o havárii letu MH-17 společnosti Malaysia Airlines, který letěl z Amsterdamu do Kuala Lumpuru. Stalo se to na východní Ukrajině. Na nájezdu Boeing-777 Bylo zabito 298 civilistů, včetně 80 dětí. Tato nesmírně tragická událost byla jen jednou z mnoha fatálních epizod toho roku. Od roku 2014 je Ukrajina nejhorší evropskou válkou od roku 1945. Stalo se tak po postupné, měsíc za měsícem, stále znepokojivější vojenské eskalaci ze strany Ruska na Krymu a Donbasu.
Ruská válka začala okupací Krymu regulérními ruskými vojsky v únoru 2014 a anexí poloostrova o měsíc později. Následovala dubnová invaze ruských nepravidelných vojsk (dobrovolníků, žoldnéřů, dobrodruzi, extremistů atd.) na Donbas a v květnu brutální eskalace pouličních střetů, které měly za následek smrt více než 40 lidí v Oděse. V červnu byl sestřelen ukrajinský dopravní letoun Il-76 blížící se k letišti Luhansk, zahynulo všech 49 členů posádky a vojáků, kteří se náletu zúčastnili. V červenci byl sestřelen MH-17 a v polovině srpna zahájila pravidelná ruská vojska rozsáhlou invazi na východní Ukrajinu.
A tak jsme po šest měsíců svědky neustálých projevů rostoucí vojenské agrese Ruska v srdci Evropy. Západ však reagoval pokorně – pouze politickými prohlášeními a drobnými represivními opatřeními. Sektorové sankce ze strany Evropské unie se objevily až na konci července 2014 jako okamžitá reakce na ruské sestřelení letu MH-17 a zabití desítek občanů EU – nikoli však v reakci na ruskou válku na Donbasu. Během následujících více než sedmi let nebyla přijata žádná další opatření.
Až po totální invazi Ruska na Ukrajinu 24. února 2022. Západ se začal probouzet a uvědomovat si, že Rusko je revizionistický stát, který se snaží prosadit svou vlastní vizi evropského bezpečnostního řádu. Samozřejmě, že prezident Vladimir Putin už dal najevo své záměry tak učinit ve svém projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 a od té doby mnohokrát. Přesto, když Rusko v roce 2014 zahájilo svou skrytou agresi proti Ukrajině, mnozí na Západě stále věřili ve vzájemné nedorozumění a v to, že ruské cíle jsou omezené.
Válka na Donbasu v letech 2014 až 2022 je často interpretována jako vnitřní ukrajinský konflikt, který lze vyřešit izolovaně od širších souvislostí. Tyto snahy nejenže selhaly. Vedly také k rostoucímu avanturismu Moskvy. Proč Západu trvalo tak dlouho, než správně diagnostikoval problém? Jak jsou ponaučení z tohoto selhání relevantní i dnes?
Nedostatek specializovaných znalostí o této zemi
Výbušné napětí mezi Ruskem a Ukrajinou, stejně jako vměšování Moskvy do vnitřních záležitostí Ukrajiny od roku 1991, do značné míry unikalo pozornosti západních novinářů, analytiků a akademiků až do začátku otevřené ruské intervence v roce 2014. Když se některé z nich začaly zabývat osudovými událostmi onoho roku, byla situace na místě chaotická a její interpretace pro mnohé z novopečených ukrajinských expertů obtížná. Na druhou stranu byl ruský narativ o regionální eskalaci na východní a jižní Ukrajině jednoduchý, jasný a dával smysl mnoha pozorovatelům – nejen těm, kteří mají zázemí v Moskvě.
Existoval do očí bijící nedostatek mezinárodního povědomí o hybridní metodologii Ruska v jeho zahraničních vztazích. Před deseti lety jen málokdo chápal způsob, jakým Rusko vede válku, pro niž byla Ukrajina zkušebním polem. Pokusy Ukrajinců, dalších Východoevropanů a některých ostražitých západních expertů vysvětlit ruskou strategii se setkaly se skepsí. Vnějším pozorovatelům připadali jako přehnaná varování, manichejské argumenty nebo dokonce konspirační teorie.
Parašutisté, kteří dorazili na východní Ukrajinu v roce 2014, byli svědky proruských protestů a naslouchali proruským občanům země. Často neznali kontext událostí, které se odvíjely, a nedokázali správně posoudit význam zdánlivě zřejmých proruských místních trendů. Někteří zahraniční pozorovatelé ani nevěděli, jak rozlišit mezi obyvateli Donbasu a „politickými turisty“ ze sousedních ruských regionů, kteří překročili státní hranici za dobrodružstvím nebo byli autobusy přepraveni na Ukrajinu, aby se zúčastnili „ruského jara“.
Naproti tomu proukrajinští novináři a další místní antiseparatistické hlasy na Donbasu čelí otevřeným hrozbám a fyzickému násilí ze strany svých politických oponentů, kteří byli často vedeni z Moskvy a někdy prostě emigrovali z Ruska. Proukrajinské obyvateleObvykle jim nebylo dovoleno vyjádřit svůj postoj veřejně, takže zůstávali pro hostující novináře neviditelní. Mnoho východních Ukrajinců, kteří se bránili převratu, bylo zastrašováno, napadeno, uneseno, surově zbito nebo tajně zabito místními nebo ruskými ilegálními militanty. Mnozí, ne-li většina, z nich byla v letech 2014 až 2021 motivována, financována nebo delegována Moskvou, a to vše v rámci příprav na případnou ruskou anexi Doněcké a Luhanské oblasti Ruskem, jak vyšlo najevo v září 2022.
Pohled na Ukrajinu ruským prizmatem
Západní média začala dostatečně zvyšovat svou přítomnost v Ukrajině až v prosinci 2021, v předvečer totální invaze. Předtím většinu reportáží dělali moskevští korespondenti a novináři, kteří mluví pouze rusky. To jistě změnilo optiku zpravodajství o událostech. Jak řekl novinář Otar Dovženko ukrajinskému Rádiu Svoboda:
„Pokud žijete v Rusku a čtete ruská média, ať už jste Američané, Němci nebo Francouzi, začnete se dívat na události v Ukrajině, v Moldavsku a Bělorusku poněkud ruskýma očima.“
The Washington Post právě v květnu 2022 otevřela svou kancelář v Ukrajině a vyslala tam bývalou korespondentku moskevské kanceláře Isabel Khurshudyanovou. O dva měsíce později udělala to samé Deník New York Times (NYT), kterým byl jmenován Andrew Kramer, který žil v Rusku více než 15 let a pracoval v moskevské kanceláři, do čela tohoto úřadu NYT a psal zaujaté články o Ukrajině.
Příkladem takového nevyváženého zpravodajství byl Kramerův článek z února 2022 s názvem „Ozbrojení nacionalisté v Ukrajině představují hrozbu mimo Rusko“ – formulace, která se do značné míry shoduje s oficiální ruskou propagandou v té době i dnes. Obsah článku, který byl zveřejněn dva týdny před totální ruskou invazí s cílem „denacifikovat“ Ukrajinu, měl daleko k Putinově omluvě za útok na Ukrajinu. Kramer však varoval před „desítkami pravicových a nacionalistických skupin, které v Ukrajině představují mocnou politickou sílu“. Obrázek, který v článku vykreslil, pokřivuje ukrajinskou stranicko-politickou krajinu na začátku roku 2022. Tím, že zveličil váhu radikální pravice v Ukrajině, se držel linie populární v médiích ovlivněných Kremlem. Možná by byl obraz namalován jinak (nebo vůbec), kdyby autor žil v předchozích letech v Kyjevě, a ne v Moskvě.
Mnozí z nich se naučili být kritičtější k ruským narativům. Někteří jako dopisovatelé časopisu Čas Simon Schuster dokonce připustil, že se mýlil. Předpojatost však přetrvala a na některých místech přetrvává dodnes. Když se lidé o něčem dozvědí poprvé, vzpomenou si na svůj původní výklad. Zbavit se zavádějících narativů a vysvětlení, které může ruská propaganda používat i dnes, vyžaduje čas a úsilí.
Rozlišujte fakta od fikce
Od dubna 2014, ne-li dříve, se objevilo mnoho náznaků přímého zapojení Ruska do podezřelých událostí na Donbasu. Většina Ukrajinců od prvních dnů takzvaného „povstání“ intuitivně chápala, že něco není v pořádku. Cítili, že tato válka byla iniciována, řízena a financována Ruskem. Na druhé straně Západ potřeboval čas, aby zjistil, objasnil a ověřil fakta.
Obezřetný přístup k informacím z válečných zón může být obecně dobrou praxí. Pomáhá předcházet novinářským chybám, šíření dezinformací a zbytečné eskalaci. Někdy však taková opatrnost brání korespondentům a komentátorům v tom, aby včas vyjádřili soudy a interpretace. Ať už je motivace jakákoli, pomalá reakce Západu na události na jihu a východě Ukrajiny ponechala prostor pro dezinformace, polopravdy a omluvné narativy z Moskvy. Mnohé z nich i po jejich vyvrácení nadále kolují na sociálních sítích a částečně i v tradičních médiích.
Váhání Západu v letech 2014 až 2021 ohledně toho, jaký postoj zaujmout a jak podle toho jednat, bylo obzvláště škodlivé pro právní a politickou povahu takzvané „DLR“ a „LLR“. Ukrajinská strana už léta tvrdí, že žádné takové nezávislé subjekty neexistují. Oba pseudostáty byly od začátku do konce září 2022 ruskými loutkovými režimy. Až v lednu 2023, tedy několik měsíců poté, co obě „lidové republiky“ již zanikly, však Evropský soud pro lidská práva (ESLP) ve svém rozhodnutí o částečné přípustnosti případu MH-17 oficiálně konstatoval pravdu – a to, že Rusko od jejich vzniku 11. května 2014 vykonávalo de facto kontrolu nad územími „DLR“ a „LLR“. V uplynulých téměř devíti letech se povaha tzv. východoukrajinských „povstalců“ a jejich „povstalců“ změnila.a) v rozsahu povoleném ustanoveními této Úmluvy generální tajemník Spojených států amerických a Spojených států amerických a Spojených států amerických Byla a někdy stále je předmětem kontroverzních debat na politických, akademických a jiných veřejných fórech.
Zrcadlový obraz Ruska Západu
Mnozí západoevropští politici se řídí paradigmatem mírového řešení konfliktů, které se zrodilo z poválečného závazku už nikdy nedovolit válku a genocidu. Domnívají se, že Rusko se poučilo ze stejné lekce z druhé světové války. A od roku 2014 jsou neustále ignorovány stále zřejmější varovné signály, že se Moskva řídí velmi odlišnými hodnotami. Konečné cíle a celková strategie Ruska zůstávaly až do roku 2022 nejasné.
Tento kognitivní problém pramenil z dosud nerozpoznané zásadní propasti nejen mezi ruským neoimperiálním a západním postkoloniálním světonázorem, ale také mezi mezinárodním modus operandi Moskvy a západní poválečnou strategickou kulturou. Ruský operační modus operandi je flexibilní a vyvíjí se metodou pokusů a omylů. Kreml hledá slabiny, které lze využít, a dává přednost útokům tak dlouho, jak je to možné, pod hranicí, která vede k odvetě. Západ se snaží řešit krize způsobené ruskými akcemi případ od případu a upřednostnit současný hotspot. To znemožnilo adekvátně reagovat na grandiózní plán Moskvy na pružnou podvratnou činnost a na širší strategii vytváření chaosu prostřednictvím četných a odlišných individuálních „aktivních opatření“ (koncept KGB).
Zpočátku se někteří zahraniční pozorovatelé zdráhali připustit, že válka na Donbasu je pokračováním ruské anexe Krymu. S každým uplynulým měsícem nové ruské eskalace a novinářských odhalení bylo stále jasnější, že ozbrojená konfrontace na východní Ukrajině byla záměrně zahájena a tajně podporována jednou ze dvou stran – a mnohem mocnější. Stále však přetrvávalo naivní přesvědčení, že válka na Donbasu je jen nešťastným střetem stejně legitimních, ale odlišných místních zájmů, které lze vyřešit společnými jednáními, diskusemi a mediací.
Rusko manipuluje s rámcem pro řešení konfliktu
Ruští vůdci používali taktiku známou jako „reflexivní kontrola“ nebo „kontrola eskalace“ a používali instrumentální agresi prostřednictvím loutek, aby Ukrajině vnutili svou vůli. Agresivní chování bylo proloženo imaginární deeskalací a předstíranými ústupky, které měly zmást západní politiky a diplomaty a udržet je v naději, že mírové urovnání je stále možné. Například horní komora ruského parlamentu, Rada federace, v červnu 2014 na Putinovu žádost zrušila povolení, které prezidentovi udělila v březnu 2014 k použití ruských vojsk v Ukrajině. To bylo údajně provedeno na podporu mírového urovnání konfliktu prostřednictvím jednání.
Pravidelná vojska však pokračovala v tajném nasazení a v polovině srpna 2014 vstoupila na Ukrajinu ve velkém měřítku. Původně proklamovaný projekt „Novorusko“ – tedy záměr Moskvy vyrvat celou jihovýchodní část Ukrajiny z područí Kyjeva – byl v říjnu 2014 zrušen. Mnozí to považovali za gesto deeskalace, ale ve skutečnosti to byl jen taktický ústup Moskvy. V novém pokusu byl projekt Novorusko oživen o osm let později v souvislosti se „speciální vojenskou operací“ a nyní je realizován s neskrývaným nasazením ruských pravidelných sil.
Účast Ruska na jednáních o uzavření fiktivních dohod s nepřítelem se připravuje a je doprovázena záměrnou eskalací. To slouží k vytvoření maximálního tlaku na vyjednávacího partnera. V létě 2014 a v zimě 2014/15 předcházely minským dohodám masivní vpády pravidelných ruských vojsk na Ukrajinu a útoky na ukrajinské jednotky, někdy v hrubém rozporu s dohodami s Kyjevem.
Během rozhovorů Moskva znovu potvrdila svou pokračující připravenost k agresi a eskalaci dominance. Aktivně nasazovala své pravidelné jednotky před, během a po rozhovorech – až do roku 2022, z velké části beztrestně. Rusko si zároveň udržovalo iluzi stále možného mírového urovnání prostřednictvím své plné účasti v normandském formátu, Trilaterální kontaktní skupině („Minský proces“) a dvou zvláštních pozorovatelských misích OBSE.
Takto uměřená agrese nebyla známkou umírněnosti, ale byla zaměřena na dosažení ruských cílů bez (tak dlouho, jak je to možné) otevřené a masivní ruské vojenské intervence, která by mohla vyprovokovat odvetná opatření. Zdánlivě smířlivé kroky Moskvy a zdržovací taktika dokázaly zmást mnoho západních pozorovatelů. Kremelské kličkování poskytlo diplomatům a pozorovatelům dostatek důvodů k tvrzení, že mírové řešení konfliktu je stále možné. Rusko mezitím upevňovalo svou kontrolu nad okupovanými územímiA připravovala si další kroky.
Závěry
Teprve po 24. únoru 2022 se Západ probudil do doteku reality, podnikl rozhodné kroky a uvalil na Rusko významné ekonomické sankce. Brzy poté začaly Ukrajinu těžkými zbraněmi podporovat i západní země. Důvody pro to existovaly již v roce 2014, kdy byla ukrajinská území obsazena a anektována ruskými pravidelnými i nepravidelnými jednotkami. Západ se však spoléhal na přístup řízení eskalace, který zaměňoval omezené použití síly ze strany Ruska se známkami umírněnosti. V důsledku toho se konflikt jen vystupňoval.
Sebeklam Západu pokračuje i po zahájení totální invaze. Soudní proces v Nizozemsku se čtyřmi ozbrojenci – třemi ruskými občany a jedním ukrajinským občanem – kteří se před deseti lety zúčastnili ruské operace na Donbasu, která vedla k sestřelení letadla MH-17 17. červenec 2014 byl nejednoznačný. Nizozemští vyšetřovatelé, prokurátoři a soud odvedli skvělou práci, když zjistili základní podrobnosti tohoto masového zločinu. Soud však podivně chybně přisoudil odpovědnost třem polovojenským ozbrojencům, a nikoli ruské armádě a státu.
Soud uznal vinnými tři ozbrojence „DLR“, a proto „obviněné nelze považovat za součást ozbrojených sil Ruské federace“. Připustil také, že „použití systému protivzdušné obrany Buk […] Vyžaduje vysoce vycvičenou posádku. Navíc tyto zbraně nemohou být použity náhodně.“ Soud však oznámil, že „považuje za právně a nezvratně prokázané, že Girkin měl možnost rozhodnout o nasazení a použití systému protivzdušné obrany Buk-Telar“.
To byl podivný závěr, protože ani Girkin, ani jiní polovojenští bojovníci nemohli dávat rozkazy obyčejným ruským vojákům obsluhujícím systém Buk. Odpovědnost za masový zločin spočívající ve zabití 298 civilistů na palubě letu MH17 nesou důstojníci a generálové ruských ozbrojených sil a také jejich vrchní velitel Vladimir Putin. Menší ruští nebo ukrajinští nepravidelní dobrodruzi přítomní na místě pouze pomáhali ruským vojákům orientovat se na východní Ukrajině.
Dnes je důležité pečlivě studovat zkušenosti z války na Donbasu v letech 2014-2021 a poučit se z nich. Ruská pravidla hry zůstávají nezměněna. Moskva pokračuje ve vytváření a zesilování falešných historických narativů. Využívá sociálního napětí a politické měkkosti v cílových zemích, provádí horizontální eskalaci a snaží se zabránit rozhodné reakci.
V důsledku toho ruští a proruští mluvčí hlasitě vyzývají k diplomatickému řešení problému. Moskva přitom denně pokračuje v okupaci Ukrajiny, jejíž prosté ukončení by válku zastavilo. Západ a další zahraniční pozorovatelé by se neměli znovu nechat oklamat nebo pohlížet na diplomatický a vojenský vývoj jako na něco, co spolu nesouvisí. Nesmí znovu spadnout do pasti tzv. „ukrajinské krize“, kterou lze zmírnit zprostředkováním konfliktu. Místo toho by měla být válka konečně vnímána jako problém Ruska a měla by být tímto způsobem vyřešena.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Zachód źle zrozumiał Moskwę
