Populární kanonizace bývalé poslankyně Iryny Farionové, která byla zavražděna ve Lvově, nabírá na obrátkách. Kromě obvyklých návrhů v takových příbězích na přejmenování ulic na její počest společnost ochotně hraje hru imitující veřejnou aktivitu „Podepište petici“ – zejména o udělení posmrtného titulu Hrdinka Ukrajiny paní Iryně. Jde dokonce o to, že své jméno a příjmení dala univerzitě, kde působila – Lvovské polytechnické národní univerzitě. (Autorům tohoto nápadu samozřejmě nevadí fakt, že Polytechnika je technická univerzita, a přejmenovat ji na počest nehlavního učitele, mírně řečeno, není příliš logické.
Situace je ve skutečnosti docela známá – a nejde jen o to, že jde o Irinu Farionovou. Ve skutečnosti se během totální války objevilo již více než tucet petic požadujících (posmrtně) titul Hrdina Ukrajiny pro některé vojáky, kteří padli na frontě. Takové petice sepisují především příbuzní zesnulých – pokud jsou široké veřejnosti málo nebo vůbec neznámí, nebo podporovatelé – pokud se jedná o nějakým způsobem propagované postavy na sociálních sítích (jako například Pavlo Petryčenko, známý různými akcemi, jako například „Kdo nařídil Káťu Handziukovu?“, a pracuje pro Nadaci Serhije Prytuly).
Na jednu stranu je to pochopitelné – každý, kdo padl ve válce, je tak či onak hrdina, tak proč toho hrdinu nevzdát čest oficiálním vyznamenáním. Na druhou stranu, ne každý účastník současné (ale i jakékoliv) války může být poctěn tímto státním vyznamenáním, nejvyšším stupněm vyznamenání. Což, připomeňme, je poskytováno občanům Ukrajiny za vykonání vynikajícího hrdinského činu. A to nejen za smrt po příletu nepřátelského projektilu nebo zásahu nepřátelského dronu. A konečně je tu Řád odvahy, který oceňuje, promiňte mi tu tautologii, odvahu a hrdinství projevené při různých příležitostech při výkonu vojenské povinnosti v podmínkách, při nichž je ohrožen život.
Hrdina Ukrajiny je nejvyšší vyznamenání, které se ve výjimečných případech uděluje Zlatá hvězda (nebo Řád státu). Hrdinů ze své podstaty nemůže být mnoho. A kritéria výběru by zde měla být co nejpřísnější. I když v Ukrajině s tím byly vždy problémy. Až do roku 2014 byl Hrdina Ukrajiny, jeho „mírová“ verze, udělován komukoli, často k výročím (jak se vtipkovalo v jiné historické éře, kdy generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv dostal k narozeninám další hvězdu Hrdiny Sovětského svazu – za to, že žil). Část tohoto „hrdinského“ seznamu se stala skutečnou ostudou pro Ukrajinu, která mimochodem ještě nebyla zcela smyta.
Revoluce důstojnosti a změna moci v zemi měly změnit situaci k lepšímu. Ale už v seznamu Hrdinů Ukrajiny, známém jako Nebeská setnina, je jeden člověk, který tam nemá co dělat, mírně řečeno. Jedná se o novináře novin „Vesti“ Vjačeslav Veremij. Tentýž, který během událostí v centru Kyjeva v letech 2013-2014 psal v proruské publikaci o „prostitutkách, které přišly z Okružné na Majdan Nezaležnosti“ a další věci, které diskreditovaly protest lidu. A na seznam byl zařazen jen proto, že se stal obětí „přátelské palby“ – zabil ho jeho vlastní, provládní tituška. Je to stejné, jako kdyby Hrdina Ukrajiny za účast v rusko-ukrajinské válce byl udělen nějakému obyvateli Doněcké nebo Záporožské oblasti mobilizovaným okupanty, kterého by zabili jeho vlastní – ruská armáda nebo Kadyrovovi žoldáci. Zemřel po kulce nepřítele? Dobře.
Dalším výrazným příkladem diskreditace titulu Hrdina Ukrajiny byl příběh Andrije Kuzmenka. Tentýž „Skrjabin“, který na rozdíl od Fariona (protože jsme s ní již začali) nebyl nikým zabit a sám havaroval ve vlastním autě a porušil pravidla silničního provozu. Kuzmenko, který se proslavil tím, že se téměř v každých volbách podílel na kampaních různých politiků (a vrcholem byla podpora Viktora Janukovyče ve volbách v roce 2004 – kdy, jak zpěvák sám přiznal, byl k tomu prostě donucen), jak se ukázalo pouhých pět let po jeho smrti, měl „mimořádné osobní zásluhy o formování národního kulturního prostoru“, „významně přispěl k rozvoji národního hudebního umění“. Obecně vzato, vykonal mnoho let plodné tvůrčí a společenské činnosti.
Marie Burmaka, která měla vzhledem k výše uvedeným argumentům obdržet Hrdinu Ukrajiny s mnohem větším právem, je pouze nositelkou Řádu kněžny Olgy. A nejnižší, třetí stupeň. (Sovětská politická aktivistka Valentina Ševčenková, která v dubnu 1988 odmítla udělit milost Ivanu Hončarukovi, který byl v roce 1989 zastřelen, v podstatě v předvečer vyhlášení nezávislosti, za účast na nepřátelských akcích na straně UPA – za což si mimochodem ve 40. a 50. letech odpykával trest, takže tento Ševčenko je plnohodnotným kavalírem řádu Kněžna Olga. To je mimochodem pravda.) A „Kuzma Skrjabin“, který od Strany zelených přešel do Týmu zimní generace, je Hrdinou Ukrajiny.
Tak se zamlžila důležitost, význam a jedinečnost nejvyšší hodnosti v zemi. A válka tyto procesy mnohokráte zintenzivnila. Smrt Iriny Farionové tedy předvídatelně vyvolala vlnu relevantních telefonátů. I když se tato politička během svého života proslavila velkým množstvím kontroverzních činů, z nichž některé nebyly spojeny ani tak s titulem Hrdina, jako spíše s trestním případem nebo alespoň veřejným odsouzením.
Irina Farion měla těžký život. Neslučitelný. Proč se to stalo, nám nepřísluší zjišťovat a zda to vůbec stojí za to. V ukrajinské společnosti na ni bude tak či onak vzpomínat – alespoň její současníci na ni rozhodně nezapomenou, a to jak z pozitivních, tak z negativních stránek. Ale to nejhorší, co lze v této situaci udělat – jak pro její památku, tak pro Ukrajinu – je pokračovat v kanonizačním šílenství. Farion nebyla hrdinkou Ukrajiny, byla tím, kým byla. Tou, kterou se mohla a chtěla stát. Kéž to tak zůstane i v našich dějinách. A není to další příklad posmrtného pokrytectví, lži a Kučma-Brežněvova rozhazování státních vyznamenání do všech stran.
Jinak Hrdina Ukrajiny nakonec zemře a promění se v levnou past pro ty, kteří organizují dav, aby podepsali petici nebo měli konexe v prezidentské kanceláři.
