Na ukrajinské části sociálních sítí se v současné době poměrně bouřlivě diskutuje kolem rozhovoru s takzvaným „významným ukrajinským filozofem“ a „veřejným intelektuálem“ Andrijem Baumeisterem. Který je uctivě reprezentován určitými zdroji, dokonce i jako „představitel veřejného obratu ve filosofii“. Baumeister poskytl rozhovor ruské poziční emigrantské publikaci Meduza. A samotná teze dotazovaného, uvedená v názvu, vypadá více než provokativně: „Ukrajinský filozof Andrij Baumeister si je jistý, že během války se jeho země proměnila v totalitní stát.“
Takový titulek skutečně nemohl nechat lhostejnými ani příznivce, ani nepřátele Ukrajiny. Je zajímavé vědět, co měl filosof na mysli, jak své tvrzení zdůvodňuje. A tak je hluboce přesvědčen, že proti totalitnímu fašistickému Rusku, které usiluje o pomstu, nestojí svobodná demokratická Ukrajina, ale dva totalitní státy, které jsou ve válce. Cituji:
„Na konci roku 2022 jsem řekl, že pokud jsme tuto válku začali jako svobodu proti tyranii, demokracii proti totalitnímu režimu, dnes spolu bojují dva totalitní systémy: malý totalitní systém a velký totalitní systém. Jen malý totalitní systém – s prvky chaosu, záporožskou mládeží smíšenou s machnovstvím – nepředvídatelný a chaotický. A ten druhý je vertikální, hloupý, rigidní, byrokratický, připomíná Sovětský svaz, ale na jiné úrovni.“
Realizovaný? No, zdá se, že s Ruskem je všechno jasné, existuje hloupá, rigidní vertikála s Putinem na vrcholu. S Baumeisterovým popisem „ukrajinského totalitarismu“ je však obtížné se kognitivní disonance zbavit. Jak může tento totalitní systém předvídat machnovství, záporožskou mládež, nepředvídatelnost a chaos? Buď to není totalita, nebo o ní nevíme něco, co ví pan Filozof. Nebo možná vůbec není filozof. Ze své podstaty, a ne z diplomu a dříve zastávaných pozic a vedoucích kateder.
Je tedy možné diskutovat o vhodnosti či nevhodnosti omezování některých demokratických svobod ve válečných podmínkách, o určitém blokování opozičního vysílání a o omezování vysílání „nepohodlných“ televizních kanálů. Ale tvrdit, že v Ukrajině vládl totalitarismus, je naprostý absurdismus. To by nedovolila ani ukrajinská společnost, ani západní spojenci, na jejichž pomoci skutečně závisí přežití našeho státu.
Ještě větší pochybnosti o tom, že Andrej Baumeister je skutečným přívržencem lásky k moudrosti, jsou vyvolány jeho vysvětlením, proč považuje Ukrajinu za neméně neschopnou vyjednávání než Rusko. I zde je nepostradatelný citát:
„Totální invaze na Ukrajinu v roce 2022 je samozřejmě akt, který byl maskován jako lež. Ruské ministerstvo zahraničí vyslalo do celého světa tezi, že Rusko se nechystá zaútočit. V tomto smyslu Putin lhal, a to je podvodný systém.
Na druhou stranu Ukrajina opakovaně porušila své sliby. V únoru 2014 došlo k dohodě [тодішнього президента Віктора Януковича] s vůdci Majdanu a evropskými velvyslanci. Jednalo se o předčasné volby ukrajinského prezidenta, a zde s největší pravděpodobností [якби ті вибори відбулися], Janukovyč by prohrál a země by pak vstoupila do další [політичного] Režim.
„Minské dohody“ byly uznány mezinárodními institucemi – jednání sledovali zástupci Francie a Německa. [Але] Do konce roku 2021 a začátku roku 2022 Ukrajina postupně veřejně odmítala tyto dohody dodržovat.
A konečně istanbulské dokumenty, které nedávno zveřejnil Deník New York Times, řekni, že [навесні 2022-го] Vše směřovalo k určitým dohodám a kdo si je přečetl, může vidět, že to byl pro obě strany docela kompromis.
Říci, že Putinovi se nedá věřit, je samozřejmě správné. Ale na druhou stranu, dá se nám Ukrajincům věřit? Dodržujeme my, jako stát Ukrajina, vždy své sliby a mezinárodní smlouvy?“
Pokusme se pochopit, co tento veřejný intelektuál řekl, a analyzujme vše v pořádku. A tak skutečně 21. února 2014 Viktor Janukovyč jako tehdejší prezident a Vitalij Kličko (strana UDAR), Arsenij Jaceňuk (Baťkivščyna) a Oleh Ťahnybok (Svoboda) jako zástupci opozice podepsali „Dohodu o urovnání politické krize“. Předpokládala totiž, že Janukovyč zůstane v úřadu až do předčasných prezidentských voleb, které se měly konat nejpozději v prosinci 2014.
A zajímavé je, že všichni signatáři měli pevný úmysl tuto dohodu dodržet, připravit se na volby a ve férovém boji určit ty politicky nejsilnější. Stalo se však něco nepředvídaného: Janukovyč nečekaně uprchl do Ruska a vzal si většinu bohatství ukradeného z Ukrajiny. A pouze kremelská propagandistická média prezentují tuto epizodu poslední ukrajinské aPříběhy jako ozbrojený státní převrat, ilustrující poselství fotografiemi útoku na prezidentskou rezidenci v Bankově ulici, ve skutečnosti datované 1. prosince 2013. A skutečnost, že pan Baumeister nyní převypráví kremelský propagandistický podvod, naznačuje některé nelichotivé úvahy, ať už o jeho intelektuálních schopnostech, nebo o jeho nezávislosti v politických úsudcích.
A to zejména pokud vezmeme v úvahu skutečnost, že následující „argumenty“ týkající se neschopnosti Ukrajiny vyjednávat jsou prezentovány podle vzorů Moskvy. Navíc jsou to právě tyto argumenty, které Putin neustále používá k ospravedlnění invaze na Ukrajinu. Vzpomínáte si na jeho slavné „pokud se ti to líbí, pokud se ti to nelíbí, měj strpení, má krásko“? Neustále obviňoval Ukrajinu jak Petra Porošenka, tak Volodymyra Zelenského, že je to Kyjev, který ignoruje plnění dohod. I když je to naprostý nesmysl. Koneckonců, „Minské dohody“ předpokládaly především realizaci bezpečnostních bodů, které byly svěřeny Rusku. A především stažení všech ruských vojsk bez výjimky z okupovaných území Donbasu. Teprve pak bylo možné, alespoň teoreticky, hovořit o naplnění politických bodů, které byly Ukrajině svěřeny.
A obecně vzato, „Minské dohody“ se ve skutečnosti staly neplatnými několik dní po svém podpisu, kdy regulérní ruští vojáci převlečení za „donbaské milice“, „horníky a traktoristy“ – jak je nazval Putin – zahájili rozsáhlou ofenzívu na Debalceve. Dohody tak byly hrubě porušovány, takže jejich další existence nedávala žádný smysl.
A poslední „argument“ se týká istanbulských rozhovorů. Dva a půl roku po jejich dokončení bylo jasné, že k žádné skutečné dohodě nedošlo. A to nešlo. Strany se držely protichůdných stanovisek ohledně velikosti ukrajinské armády, počtu různých druhů zbraní, svrchovaného práva Ukrajiny řešit vnitřní otázky v oblasti kultury, jazyka, národní politiky atd. V té době byla určitá diskuse a případný kompromis možný pouze ohledně neutrálního statusu Ukrajiny. A ani pak to není fakt. Ale to hlavní – teritoriální – nějak skončilo mimo hru. A bez jejího řešení by nemohlo dojít k žádnému příměří, natož k plnohodnotnému míru. A Rusko v otázce okupovaných území, zejména „pozemního koridoru“ na Krym, neprojevilo ani špetku vůle ke kompromisu.
Proto všechny tyto úniky „syrových“ istanbulských dokumentů organizovaných Kremlem měly jediný cíl – vyburcovat ukrajinskou společnost a svrhnout touhu západních společností Ukrajině pomoci.
Vraťme se však k našemu mistrovskému filosofovi. Nějak se mu podařilo dostat z válkou zmítané Ukrajiny na začátku bojů. Jak se mu to podařilo, protože tomu muži je teprve 54 let, to znamená, že je zcela vystaven mobilizaci, a proto by neměl právo překročit hranice? Ale nechme to na jeho svědomí. Mnohem horší je, že Baumeisterovi se v západních vědeckých kruzích stále naslouchá a jeho extrémně škodlivé teze o Ukrajině a rusko-ukrajinské válce jsou vnímány jako berná mince. A také se skutečně angažuje v relativizaci viny Ruska a diktátora Putina, který rozpoutal nejkrvavější masakr v Evropě od konce druhé světové války. A podle Baumeisterovy logiky jsou dvě totalitní země ve válce, tak proč je litovat?
