„Rusko může využít svých kontaktů v evropských krajně pravicových kruzích k páchání sabotáží a sabotáží,“ řekl Dr. Kasper Renkawek z Mezinárodního centra pro boj s terorismem v rozhovoru pro Nowa Europa Wschodnia.
Jak Rusko využívá krajně pravicové organizace v Evropě?
Před více než 10 lety, po veřejných protestech vyvolaných Putinovým návratem k moci, se ruská vláda rozhodla, že liberálové jsou jejím hlavním vnitřním nepřítelem, a proto by měli být napadeni v zahraničí. Toto spojenectví názorů, svědomí a podobného pohledu na svět se neformálně formuje od 90. let mezi Ruskem a krajně pravicovými antisystémovými stranami. Tento proces byl dlouhý a velmi často se na něm podílely spíše soukromé osoby, jako Alexandr Dugin nebo Vladimir Žirinovskij, než ruský stát. Teprve později se Kreml rozhodl zapojit do tohoto procesu všechny zdroje na různých úrovních, protože v něm viděl příležitost k dosažení vlastních cílů. Tak vznikla politická válka, kterou Rusové rozpoutali proti Západu. Před více než deseti lety se rozhodli, že využijí krajně pravicové kruhy k podněcování společenského a politického řádu.
Proč byla vybrána krajní pravice? Je to jediné takové prostředí, nebo se tento problém týká i krajní levice?
Až do roku 1989 Kreml spolupracoval hlavně s krajní levicí. Pro SSSR to bylo přirozené spojení. Nyní Rusko sází na krajní pravici, protože ta poskytuje největší politické a sociální výhody. Pravicový radikalismus je nyní v Evropě na vzestupné trajektorii. Nizozemský politolog Cas Mudde se domnívá, že jsme dnes svědky další vlny krajní pravice. Donedávna to bylo okrajové, ale nyní je to v absolutním mainstreamu, a to je také důvod, proč se Rusové o toto téma zajímají.
Krajní pravice nenávidí Evropu takovou, jaká je, a je připravena spojit se s kýmkoliv, aby ji politicky destabilizovala a změnila. Zde přicházejí na řadu Rusové, kteří mohou být cenným spojencem. Je třeba jasně pochopit, že krajní pravice není prostředím, které se ráno probudí a modlí se k Vladimiru Putinovi. Rusko a krajní pravice však mají některé společné zájmy. V současné době krajní pravice získává 20-30 % ve volbách v různých evropských zemích, sestavuje a spoluformuje vlády, zatímco krajní levice ustupuje a nemůže počítat s výraznou podporou, takže pro Kreml není tak atraktivní.
Proč je krajní pravice na vzestupu?
Nejpopulárnější tezí, která tento jev vysvětluje, je, že mainstreamové strany neposlouchají, co si občané myslí, cítí a říkají. Nesdílejí své problémy a těžkosti a v důsledku toho populisté odebírají hlasy mainstreamovým stranám, včetně středopravicových a křesťanských demokratů.
Myslím, že je tu ještě jedna věc, která stojí za zmínku. Krajní pravice nenávidí Evropu takovou, jaká je, vidí ji jako jakousi fasádu odtrženou od reality, vnucenou globálními elitami. Místo toho by chtěli, aby evropská společenství chápala Evropu svých vlastí ve zkreslení. Jejich evropské vlastenectví se projevuje v tom, že každý bude moci být doma Evropanem, jakým chce být, a zároveň budeme všichni pohromadě a nikdo nebude nikomu vnucovat svou vizi.
Když hovoříme o podpoře krajní pravice, chtěl bych také poukázat na to, že jsme neanalyzovali politické krize, které dosud nastaly. Začalo to válkami na Balkáně v devadesátých letech a její důsledky jsou stále viditelné a hmatatelné. Ani NATO, ani EU, ani Západ jako celek tuto krizi nezvládly. Podobná situace se vyvinula s globální válkou proti terorismu. Co jsme udělali? Proti komu? Proč? Jaký to mělo efekt a bylo to vůbec nutné? Na tyto otázky nikdo neodpověděl. Ještě horší je intervence v Iráku v roce 2003 a stažení vojsk z Afghánistánu v roce 2021. Mezitím se stále potýkáme s hospodářskou krizí z roku 2008, která přivedla světovou ekonomiku na pokraj propasti. Dnes si myslíme, že to byla přirozená událost a stačilo jen přidat nějaké peníze. Důsledky toho jsou však stále cítit. Koneckonců, za tyto gigantické ztráty světové ekonomiky nebyl nikdo ani zatčen. Dalším příkladem je migrační krize z roku 2015, jen nyní EU hlasuje o migračním balíčku a země již oznamují veto. K tomu si připočtěte COVID-19, ruskou invazi na Ukrajinu nebo izraelskou válku v Gaze. A právě zde zasahuje krajní pravice se svým narativem, že elity jsou pokrytci, kteří podvádějí obyčejné lidi. Vnucují jim určitá rozhodnutí a očekávají, že je lidé přijmou s úsměvem. Krajní pravice tvrdí opak a snaží se přesvědčit společnost, že by vládla lépe. Tvrdí, že svět těch, kteří jsou u moci, se již natolik vzdálil realitě, že je třeba jej přivést zpět na zem. Je jen třeba podlehnout určitým politickým impulsům, často národnímalistický, xenofobní, homofobní nebo rasistický. Tyto strany říkají: my víme, jak se cítíte, my to cítíme stejně a mluvíme o tom, když ostatní mlčí. Snaží se ukázat otevřenost nápadům a projektům, o kterých se ostatní bojí mluvit.
Jak se klasifikují krajně pravicové strany?
– Existuje klasifikace navržená výše uvedeným Cas Mudde. Domnívá se, že krajní pravice se dělí na extremistickou a radikální. Extremisté se uchylují k nedemokratickým prostředkům a často používají násilí, jako jsou skinheadi, polovojenské organizace nebo aktivistické pouliční bojové skupiny.
Radikální pravice jsou de facto politické strany, které se účastní politického procesu a akceptují výsledky voleb. Existují však obavy, že pokud volby vyhrají, bude to stejné jako s Muslimským bratrstvem v Egyptě, které řeklo, že jeden člověk je jeden hlas, ale jen jednou, protože po jejich vítězství se volby již konat nebudou. Vzhledem k tomu, že znám historii krajní pravice, obávám se, že pokud jedna z těchto stran vyhraje volby, budou to poslední skutečné volby a jakékoli další volby, pokud se vůbec uskuteční, se změní ve frašku.
Radikální pravice je dnes nejčastěji spojována s Marine Le Penovou ve Francii, Svobodnou stranou Rakouska nebo různými stranami v Itálii.
– Jak vypadá ruská podpora těmto skupinám?
– Hovoříme o přímé i nepřímé podpoře. Zde máme nábor, nábor, převody peněz atd.
Za zmínku také stojí, že v Rusku existuje mnoho kurátorů: soukromých i veřejných. Někteří z nich spolupracují, někteří se nenávidí a bojují. V důsledku toho dochází k situaci, kdy podpora krajní pravice má mnoho tváří a působí na různých úrovních. To se může dít prostřednictvím vlády, místních úřadů, různých typů politických hnutí a organizací nebo prostřednictvím sdružení fanoušků určitého tématu. Ukázkovým příkladem je Ruské imperiální hnutí, které je nevládní organizací a ruská vláda se od něj oficiálně distancuje. Hledají podobné organizace na Západě, otevřené a připravené ke spolupráci. Podobně lze ke spolupráci využít kulturu nebo ekonomiku. To lze provést například prostřednictvím klubu MMA.
Ne vše je však tak dobře koordinované, jak si někteří lidé myslí. Je pravda, že v posledních letech došlo ke zlepšení koordinace této činnosti na úrovni jednotlivých zemí, ale stále se tak děje, jak říká Mao: nechme rozkvést stovky květin a uvidíme, co se z nich zrodí. Samozřejmě, že největším ziskem, na který Rusové spoléhají, je ovlivňování politických procesů prosazováním konkrétní politické strany ve volbách na národní, evropské nebo regionální úrovni.
Rusové se samozřejmě také snaží co nejvíce polarizovat společnost. Pokud nemohou někoho přímo nasměrovat, aby s námi spolupracoval, snaží se co nejvíce destabilizovat politickou a společenskou scénu, aby byla nefunkční. Názorným příkladem je atentát na slovenského premiéra. Nevěřím žádným teoriím pod falešnou vlajkou nebo ruskému spiknutí, ale Moskva určitě využije této situace k destabilizaci slovenské politické scény a společnosti v této zemi. Vzájemné obviňování je pro Rusko přirozeným palivem, a to nejen na Slovensku, ale i v dalších evropských zemích.
Jaké podobnosti a rozdíly vidíte v zemích, které jste analyzoval, kde Rusko podporuje krajně pravicové organizace?
„Společně s naším týmem jsme prozkoumali 10 zemí, kde jsou takové souvislosti zřejmé. Mohu říci, že nás mnoho věcí překvapilo. Například ve Švédsku máme Švédské demokraty, jednu ze stran, bez níž by současná vláda neměla většinu. Rusko opakovaně procházelo seznam stranických kontaktů. Zdálo by se, že pro Rusko je obtížné proniknout do Švédska, protože Švédové mají po staletí tradičně negativní postoj k Rusku. V tomto případě jsme však objevili širokou škálu kontaktů a spoluprací. A zároveň máme ve Švédsku podivný příklad Severského hnutí odporu, pravicově extremistické organizace, kterou chtějí Rusové podplatit, aby se změnila z protiruské na proruskou. Uvnitř organizace dochází k třenicím, ukazuje se, že špička organizace je proruská a spodní proukrajinská.
Ve Francii je to Joël Sambois, který je jedním z průkopníků ruských dezinformací v zemi. Dalším příkladem jsou pokusy krajní pravice o státní převrat. Zde je nejoblíbenější německý kníže Heinrich XIII. Reuss. V Itálii krajní pravici nespojuje s Ruskem antiamerikanismus nebo antievropanství, ale nenávist k LGBT+ lidem. V Rakousku má strana, která pravděpodobně vyhraje volby, Svobodná strana Rakouska, také zajímavou „obchodní“ historii s Ruskem, která vedla k pádu jednoho z vůdců skupiny. Zajímavých příkladů a překvapení je zde opravdu hodně.
– Jak totální ruská invaze na Ukrajinu ovlivnila spolupráci mezi Ruskem a extremistickými organizacemi?
Samozřejmě, že se tyto organizace náhle nestaly proukrajinskými, proamerickými a pro-NATO. Takové zvraty a zvraty si nevšimneme. Pohyb lidí a peněz mezi Ruskem a těmito organizacemi je nyní vážně omezen, ale existují způsoby, jak tyto bariéry obejít, a Turecko nebo Srbsko jsou k tomu využívány. Naproti tomu návštěva Rudého náměstí a uctění Putina je dnes mnohem silněji stigmatizováno než dříve.
Zdá se však, že někteří mění svou rétoriku a například Marine Le Penová začala zaujímat proukrajinskější postoj. Je to skutečný průlom, nebo jen PR kousek?
Podle mého názoru bude Rusko vždy větším přítelem kruhů kolem Marine Le Penové než Brusel a Washington. Le Penová však nebojuje o 10 % voličů, ale o francouzský prezidentský úřad a průzkumy ukazují, jak Francouzi vnímají ruskou válku v Ukrajině, a odtud pravděpodobně pochází změna. Fotografie a videa zachycující ruské násilí proti civilistům v Ukrajině také plní svou funkci a nutí politiky reagovat tak, jak od nich voliči očekávají rozhodné kroky. To je také případ Švédských demokratů, kteří možná chtěli být proruští, ale uvědomili si, že veřejnost je protiruská, a tak byli nuceni přizpůsobit se svým voličům. Mám dojem, že po roce 2022 tato dynamika zesílila, ale nevěřím v upřímnost této změny. Na druhé straně je třeba doufat, že snad po nějaké době dojde ke skutečnému a upřímnému přeorientování, a nyní jsme teprve na začátku této cesty a nevíme, jakým směrem se vše vydá. Proto si myslím, že je to pro veřejnost do značné míry extrémně pragmatická hra. Pokud chce Le Penová porazit Macrona, potřebuje pravicové voliče, stejně jako levicové voliče, kteří mohou být unaveni jeho způsobem vládnutí.
– Zvláštní služby západních zemí informují o možnosti sabotážních aktivit ze strany Ruska. Mohou být podle vás tyto krajně pravicové skupiny využity k takovým operacím?
Po roce 2014 se Rusko domnívalo, že tyto skupiny by měly být využívány k šíření dezinformací, prohlubování polarizace a rozdmýchávání politické scény. Mám však dojem, že již nějakou dobu jsme svědky změny v rétorice a ve způsobu, jakým jsou rozkazy prováděny. Ideálním prostředím byli lidé, kteří po roce 2014 odešli bojovat na stranu Ruska na Donbas. Po návratu do Evropy začali vystupovat jako dezinformátoři, což se jim dařilo zejména v zemích jako Francie, Itálie a Slovensko. V Polsku byl tento jev neviditelný, protože lidé, kteří se rozhodli stát se „separatisty“, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ale už v Česku byli takoví lidé vězněni. Myslím, že v této skupině jsou lidé, kteří se mohou posunout z role dezinformátorů do role sabotérů a sabotérů. Rád bych však zdůraznil, že se musíme odklonit od toho, abychom se na terorismus a politické násilí dívali jako na něco, co přichází zdola nahoru. Státy to také dělají a je důležité si toho být vědomi.
Jak můžeme čelit ruské podpoře krajně pravicových skupin?
– Nejprve se musíme vrátit do roku 2014 a zjistit, kdo šel na Donbas, kdo je tam poslal, kdo je zaháčkoval do „ruského světa“. Možná pak zjistíme, že existují i lidé z diaspory, euroasijských kruhů nebo jiných alternativních politických projektů, které kombinují krajní levici a pravici. Problém je v tom, že někteří lidé, kteří bojovali na Donbasu, se vrátili do Evropy a jsou zde natrvalo. Kdo to je? Co teď dělají? Je dobré začít tím, že si na tyto otázky odpovíte. Začal bych také zkoumáním sítí, které se objevily kolem roku 2014 a byly podporovány Ruskem v zemích, jako je Srbsko, Gruzie a další kandidátské země na členství v Evropské unii. Předstíráme, že to není problém, že s nimi musíme dál spolupracovat, ať se děje, co se děje.
– Zdá se, že Srbsko má v tomto řízení zvláštní význam?
Srbsko je největší z kandidátských zemí, ale v tuto chvíli se zdá, že je Evropské unii spíše vzdálenější než blízko. Aktivně se zde rozvíjí panslovanské hnutí. Velká část proruské spolupráce se odehrává prostřednictvím mezivládních kanálů. Zároveň je zde jedinečný politický danse macabre. Na jedné straně je tu vláda v Bělehradě a srbští nacionalisté, kteří jsou mimo tuto vládu. Na druhé straně je vláda v Moskvě a ruští nacionalisté, kteří jsou také mimo Putinův režim. V tomto čtyřúhelníku se hraje bizarní hra. Srbský prezident Aleksandar Vučić říká EU, že je proevropský, a Moskvě, že je proruský. Spolupracuje s Rusy a vydává ruské liberální opozičníky, kteří jsou na srbské půdě. Rusům se to líbí, ale zároveň čas od časuPokud neudělá přesně to, co chce Moskva, existují další srbští nacionalisté, kteří jsou Rusku ještě bližší než on.
Jedná se například o polovojenské hnutí Narodna Patrola (Lidová garda), které se prezentuje jako ještě více panslovanské než vláda a apeluje na Rusko s tím, že Moskva by měla Vučićovu vládu více ukáznit, aby nezabředla do proevropského teritoria. Rusové jsou vychytralí, nedělají to oficiálně, ale posílají své nacionalisty k srbským nacionalistům a jejich prostřednictvím se snaží ovlivnit srbského prezidenta, aby nezašel příliš daleko směrem k Evropské unii. Prezident Vučić na druhé straně manipuluje krajní pravicí a využívá ji ve svých vztazích se Západem. Ukazuje na ně a tvrdí, že když ne on, tak zemi budou řídit lidé jako oni.
Pokud státní služby monitorují pravicové radikální kruhy kvůli jejich vazbám na Rusko, mohou přesto čelit obviněním z politických represí.
„Nemůžeme říct, že by se krajně pravicové organizace angažovaly v politice, takže monitorování jejich aktivit je také součástí politiky. Není to o politice, je to o násilí, a v případě organizací, o kterých mluvíme, je vazba mezi politikou a násilím velmi úzká. Samozřejmě, že jakákoliv akce proti pravicově radikální organizaci vyvolá obvinění z represe, s tímto problémem se potýká zejména Německo, které monitoruje činnost Alternativy pro Německo, protože je to politická strana. Ale moje odpověď je jednoznačná. Tyto strany a organizace by měly být pečlivě sledovány.
Jen si musíme uvědomit, že pokud bráníme evropský projekt v jeho současné podobě, nemáme co do činění jen s politickým oponentem, protože tento oponent chce zmáčknout tlačítko „reset“ a tento projekt zničit.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Rosja wykorzystuje prawicowe organizacje
