Nedávno došlo v ruském segmentu sociálních sítí k hroznému poetickému a vlasteneckému skandálu. I když příběh je ve skutečnosti nesmírně vtipný. A zároveň je to velmi poučné a odhalující. Především odhaluje ideologické základy ruského z-vlastenectví a ospravedlnění „speciální vojenské operace“, tedy totální invaze na Ukrajinu.
Asi před rokem se tedy na ruských sociálních sítích a především na VKontakte objevila stránka básníka-vlastence Gennadije Rakitina a začala si rychle získávat popularitu. Autor na své stránce publikoval dojemné, pronikavé básně o lásce k Rusku a jeho vůdci, o nenávisti k nepřátelům, o potřebě jejich vyhlazení, o smutku nad mrtvými „našimi chlapci“ atd. Jedním slovem, Rakitinovy básně obsahovaly celou „gentlemanskou sadu“ obvyklého z-básníka. Jeho tvorba se však stále vyznačovala větší hloubkou, konzistencí a obrazností. Stručně řečeno, byly o hlavu a ramena nad výtvory jeho průměrných kolegů v dílně a existuje pro to vysvětlení, o kterém si povíme později.
Je jasné, že ruští politici a osobnosti veřejného života, kteří si vybudovali kariéru na vlastenectví, tedy profesionální vlastenci, se okamžitě chtěli spřátelit s tak vynikajícím umělcem. Stovka poslanců Státní dumy, tři desítky senátorů Rady federace, stovky politiků a aktivistů nižších hodností se tak rychle ocitli v kruhu Rakitinových virtuálních přátel. Snadno se dostal do první desítky nejrespektovanějších autorů vlastenecké poezie, každá z jeho básní nasbírala tisíce lajků, stovky pochvalných komentářů a repostů. Básně byly přetištěny v různých sbírkách vlasteneckých básní, byly zařazeny do básnických soutěží (zejména se Rakitin stal semifinalistou Tvardovského vlastenecké básnické soutěže a obdržel příslušný diplom), putovaly z jednoho jazyka do druhého.
Jedním z rekordmanů v počtu lajků, komentářů a repostů byla báseň „Leader“. A kdo je v Rusku nazýván „vůdcem“ bez jakéhokoli dalšího vysvětlení, to je řečnická otázka.
Jste jako zahradník ve své zahradě
Sklízí plody tvrdé práce.
Lidé se radují, vlajky vztyčené
Vzlétli. Čas tiše přichází.
A zde je například báseň, kterou na jeho stránce na kanálu Telegram přesdílel známý putinista, bývalý filmový režisér Nikita Michalkov. Báseň je samozřejmě věnována i Vladimiru Putinovi:
Ve dnech bolestného přemítání se dívám na tvůj portrét
V jiskřících očích, když čtu odpověď na svou otázku.
A tak si povídáme celé hodiny: portrét a muž,
Je to, jako byste tam byli navždy.
A pokud na chvíli ztuhneme před obchodem,
Ty, náš věrný soudruhu, podpoříš všechny, kteří zbloudili.
A tady, na tvém portrétu, slavnostně krásném
Chápu, co znamená být synem Ruska.
Dojemné, že? A zde je další báseň věnovaná těm, kteří zemřeli „za svobodu Donbasu“:
Ale dohoří jen svíčka s rukou v zemi
Pospěšte si a pohladit svou dceru po hlavě ve snu
A naposled pošeptat mému drahému synovi:
„Zemřeli jsme za náš mírumilovný Donbas.“
Myslím, že to je dost pro pochopení podstaty Rakitinova díla a jeho básnického poselství. Odkud tedy novopečený z-básník čerpá inspiraci? Z lásky k vlasti, z obdivu k ruskému vůdci, z touhy po pomstě na nepřátelích? Ne opravdu odtamtud, ne odtamtud, ne odtamtud. A z ničeho nic. Protože, jak se ukázalo, tato poezie není původní, ale je překladem německých básní vlasteneckých básníků Třetí říše.
Například báseň „Vůdce“ je ve skutečnosti doslovným překladem německé básně „Führer“ od Eberharda Wolfganga Möllera, zarytého nacisty a antisemity, aktivního člena Národně socialistické německé dělnické strany. A je významně věnován nástupu Adolfa Hitlera k moci.
Báseň, kterou měl Nikita Michalkov tak rád, ve skutečnosti patří z pera rovněž aktivního nacionálního socialisty Heriberta Menzela. Na konci války vstoupil do Volkssturmu a v únoru 1945 padl v bojích v Polsku. A v originále Menzel píše svou báseň, v níž se samozřejmě zamýšlí nad portrétem Adolfa Hitlera.
A poslední z těchto básní napsal básník Třetí říše Tillo Scheller a není samozřejmě věnována těm, kteří buď podlehli kremelské propagandě, nebo byli násilně mobilizováni a odešli bojovat na Donbas, ale těm, kteří zemřeli „za Německo, za Führera“.
Gennadij Rakitin se na sociální síti VKontakte představil jako devětačtyřicetiletý učitel ruského jazyka a literatury, absolvent Filologické fakulty Moskevské státní univerzity. Fotografie pro stránku byla vygenerována neuronovými sítěmi. Ve skutečnosti byla tato stránka provozována skupinou ruských nadšených a zoufalých lidí, kteří jsou proti válce. Mluví skrytě aNominálně, protože chápou, že jim za takové činy hrozí vězení, a to na velmi dlouhou dobu. Pro jakýkoli ruský soud je velmi snadné na ně „přišít“ „lhaní o ruské armádě“, „oslavování nacismu“, „ospravedlňování extremismu a terorismu“. V Rusku byli lidé odsouzeni k neuvěřitelným trestům a za mnohem nevinnější šaškárny.
Projekt mohl pokračovat, ale jeho tvůrci se rozhodli jej na konci června ukončit. Jak přiznali v jednom rozhovoru, bylo jim z této poezie už špatně až na zvracení. V posledním příspěvku na Rakitinově stránce autoři projektu přiznali, že takový básník ve skutečnosti nikdy neexistoval, řekli, odkud všechna ta poezie pochází, a jako rozloučení zveřejnili další báseň, která byla konečně originální:
Gennadij se dlouho posmíval
Nad z-verši na zdi
V důsledku toho si vytáhl p***
válka.
Tento „coming out“ samozřejmě vyvolal v z-táboře obrovský rozruch. Bývalí obdivovatelé básníka se začali rychle odvazovat a mazat reposty jeho básní. Proč je kolem toho tolik povyku? Přinejmenším proto, že až dosud všichni kremelští propagandisté tvrdili, že ruští okupanti v Ukrajině jsou hlavně „ve válce s tamními nacisty“. Koneckonců sám Putin označil „denacifikaci“ za jeden z cílů „speciální vojenské operace“. A tady se ukazuje, že všichni tito představitelé propagandistické nadstavby Kremlu prostě omdlévají z poezie Třetí říše. Logicky vyvstává otázka: kdo je zde nacista?
I když je třeba připustit, že argument nacismu a cíle denacifikace je v ruské státní propagandě slyšet stále méně. A jak ji využít, pokud by se ukázalo, že obvinění z nacismu například proti pluku Azov jsou falešná a Kreml to příliš neskrývá. Procesy proti „azovským fašistům“, které byly vyhlášeny s takovou pompou, se ukázaly být nesmyslné. Putin bez velkých výčitek svědomí vyměnil obránce Azovstalu za svého kmotra Viktora Medvedčuka.
Ale na straně Ruska bojují skuteční, ne fiktivní fašisté. Připomeňme si alespoň Dmitrije Utkina, tvůrce a velitele Vagnerovy SVS, jehož celé tělo bylo poseto tetováním hákového kříže. Nebo jednotka Rusyči pod velením Alexeje Milčakova, který veřejně a bez jakéhokoli skrývání prohlašuje: „Ano, jsem nacista!“ A nejen že prohlašuje, on i jeho podřízení se na ukrajinské půdě chovají jako skuteční nacističtí nelidé. A pak je tu prapor Hispaniola, jehož členové se chlubí svými neonacistickými názory. Tyto vojenské jednotky navíc nejsou partyzány ani samostatnými bojovými jednotkami. Všichni jsou oficiálně součástí ruských ozbrojených sil a jsou podřízeni vojenskému velení Ruské federace.
Není proto divu, že básně virtuálního Rakitina ruské vlastence tolik fascinovaly. Mnozí z nich navíc nehodlají opustit jeho poezii ani po sebeodhalení autorů projektu. Koneckonců, proč? Básně jsou plně v souladu s oficiálním ruským vlasteneckým diskurzem.
