Na pozadí současné, zdaleka ne nejlepší situace pro Ukrajinu na ruské frontě, se stále častěji ozývají výzvy k ukrajinsko-ruským jednáním. Slyší je západní politici, takzvaný globální Jih a mnoho ukrajinských politologů a „politologů“. Samozřejmě, že všechny války, pokud nevedou k úplné porážce a bezpodmínečné kapitulaci jedné z válčících stran, končí jednáním, které umožňuje vzájemné kompromisy.
Současná vojenská situace nás stále více sebevědomě vede k myšlence, že dříve či později k takovým jednáním mezi Ukrajinou a Ruskem dojde. Jedinou otázkou je, kdo bude v době setkání obou delegací v lepší pozici, a bude tedy moci mít větší vliv na pořad jednání. A v tomto ohledu bude důležitá situace na kontaktní linii, ale pouze jeden z faktorů vlivu stran.
Druhým neméně důležitým faktorem je mezinárodní podpora jedné ze stran. A v této věci se Ukrajině v současné době daří dosahovat mnohem větších úspěchů než na frontě. I když pracujeme s vojenským faktorem a nehodláme se vzdát svých pozic.
Posledním globálním úspěchem ukrajinské diplomacie byl mírový summit, který se konal v červnu ve Švýcarsku. Ano, na Západě Ukrajina nedokázala dosáhnout všeho, co chtěla. Bylo nutné výrazně zredukovat seznam zvažovaných otázek, vybrat z nich „nejbezzubější“. Rusku se ve spojení s Čínou podařilo odradit mnoho důležitých zemí od účasti na summitu. Přesto se konala s poměrně silným celosvětovým zastoupením. Na summitu byla vypracována určitá rámcová dohoda, formalizovaná ve formě závěrečného komuniké, které může být v budoucnu položeno jako základ pro budoucí jednání s Ruskem.
Je jasné, že Moskva, vědoma si nebezpečí, které pro její agresivní plány představuje mezinárodní konsensus kolem Ukrajiny, se ji snažila všemi prostředky torpédovat. Jedním z torpéd bylo již zapomenuté istanbulské kolo ukrajinsko-ruských rozhovorů v březnu 2022. Kreml nejprve začal po dávkách prosakovat jednotlivé stránky, dokonce ani ne dohodu, ale plán otázek, o kterých obě delegace jednaly. Na začátku března tohoto roku se v novinách objevily informace z istanbulského setkání Deník Wall Street Journal, V dubnu zveřejnily autoritativní konzervativní německé noviny ještě větší výňatek z dokumentů Die Welt. A v červnu noviny Deník New York Times zveřejnila nejúplnější balíček dokumentů z istanbulského setkání.
Proč se to stalo? Odpověď je velmi jednoduchá: způsobit zmatek v západní politice (a také v ukrajinštině). Koneckonců, mnoho odpůrců vojenské pomoci Ukrajině (otevřené i latentní) dostalo další argumenty na obranu svého postoje. Poměrně charakteristický způsob jejich použití lze vidět v autoritativní francouzské publikaci Le Monde diplomatique. Známý mezinárodní pozorovatel Benoît Bréville ve svém článku „La piste d’Istanbul“ označuje návrh istanbulské mírové dohody za „skutečně důležitý dokument, jehož přijetí mohlo zabránit dvěma letům střetů a statisícům obětí“. Rozzuřil francouzské novináře za to, že ignorují tyto informace, které unikly z Kremlu. Autor z tohoto „úniku“ vyvozuje následující závěry:
„Je jasné, že Rusko se nesnaží ani tak obsadit území, jako získat záruky bezpečnosti svých hranic. První článek se proto opírá o „trvalou neutralitu“ Ukrajiny, která odmítne jakoukoli vojenskou alianci, zakáže přítomnost cizích vojsk na svém území, sníží svůj vojenský potenciál a zároveň zachová možnost vstupu do Evropské unie. Moskva se zase zavázala, že stáhne své jednotky z území okupovaných po 24. únoru, že nebude znovu útočit na Ukrajinu a že tento závazek bude zaručen podpůrným mechanismem nabízeným Kyjevem, a to: v případě, že se Ukrajina stane objektem agrese, členové Rady bezpečnosti OSN se zavážou k její obraně.
Není jasné, kde to autor „vidí“. Analyticky smýšlející lidé, kteří studovali předchozí mírové smlouvy vyjednané Ruskem a „sklon“ Moskvy je dodržovat, mají diametrálně odlišný názor. Výsledky istanbulských rozhovorů jsme v naší publikaci opakovaně analyzovali a budeme to muset udělat znovu.
Moskva například v Istanbulu požadovala od Kyjeva uznání „DLR“ a „LLR“ jako nezávislých republik v rámci administrativních hranic Doněcké a Luhanské oblasti a stažení ukrajinských jednotek z jejich území. To znamená, že Ukrajina musela souhlasit nejen se ztrátou těch několika neuznaných republik, ale také se vzdát mnohem větších území, která ještě ani nebyla okupována. Tentýž Mariupol, který se v době jednání hrdinně bránil, stejně jako KramatOrsk, Slovjansk, Bachmut atd.
Ukrajina by také měla uznat Záporožskou a Chersonskou oblast jako nové provincie Ruské federace a stáhnout ukrajinské jednotky z jejich území. Možná by bylo možné se v této otázce na něčem dohodnout, ale určitě ne na „pozemním koridoru“ na Krym. To znamená, že Mariupol, Berďansk a Heničesk by zůstaly navždy ruské a Ukrajina by tedy ztratila přístup k Azovskému moři.
Pokračujme v ruských požadavcích dále. Ukrajina by podle nich měla uznat Krym jako subjekt Ruské federace.
Ruský agresor se však neomezil jen na územní požadavky. Například Benoît Breville lehkovážně tvrdí, že co je špatného na tom, když upustí od pokusu o vstup do NATO, čímž mírně zredukuje svou armádu. Vážně? Ukrajina musela snížit složení ozbrojených sil na 83 500 osob. Jakákoli kontrola nad celou demarkační linií by pak mohla být zapomenuta. Pokud by se to uskutečnilo, pak by po krátké přestávce, i kdyby inkoust na podpisech mírových smluv právě zaschl, Rusko vyhlásilo novou „speciální vojenskou operaci“ a bylo by schopno zmocnit se Ukrajiny s malým množstvím krve.
Andreas Umland, autoritativní německý politolog a analytik Stockholmského centra pro východoevropská studia při Švédském institutu mezinárodních vztahů, v jednom ze svých nedávných článků analyzoval, jak Rusko nedodržuje své dohody. Historie Moskvy při realizaci klíčových bezpečnostních dohod s bývalými sovětskými republikami je katastrofální. Samotné Rusko často hlasitě kritizovalo údajné pochybení svých slabších vyjednávacích partnerů před, během a po podpisu dokumentu. Mluvčí Kremlu důsledně požadují plnou realizaci článků, na nichž mají největší zájem, a Moskvu na přijetí jejich vlastní interpretace. Kreml je zároveň pružný, pokud jde o své vlastní materiální závazky – ty, které vyplývají z multilaterálních i bilaterálních dohod mezi Moskvou a dalšími postsovětskými státy. Politické přehlížení Kremlu se často týkalo právě těch ruských závazků, které byly rozhodující pro to, aby dohody měly nějaký smysl,“ tvrdí Umland.
Mnozí v Ukrajině i v zahraničí srovnávají návrhy istanbulských dohod s novými „mírovými“ návrhy Vladimira Putina, které jsou ve skutečnosti novým ultimátem pro Ukrajinu. Připomeňme, že hlavním požadavkem šéfa Kremlu je nyní „úplné stažení (ukrajinských – pozn. red.) jednotky z „DLR“ a „LLR“, Záporožské a Chersonské oblasti.“ Rádoby experti nyní tvrdí, že bylo nutné dohodnout se na míru s Ruskem už tehdy, v Istanbulu, protože nyní se podmínky mnohem zhoršily. Aby člověk mohl něco takového prohlásit, musí zcela ztratit historickou paměť a schopnost promýšlet situaci alespoň dva kroky dopředu. Ale před dvěma lety nebyla šance na mír s Ruskem, ani teď, ani za lepších, ani horších podmínek. Protože, jak správně poznamenává Andreas Umland, Kreml tehdy potřeboval celou Ukrajinu a nyní se jeho „přání“ nezměnila.
