Čítárna Ivanyčukovy knihovny na náměstí Rynok 9 je plná lidí. Výřezy na oknech se na dřevěné parkety šíří teplé žluté světlo. Uprostřed se z obrazovky pronikavě dívá 25letá Iryna Cybukhová, dcera, sestra, přítelkyně „Čeky“, zdravotnice, velitelka 5. posádky „Špitálníků“. Vedle jejího portrétu je státní znak Doněcké oblasti. V posmrtném dopise, který napsala více než rok před svou smrtí, jí „Čeka“ děkovala za to, že jí bylo umožněno být svobodná a žít život, jaký chtěla. Řekla, že mě miluje a poděkovala mi za lásku.
Iryna Cybukh byla zabita 29. května 2024 při evakuaci armády ve směru na Charkov. Odkázala jí, že k ní přijde ve vyšívaných košilích nebo v maskáčích, udělala seznam 10 písní, které se měly zpívat na rozloučenou, požádala ji, aby zapálila oheň a nenosila květiny. 40 dní po Irynině smrti přišly do Ivanyčukovy knihovny desítky lidí, aby si vyslechly příběhy o „Čekě“ a později si znovu zazpívaly její oblíbené písně na Martově poli. Řekneme vám, jak příbuzní a přátelé vzpomínají na Irynu Tsybukh.
Kruh příběhů
Fotografka a kamarádka Iryny Cybukh Julia Kochetovová měla na rozloučení s „Čekou“ vyšívanou košili. Připravila si dva příběhy o své kamarádce – o její ochotě pomáhat a o odvaze být hlučná a trapná.
„Přicházeli jsme z východu. Byla strašně vyčerpaná a požádala mě, abych řídil. Moc se mi nechtělo, protože tam jsou mechaniky, ale souhlasil jsem. Ira okamžitě usnul. Projíždíme kolem velké nehody – policie, rozmlácená auta. Ira neotevře oči a vyhrkne: „Kde jsou ranění? Lékárnička je vedle mě, velká lékárnička je v kufru.“ Bylo to bleskurychlé, ani na vteřinu nepřemýšlela, co by měla dělat. Trochu žárlím na tu absolutní jistotu, kde byste měli být a co byste měli dělat,“ říká Julia.
Lidé, kteří si přišli poslechnout příběhy o Iryně Tsybukh
Pak Julia začne vyprávět o Irynině cestě z Kyjeva do Lvova a bratři „Čekové“ se na sebe podívají a začnou se usmívat. Iryna souhlasila, že sveze svého manžela, který volil na silnici.
„Ira byl oblečen v civilu. Nasedl do auta a stěžoval si, že válka je spiknutí, že jsou unášeni lidé a že musí uprchnout ze země. Ira je člověk s velkou vytrvalostí, ale začala mluvit o národní myšlence, odporu a akci. Muž nevěděl, že je nemožné o tom s Irou hovořit. Odsekl a řekl, že si okamžitě uvědomil, že Ira je voják. A pak Ira zastavil auto a velmi jemně ho požádal, aby se šel projít do lesa. Nechala ho někde uprostřed dálnice. V dešti a přemýšlení o národní myšlence. Jsem si jistý, že ve svém životě něco přehodnotil. Hodně jsme se nasmáli, když nám ten příběh vyprávěla,“ vzpomíná Julia.
Říká, že nešlo o náhlý rozmar „kontrol“, ale o akt, který hovoří o dodržování hranic: musíme být zodpovědní za svá slova a chránit je na všech úrovních, dokonce i v každodenním životě.
Medik Taras Lyuty říká, že přišel pracovat s Irynou na dva týdny a zůstal dva roky v páté posádce, jejímž erbem je had a růžová špachtle. Na jaře 2022 mu Čeka na sociálních sítích napsal, že je nedostatek chirurga.
„V únoru 2022 jsem šel do války. Moje posádka téměř nikdy nechodila na frontu. Když jsem přišel za Irou a ona mi řekla, jak je její práce strukturovaná… Říct, že mě to překvapilo, je slabé slovo. Věděla, jak dlouho náš stroj vydrží, aby svou práci odvedl efektivně. Velmi mě to překvapilo,“ říká Taras Lyuty.
Říká, že při práci s Irynou se přestal bát, protože každá minuta zpoždění znamená pro někoho ztrátu života a zdraví. Sedět bez práce, dodává, bylo velmi cool, protože to znamená, že nikdo není zabit ani zraněn. V takových chvílích však Iryna hledala, která jednotka potřebuje pomoc.
„Nikdy jsme neměli slovo ‚dvousetina‘. Ira vždycky říkal „na štítu“. Dala těmto slovům velký význam. Pro Rusy je 200 jen lístek, který se vydává na tělo a rakev. Máme vojáka, který zemřel,“ říká Taras.
Vyprávění Tarase Lyutyho přeruší radniční trubač, který hraje na tržišti za padlého vojáka. Čekův kamarád se na několik vteřin odmlčí.
„Čeka“ ho a jeho kamarády naučila, aby se nebáli říct lásku svým blízkým. Rozhovor se svými přáteli končila slovy: „Polibek, miluji tě.“ Později se muži, i když styděli, ale místo „plus-plus“ takto odpovídali Irovi do vysílačky.
„Je velmi těžké potkat v životě takovou lásku a takového člověka. Pracuji ve vojenské nemocnici. Moje práce končí tím, že jdu do Iry. Milujte se navzájem, když jste tady. Láska se projevuje v sebeobětování. To je schopnost darovat, sbírat a bojovat,“ říká nemocniceNapříklad v případě
K mikrofonu přistupuje Irynina matka Oksana. Říká, že když sem přišla, pochybovala, zda bude vůbec schopna mluvit. Zmlkne a ozve se hlasitý a dlouhý potlesk. Oksana přistoupí ke svému manželovi Volodymyrovi, který stojí stranou a čas od času si utírá slzy, bere ho za ruku. Udělá to pokaždé, když vzrušením ztratí jazyk. Rodiče jsou v objetí se svým nejmladším synem Jurijem. Na chodbě si utírá slzy Irynina babička Hanna.
„Můj příběh je také o lásce. O tom, jak jsme si vyměnili místa. Každý rok jsme jezdili na dovolenou jako rodina. Když byly děti ještě malé, organizovali jsme s manželem prázdniny. Potřebovali jsme být spolu a odděleně od všech ostatních. Nedokázala jsem si představit dovolenou bez dětí. Nikdy neřekli, že o nás nemají zájem. A to i v případě, že byli starší. Když děti vyrostly, vyměnili jsme si místa. Připadali jsme si jako turisté, kteří se o nic nestarají. Užili jsme si spolu spoustu legrace a já nedokážu pochopit, že je to v minulém čase. Mé srdce se nevzdává myšlenky, že se to už nikdy nebude opakovat,“ říká Oksana Tsybukh.
Dodává, že později došlo k další výměně rolí: děti šly chránit své rodiče, ne naopak. Oksana opakuje, že je to děsivé a úplně špatně.
„Měli jsme chat, který se jmenoval ‚Rodina‘. Každé ráno byla nejlepší zpráva mého života tato: „Bzučím“ od Iry. Občas šla na videohovor a vyprávěla třeba o tom, jak skvěle kluci vybavili sprchu. Projevy by měly končit pozitivními momenty, ale ty zatím nemám. Nenaučil jsem se o tom mluvit v minulém čase. Dává mi to sílu být tady i teď. Ať vám Iryna dá veškerou sílu a inspiraci, protože každý z vás od ní dostal kousek té lásky,“ říká Oksana Tsybukh.
Irin spolubojovník Vsevolod s volacím znakem „Němec“, který byl od května 2022 do listopadu 2023 zdravotníkem 5. posádky špitálníků, říká, že ho Ira jako zdravotníka vlastně „vychoval“, dal mu pochopení nejen toho, co dělá, ale také proč.
„Ira a já jsme měli docela dost konfliktů. Málokdy se mýlila a já jsem se s tím nemohla smířit. Nechápal jsem, jak je to možné. Teď se mi zdá, že je to díky jejím zkušenostem a charismatu. Velmi zřídka dávala najevo slabost. Když vstoupíte do blízkého prostoru člověka, a to i prostřednictvím práce, lidé v příjemném stavu se otevřou a ukážou své slabosti, což Ira nikdy nedělal. Jen jednou projevila opravdové emoce, když zemřel náš kamarád Maksym,“ říká záchranář.
Pavlo, další z Iryniných bratrů ve zbrani, vypráví, jak jeli do Švédska na rehabilitaci a snažili se pomoci získat pomoc z Ukrajiny.
„Součástí výsledku naší práce byl 16. balíček pomoci ze Švédska. Ira neměl čas podívat se na zprávy. To však svědčí o rozsahu „kontroly“. Jděte kupředu, vzpomeňte si na cenu, kterou platíme, a mluvte o tom. Mluvte stejně sebejistě jako ona,“ říká Pavlo.
Ředitelka knihovny Tanya Pylypetsová zhasne světla v hale a stáhne žaluzie. Fotografka Julia Kochetova ukazuje záběry z připravovaného filmu o Iryně „Čekové“. Příběhy o špitálníkovi se budou vyprávět i nadále.
Zpívající kruh
Abyste se dostali do Iriny, musíte vystoupat na konec Champ de Mars. Pod nohama šustí malé oblázky rozpálené od slunce, po kterých kloužou jasné dlouhé stíny. Lidé se shromažďují kolem „Čeky“. Její bratr Jurij pokládá rohože a přináší vodu. Lidé otevírají dva velké deštníky – růžový a černý, v barvách erbu páté posádky. Jurij všechny požádá, aby šli blíž.
Oksana Tsybukh pokládá mezi bílé květiny ceny své dcery. Na boku jsou dva listy. Takové zprávy od známých i cizích lidí se u hrobu objevují neustále.
„Zanechal jsi po sobě světlo, které nezhasíná. Já, stejně jako značný počet lidí, nyní končím v 9:00 hodin, vzpomínáme a budeme svědčit za ty, o kterých každý den v 9:00 mlčíme,“ píše se v jednom z dopisů. Takto záchranářka požádala, aby ocenila ty, kteří jsou během jejího života „na štítu“.
Ira vypadá z portrétu, klidný a usměvavý. Nad křížem vlají vlajky. Na jednom z nich je nápis „Za dobro každého života“. Oksana Tsybukh upravuje květiny a lampy, dotkne se kříže a všude kolem je ticho. Přistoupí k ní babička Anna. Hlasitý čmelák létá z květu na květ.
Čekin bratr Jurij shromáždil texty oblíbených písní své sestry a požádal ji, aby zazpívala a nestyděla se. Lidé otevírají textové zprávy. Zazní „Ukrajina“ od Tarase Petrynenka, skladby Volodymyra Ivasjuka, mnoho lidových písní. Ukazuje se, že když pláčete, není možné zpívat. Rodina Tsybukh se objímá.
Navzdory horku jsou písně na Marsu slyšet asi dvě hodiny. Dlouho se nikdo neodváží odejít jako první. Ti, kteří přišli na „Čeku“, zazpívají píseň třikrát, což by mělo být naposledy, a přesto se po ukrajinské hymně rozcházejí.
