V letošním roce západní média vyvinula společný narativ o situaci na frontách rusko-ukrajinské války. Zní to asi takto: Rusko vyhrává válku a pomalu, ale jistě postupuje kupředu, zatímco Ukrajina trpí těžkými ztrátami, vzdoruje ze všech sil, ale není schopna odolat silné ruské invazi. Závěr: je nutné okamžitě ukončit nepřátelské akce, zastavit se na současné demarkační linii a přivést válčící strany k jednacímu stolu. Tento postoj přibližně sdílejí mezinárodní pozorovatelé většiny novin, časopisů a moderátoři politických talk show v televizi. Samozřejmě existují výjimky, někteří publicisté a politologové vyjadřují zcela odlišný postoj, ale ti v tuto chvíli informační počasí nedělají.
Maďarský premiér Viktor Orbán začal činit prohlášení přibližně ve stejném duchu, když na začátku července podnikl „mírovou“ cestu na Ukrajinu, do Ruska, Číny a Spojených států. „Čas není na straně Ukrajiny, ale na straně ruských sil… Putin se o ruských ztrátách nijak nezmínil. Pokud jde o ukrajinské ztráty, ruská strana odhaduje měsíční ztráty ukrajinských sil na 40-50 tisíc vojáků, které se v posledních týdnech dále zintenzivnily. Proto byl (Putin – pozn. red.) překvapen, že ukrajinský prezident odmítl návrh na dočasné příměří,“ napsal Orbán v dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi a šéfům členských států EU.
Je to krajně podivný postoj hodnotit postavení na frontě podle slov ruského diktátora Putina, jehož „pravdomluvnost“ je všem už dlouho známá. Ale Orbán je Orbán, co si od něj můžete vzít. A to jsme mluvili pouze o tom, že jsme zaznamenali skutečnost, že celkový tón dopisu se shodoval s výše zmíněným převažujícím mediálním narativem západního tisku o „neporazitelném Rusku“.
Tento „vítězný“ mýtus se začal formovat dlouho před začátkem totální ruské invaze na Ukrajinu a ještě před anexí Krymu. Asi před 15 lety bylo možné v západním tisku narazit na články o rychlém růstu bojeschopnosti ruské armády, o tom, že ozbrojené síly Evropy proti ní nemají v případě hypotetické konfrontace šanci.
Tento mýtus byl posílen úspěšnou operací Rusů s cílem okupovat Krym. Proto, jak již víme, panovalo v západních politických kruzích přesvědčení, že pokud Rusko půjde otevřeně do války proti Ukrajině, Ukrajina nebude mít šanci se bránit. Tedy tyto slavné „tři dny“, během kterých musí Kyjev padnout. Skutečné události (tj. neúspěch ruského „blitzkriegu“) však podkopaly mýtus o nezranitelnosti Ruska. Pak přišla charkovská ofenzíva a osvobození Chersonu, které tento mýtus téměř úplně rozptýlilo.
Co chybělo k tomu, aby bylo toto „téměř“ odstraněno? Podle bývalého velitele americké armády v Evropě Bena Hodgese Ukrajině nechyběly ani letouny F-16, ale nejméně několik stovek raket ATACMS řekl:. Letadla by samozřejmě také neublížila, alespoň by pomohla získat kontrolu nad ukrajinským nebem. Nyní je však jasné, že s nimi není všechno tak jednoduché: potřebují vyškolené piloty, vyškolený technický personál, dokonalou infrastrukturu, chráněná letiště, podzemní hangáry atd. A s raketami ATACMS by bylo všechno mnohem jednodušší, protože platformami pro jejich odpalování jsou MLRS HIMARS – Ozbrojené síly Ukrajiny byly ve správném počtu.
„Nějak pořád převládá názor, že Rusko vyhrává a Ukrajina nemůže vyhrát, a oni (Ukrajinci – pozn. red.) je nutné jednat s Moskvou. A řekl bych, že je to naprostá lež, která se nezakládá na žádných faktech. Tato válka začala před 10 lety. A o 10 let později, po mnoha svých ofenzivách, Rusko stále kontroluje jen asi 18 % ukrajinského území. Oni (Rusové – pozn. red.) ztratili více než 300 tisíc lidí. vojáci zabiti a zraněni,“ poznamenává správně generál Hodges.
S americkými raketami dlouhého doletu by ukrajinská armáda byla schopna zničit celou vojenskou infrastrukturu Ruska v Azovské oblasti – sklady se zbraněmi a municí, letiště, logistická a velitelská centra, mosty atd. A co je nejdůležitější, přítomnost těchto raket by Rusům nedovolila vybudovat silnou víceúrovňovou obrannou linii, takzvanou „Surovikinovu linii“. A to by zase umožnilo ukrajinským obranným silám provést v roce 2023 úspěšnou protiofenzívu a prorazit alespoň k břehům Azovského moře. A Němci by nám také dali rakety BÝKa vítězství by bylo co by kamenem dohodil…
To se však nestalo. BÝK Nikdy jsme to neviděli a s největší pravděpodobností to ani neuvidíme. A první rakety ATACMS řekl: Ukrajinští vojáci ji obdrželi až v říjnu 2023, kdy protiofenzíva skutečně selhala. Navíc jsme jich obdrželi skromné množství, navíc jsou zastaralé. I když jsme za to vděční. Protože i s takovými raketami se ukrajinským vojákům podařilo zasadit zničující úder nepřátelským letištím a vojenským základnám v okupovaném Berďansku a LuhuNapříklad v případě Spojených států amerických
Ano, letos se situace s raketami konečně pohnula ze slepé uličky. Dlouho trpící americký balíček ve výši 60 miliard dolarů konečně zahrnuje moderní rakety dlouhého doletu ATACMS řekl:… Avšak bez povolení zasáhnout ruské území.
Postoj Washingtonu k této otázce byl poněkud korigován ofenzívou ruských okupantů v Charkovské oblasti. Když začalo být jasné, že Rusové toho směšného zákazu dobře využívají a tvoří veškerou logistiku ve své pohraniční oblasti, která nemůže být zasažena západními zbraněmi. Nakonec bylo uděleno povolení zasáhnout pohraniční oblast americkými raketami. Údery hluboko na ruské území, kde se nacházela nepřátelská letiště, sklady, technika atd., jsou však stále zakázány.
Jedním z důležitých bodů projevu prezidenta Volodymyra Zelenského na summitu Evropského politického společenství ve Woodstocku ve Velké Británii byla proto „raketová otázka“. V první řadě znovu vyzval západní spojence, aby sestřelili ruské rakety a drony nad územím Ukrajiny. Kromě toho také znovu požádal Západ, aby rozšířil schopnost Ukrajiny útočit na vojenská zařízení hluboko v Rusku. „Čím méně omezení budeme mít na používání účinných zbraní, tím aktivněji bude Rusko usilovat o mír. Vojenská letiště, ze kterých startují ruská letadla s bombami proti našim městům, a místa, kde se odpalují ruské rakety – to vše je třeba zničit,“ zdůvodnil Zelenskyj svůj požadavek.
Zdálo by se, že je to docela rozumné. Západ a zejména Spojené státy však rozhodnutí odkládají. Proč? Koneckonců je všem jasné, že takové povolení by výrazně oslabilo schopnost ruských okupantů vést útočné operace na frontě? To je pravda a západní politici s touto tezí souhlasí, ale stále je trápí jiné pochybnosti. „Nedonutí to Putina zahnaného do kouta, aby se uchýlil ke svému poslednímu argumentu – jaderným zbraním?“ ptají se.
Obecně je situace s tímto „jaderným argumentem“ velmi legrační (bez ohledu na to, jak cynicky slovo „vtipné“ zní v tomto kontextu). Výhrůžky použitím atomových zbraní vycházejí z Putinových úst už (ne, ne dva a půl) deset let. Poprvé zazněly během krymské operace na jaře 2014. Ti, kteří zapomněli, se mohou podívat na kremelský propagandistický dokument „Krym. Cesta do vlasti“. Putin v něm otevřeně přiznává, že byl připraven použít jaderné zbraně během „krymské kampaně“, pokud by Západ zasáhl. „Byli jsme připraveni to udělat,“ řekl Putin sebevědomě.
No a pak Západ nezasáhl, kdo chce, může dokonce tvrdit, že ho Putinovy jaderné hrozby vyděsily. Ale právě během totální invaze došlo k tolika takovým hrozbám, že je nemožné je spočítat. Každá hrozba byla navíc doprovázena nakreslením další „červené čáry“: poskytování těžkých zbraní ozbrojeným silám Ukrajiny, údery na Krym, poskytování tanků, poskytování raket atd. A ejhle, překročení každé linie z nějakého důvodu nevyvolalo ruský jaderný odvetný úder ani proti Ukrajině, ani proti jejím západním spojencům. Není tedy na čase konečně dospět k závěru, že všechny tyto hrozby nestojí za snědené vejce?
