Všichni váleční zajatci zadržovaní v Rusku, obránci závodu Azovstal v Mariupolu, se dosud nevrátili na Ukrajinu. V současné době je v ruském zajetí asi 6500 ukrajinských vojáků. Výměna válečných zajatců se uskutečňuje díky titánskému dílu, na němž se podílejí zejména veřejné organizace. Ukrajinští vojáci, kterým se podařilo vrátit, hovoří o pekle, kterým si prošli v ruském zajetí.
Zůstali jsme sami sebou
Jsme zahaleni do noci
A mé volné rty se sevřely bolestí
Ale také do nejhlubších sklepů
Světlo se znovu vrátí
Pláč nového dne se rozléhá
(Okean Elzy – Město Maria)
První okruh – Mariupol
Ruský útok na závod Azovstal, který se rozprostírá na obrovské ploše východní části Mariupolu, začal v polovině března a trval do 20. května 2022. V polovině dubna zůstávalo území podniku poslední částí města, která nebyla dobyta ruskými vojsky s více než 400 tisíci obyvateli. Ukrajinci byli schopni udržet linii tak dlouho, a to především díky velikosti a konstrukci Azovstalu. Hutní komplex se rozkládá na ploše cca 11 km2, skládá se mimo jiné z bunkrů hlubokých až několik pater a složitého systému úzkých chodeb. Pokud by bylo možné pravidelně zásobovat téměř 2500 obránců municí a potravinami a také poskytovat lékařskou péči, „mariupolská pevnost“ by pravděpodobně zůstala nedobyta ještě déle. Zajištění obránců Azovstalu se však pro ukrajinskou stranu stávalo každým dnem stále obtížnějším úkolem. Koneckonců, jediný způsob, jak doručit to nejnutnější, byl letecky. Splnění tohoto úkolu se bohužel mohlo ukázat jako sebevražedná mise, už jen kvůli stále častějšímu ostřelování elektrárny ze strany Rusů, zejména za použití fosforových bomb zakázaných mezinárodním právem.
Úřady si uvědomily, že v podzemí, bez lékařské péče, umírají v agónii, a to nejen vojenský personál, ale i civilisté, Ukrajinci, se úřady rozhodly uzavřít dohodu s Rusy. V této situaci bylo pro Kyjev nejdůležitější zachránit životy svých občanů. Kreml by si na druhé straně mohl připsat úspěch tím, že by upevnil plnou kontrolu nad městem. Většina obránců elektrárny složila zbraně po 63 dnech odporu 20. května 2022. Pro mnohé z nich se však účast v této bitvě, která se odehrávala v suterénech závodu, ukázala být pouze prvním kruhem pekla. Další věc je čekala v ruském zajetí. Jedním z bývalých válečných zajatců je voják Ozbrojených sil Ukrajiny Dmytro.
Druhý kruh – Olenivka
Muž se nechce vrátit ke vzpomínkám na sklepení Azovstalu, kategoricky odmítá mluvit o dnech strávených v žaláři, kdy agresor neustále útočil na poslední baštu obrany Mariupolu, města, které paradoxně kdysi patřilo k nejproruštějším městům v Ukrajině. Po pádu Mariupolu byl Dmytro poslán do tranzitního tábora v Olenivce na dočasně okupovaném ukrajinském území Doněcké oblasti. Nebyl tam vystaven fyzickému násilí, ale ukrajinští váleční zajatci byli drženi v ponižujících podmínkách. Asi 450 mužů bylo namačkáno ve vlhkých, nevětraných barácích, rozdělených do malých cel určených pro sto lidí. Nebyly tam žádné matrace. Dmytro spal ve svém oblečení na betonové podlaze. Světla v kasárnách svítila 24 hodin denně a vězni neměli přístup nejen k lékařské péči, ale také k toaletě nebo sprše. Prvních několik dní nedostávali žádné jídlo a dokonce ani vodu. Poté dostávali asi půl litru vody denně pro každého a malé, nepravidelné porce jídla. Po celou dobu svého zadržování v táboře nebyli schopni informovat své příbuzné o tom, kde se nacházejí, ani o tom, zda jsou vůbec naživu. Dmytro opustil tábor Olenivka na konci května 2022.
O několik týdnů později právě tam došlo k tragédii, která jasně demonstrovala porušování Ženevských konvencí ze strany Rusů před celým světem.
Na jedno místo byla přemístěna skupina ukrajinských válečných zajatců – většinou obránců Mariupolu. Pod budovou pak byly nastraženy výbušniny. V důsledku výbuchu zahynulo 53 lidí a asi 100 jich bylo zraněno. Pravděpodobně se jednalo o termobarickou nálož, která exploduje větší silou než jiné konvenční bomby stejné hmotnosti a způsobuje větší utrpení obětem výbuchu.
Třetím okruhem je trestanecká kolonie na území Ruska
V červnu, poté, co byl Dmitrij 12 hodin převážen nákladním autem se svázaným tělem a se zavázanýma očima, byl převezen do trestanecké kolonie v Ruské federaci. O tom, kde se nachází, se dozvěděl až z razítka na ložním prádle. Krátce po jeho příjezduOrstoko byl poražen.
„Donutili mě svléknout se donaha. Uniformu jsem měl zabalenou v tašce se svým jménem. Donutili mě běžet chodbou k oknu se sklopenou hlavou,“ vzpomíná muž. „Nalevo i napravo ode mě stáli vojáci v uniformách. Bylo jich asi patnáct. Mlátili mě rukama do různých částí těla, kopali, i když jsem upadl a začal se plazit po zemi. Na konci mě donutili se ohnout a udeřili mě dřevěnou tyčí do zad. Dostal jsem vězeňské oblečení, které mi nesedělo. Když mě odvedli na celu, tak mě zase zbili.“
Muž byl umístěn do cely o rozměrech 3 x 5 m2, která byla pro něj a dalších sedm vězňů příliš malá. Místnost byla bez oken, nevětraná a neuvěřitelně vlhká. Stěny a strop byly pokryty plísní. Umělé světlo svítilo 24 hodin denně. Toaleta navíc nebyla ani oddělena od obývacího prostoru přepážkou. Po několika hodinách v cele byli Dmytro a další vězni vyvedeni na „prohlídku osobních věcí“. Byli postaveni čelem ke zdi s rukama a nohama široce od sebe a pak znovu biti. Tyto kontroly byly prováděny dvakrát nebo třikrát denně. Stráže obvykle používaly gumový obušek a běžnou praxí bylo také udeřit do obličeje taktickou rukou v rukavici. Dmytro vzpomíná, že kati přesně věděli, kam udeřit, aby to bolelo.
„Když jsme seděli v cele, slyšeli jsme, co dozorci dělají ostatním vězňům. Věděli jsme, že dříve nebo později na nás přijde řada,“ říká bývalý vězeň. „Ve skutečnosti se kromě výslechů a bití nic jiného nedělo. Výslechy, bití, výslechy, bití. Jednou jsem skoro týden nemohla dýchat, bolela mě žebra tak, že jsem se mohla nadechovat jen krátce, nepravidelně… Nemohl jsem ani požádat o konzultaci s lékařem. Kluci mi řekli, co dělají s těmi, kteří si stěžují.“
Ruská federace nemilosrdně porušuje všechny zákony a zvyklosti války. Strašlivým vzorcem je, že ukrajinští zajatci opouštějí ruské zajetí ve stavu extrémního psychického a fyzického vyčerpání. Někteří z nich ani nepoznávají své příbuzné, nevědí, odkud přišli, nepamatují si jejich jména. Mají těžkou anorexii, nezhojené rány, modřiny a mnoho skrytých zlomenin. Chronická onemocnění zhoršuje také nedostatečný přístup k adekvátní lékařské péči a lékům. Ruská strana blokuje přístup mezinárodních organizací do míst zadržování vězňů.
Ukrajina už neexistuje
„Když jsme byli biti tvrději než obvykle, znamenalo to, že naši chlapi dávali okupantům!“ – tak vzpomíná na pobyt v ruském zajetí Saško, který stejně jako Dmytro slouží v ozbrojených silách Ukrajiny. Na samém začátku totální invaze byl muž zajat nepřátelskými silami. Několik měsíců byl neustále týrán, a to jak fyzicky, tak psychicky.
„Poprvé mě zbili, když mě odvedli,“ vzpomíná muž. „Byl jsem odvlečen do stodoly, velitel skupiny, který měl kavkazský přízvuk, použil kovovou tyč. Udeřil mě do rukou, nohou a zad. Zakryl jsem si hlavu rukama. Bylo mu jedno, kam udeří. Když bylo po všem, zavázali mi oči a vyvedli mě na dvůr. Měli jsme jít do vězení, ale kolem nás projela kolona ruských tanků. Velitel mě poklekl na kolena, abych mohl počkat, až projde. Viděl mi v pase, z jakého města jsem, a řekl: „Ty tanky jedou do vašeho města, brzy bude po všem.“
Ve vazební věznici byl voják umístěn do stísněné cely s dalšími asi 50 vězni (byla určena pro maximálně 20 osob). Pak začaly vyčerpávající výslechy a on byl nucen natočit video, ve kterém vyzýval ukrajinskou armádu, aby složila zbraně.
„Vyhrožovali,“ říká, „že pokud to neudělám, najdou mé příbuzné v našem rodném městě, které už údajně obsadili, a zabijí je. Měl jsem ruce probodnuté nožem.“
Poté byl Saša poslán do jedné z kolonií v Rusku. Jeho vzpomínky na tu dobu živě připomínají Dmytrův příběh – každodenní výslechy, bití, používání paralyzéru, nedostatečný přístup k základní hygieně, věznění ve stísněné místnosti bez přístupu čerstvého vzduchu, nedostatek vody a jídla, nucení jíst ve spěchu (aby si spálili jazyk a patro) a štvaní na psy. Na denním pořádku byl i psychický nátlak na vězně – říkali jim, že pod ruským náporem padá stále více ukrajinských měst a že vězni nemají kam vrátit, že na ně nikdo nečeká. Bylo jim nabídnuto, aby přijali ruské občanství.
Saško vzpomíná, že byli nuceni číst knihy o „Velké vlastenecké válce“, během níž „hrdinný ruský lid porazil všechny“.
„Jeden z nás musel číst nahlas, ostatní poslouchali,“ říká muž. „Hráli jsme i vlastenecké písně. První věc, kterou jsem si pamatoval, když jsem vstoupil do cely, byla hudba, která hrála. Bylo to, jako bych se přenesl do roku 1937: ošuntělá cela, tato múzaKa… Byli jsme také nuceni naučit se a zpívat ruskou hymnu. Tenkrát jsme byli znovu poraženi, abychom, jak se říkalo, ‚si to lépe pamatovali‘.“
Dmytro, obránce Mariupolu, také vzpomíná na tyto propagandistické „lekce“.
„Byly dva týdny, kdy si nikdo nesměl sednout. Celou dobu jsme chodili kolem mikroskopické komory. Jeden z nás musel nahlas přečíst knihu, která říkala, že ukrajinština je fiktivní jazyk, že všichni naši básníci, Ševčenko a tak dále, jsou fiktivní postavy, že bitva u Krutů je fikce, že žádná bitva nebyla,“ vzpomíná.
Ne všichni ukrajinští váleční zajatci se vracejí domů. Oleksandr Matsievskyj byl popraven Rusy za to, že křičel „Sláva Ukrajině!“. Video z jeho popravy se objevilo na internetu v březnu 2023 (ukrajinský voják byl zabit na konci roku 2022). Matsievskyj se okamžitě stal symbolem hrdinství a odporu pro bojující Ukrajinu. V listopadu 2023 byl ve městě Nižyn na severu Ukrajiny odhalen památník věnovaný jeho památce. Koneckonců, Ukrajina vede válku proti okupantovi a zároveň boj za paměť a spravedlnost pro své oběti.
Boj o budoucnost
Jednou z organizací, která se zabývá ukrajinskými válečnými zajatci, je Helsinská nadace pro lidská práva (HFHR). Její zaměstnanci také dokumentují ruské válečné zločiny na území Ukrajiny – znásilňování, únosy, nucené přesídlování, mučení a nelidské zacházení s válečnými zajatci a civilisty, ostřelování obytných oblastí (školy, nemocnice), popravy, používání civilistů jako lidských štítů, vytváření vojenských základen v civilních objektech. Dokumentace shromážděná během rozhovorů s oběťmi a svědky ruských zločinů pomůže doplnit důkazy pro soudní procesy s těmi, kteří se objeví před Mezinárodním trestním soudem v Haagu.
„Demokratický svět by měl vyvinout tlak na Ruskou federaci, aby se co nejdříve vrátila domů,“ řekl Serhij, zaměstnanec ukrajinské pobočky GFHR, který pracuje s válečnými zajatci. – Ruská strana neposkytuje potřebnou lékařskou péči, používá mučení a nelidsky zachází s těmi, které drží v zajetí. Kromě toho musíme bojovat za to, aby Rusové umožnili alespoň zástupcům mezinárodních organizací navštěvovat naše chlapce v zajetí. Aby umožňovaly přesun nezbytné humanitární pomoci, jako jsou potraviny nebo léky. Pokud to nezajistí sami, ať to udělají jiní.“
Podle něj je dalším důležitým krokem pro demokratické státy poskytnutí lékařské, psychologické a materiální podpory těm, kteří přežili zajetí.
Dmytro a Saša jsou také svěřenci Nadace. I když pro ně není snadné vrátit se do doby, kdy byli v zajetí, oba jsou přesvědčeni, že je jejich morální povinností vydávat svědectví. Rány na jejich tělech se jednoho dne zahojí. Horší – emocionální rány. Možná se nikdy nezahojí.
Oksana je psycholožka, která pracuje s bývalými válečnými zajatci. Věří, že jedním z největších traumat pro ty, kteří byli zajati, je ztráta identity vojáka.
„Když jim nepřítel strhne uniformy, jsou jím brutálně týráni, jsou svědky smrti svých kamarádů a přestávají se považovat za vojáky,“ říká. „Stávají se válečnými zajatci a pak se cítí jako dvojnásobní poražení, jako ti, kteří ani nevěděli, jak se adekvátně postarat o svou vlastní bezpečnost.“
Další problémy nastávají po návratu ze zajetí a při snaze přizpůsobit se životu v civilním prostoru.
„Společnost od nich očekává, že se neobjeví v uniformě, že nebudou mluvit o tom, co se jim stalo. Často se jim říká, aby na to zapomněli a pokračovali ve svém životě. Lid a ukrajinský stát čelí obrovské výzvě. Nemůžeme dovolit, aby se z bývalých vězňů vyklubala ztracená generace,“ dodává Oksana.
K tomu je nutné vytvořit nejen rehabilitační centra pro bývalé válečné zajatce, která budou poskytovat psychologickou nebo materiální pomoc. Je také důležité, aby cítili, že je společnost potřebuje, že v ní mají místo, že se mohou rekvalifikovat a vydělávat si na živobytí.
Vrátit
Několik měsíců byl Saša v informačním vakuu, nedokázal své příbuzné informovat ani o tom, že je naživu. Jemu a skupině dalších vězňů bylo neustále opakováno, že Ukrajina již neexistuje.
„Řekl jsem klukům, že to není pravda! Kdyby Ukrajina padla, byli bychom buď propuštěni, nebo zabiti,“ říká. „A protože nás drží, Ukrajina stále existuje!“
Tato myšlenka mu dodala sílu, i když se několik měsíců před výměnou dozvěděl, že žalářníci ubili k smrti několik dalších vězňů.
Dmytro si velmi dobře pamatuje okamžik, kdy byl propuštěn ze zajetí. Důstojník Bezpečnostní služby Ukrajiny vstoupil do autobusu, ve kterém byl se svými kamarády převážen, a křičel: „Chlapi, konečně jste v Ukrajina!“. Přestože na tento den vzpomíná jako na jeden z nejkrásnějších ve svém životě, nedokázal v sobě vymazat žádné pocity: „Neukápl jsem jedinou slzu, nic jsem necítil. Bylo to, jako by se mé city vytratily. Necítil jsem žádnou euforii. Ostatní kluci to měli, ale moje pocity se začaly vytrácet asi půl roku před tím, než mě propustili. Pocity zmizely spolu s nadějí.“
Přesný počet ukrajinských zajatců v ruském zajetí nebyl zveřejněn. Lze to však posoudit z výpovědí osob odpovědných za práci na propuštění vězňů. Zástupce Koordinačního velitelství pro zacházení s válečnými zajatci Jurij Taranjuk nedávno uvedl: „K dnešnímu dni se uskutečnilo 49 výměn a domů se vrátilo 2828 lidí, včetně 2681 vojáků a 147 civilistů. V současné době je v zajetí více než 8 tisíc lidí, z toho více než 1600 civilistů. Desítky tisíc lidí, civilistů i válečných zajatců, však mají status pohřešovaných osob.“ Asi 6500 ukrajinských vojáků proto stále čeká na propuštění z ruského zajetí.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Rosjanie mówią im, że nikt na nich nie czeka
