V posledních měsících byla zveřejněna řada politických a odborných úvah o rusko-ukrajinských jednáních v Bělorusku a Turecku v únoru a dubnu 2022. I když obsahují nové detaily a zajímavé vyhlídky, většina z nich buď zcela ignoruje, nebo ignoruje neutěšené výsledky Moskvy při realizaci bezpečnostních dohod s bývalými sovětskými republikami. V nedávných debatách o šancích na mírovou alternativní historii se minulé zkušenosti ignorují a implicitně se předpokládá, že Kreml bude dodržovat každou podepsanou dohodu. Takový předpoklad je v rozporu s tím, jak Rusko postupuje v podobných situacích.
Historie Moskvy při plnění klíčových článků bezpečnostních dohod s bývalými sovětskými republikami je katastrofální. Samotné Rusko často hlasitě kritizovalo údajné pochybení svých slabších vyjednávacích partnerů před, během a po podpisu dokumentu. Mluvčí Kremlu důsledně požadují plnou realizaci článků, na nichž mají největší zájem, a Moskvu na přijetí jejich vlastní interpretace. Kreml je zároveň pružný, pokud jde o své vlastní materiální závazky – ty, které vyplývají z multilaterálních i bilaterálních dohod mezi Moskvou a dalšími postsovětskými státy. Politická lhostejnost Kremlu se často týkala právě těch ruských závazků, které byly rozhodující pro to, aby dohody měly nějaký smysl.
Porušené sliby Ruska
Případy právního nihilismu Kremlu a nedodržování podepsaných dohod ze strany Ruska jsou známy již 35 let. Byly porušeny četné dohody mezi Moskvou a Kyjevem, které měly zásadní význam pro mezinárodní vztahy v postsovětském prostoru.
Následky nejvíce zhoršily porušení Bělověžské dohody mezi Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou, uzavřené v prosinci 1991, která rozpustila Sovětský svaz, událost, kterou Putin v roce 2005 označil za „největší geopolitickou katastrofu dvacátého století“. V této historické a plně ratifikované smlouvě tyto tři země vytvořily Společenství nezávislých států, dohodly se a zavázaly se respektovat své nové státní hranice, včetně uznání toho, že Krym, Sevastopol a Donbas patří Ukrajině. Článek 5 Bělověžské dohody stanoví: „Vysoké smluvní strany uznávají a respektují vzájemnou územní celistvost a nedotknutelnost stávajících hranic v rámci Commonwealthu.“
Téměř přesně o tři roky později se objevil další historický dokument – nechvalně proslulé Budapešťské memorandum o bezpečnostních zárukách. V této příloze ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968 se Moskva, Washington a Londýn na posledním a osudovém summitu KBSE (Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) v Maďarsku v prosinci 1994 zavázaly respektovat státní hranice, územní celistvost a politickou suverenitu Ukrajiny výměnou za předání jaderných hlavic Ukrajině Rusku. Krátce po rozpadu SSSR vlastnil Kyjev třetí největší arzenál jaderných zbraní na světě. V roce 1994 se zavázal nejen demontovat nepotřebné strategické rakety, ale také předat Rusku jakékoli další zbraně hromadného ničení a materiály, které by mohly být použity k jejich výrobě. Totéž platilo o zděděných ukrajinských nosičích, jako jsou bombardéry a rakety.
Tři depozitní státy NPT, včetně Ruska, v prvních dvou článcích memoranda z roku 1994 uvádějí: „1. Spojené státy americké, Ruská federace a Spojené království Velké Británie a Severního Irska znovu potvrzují svůj závazek vůči Ukrajině, v souladu se zásadami Závěrečného aktu KBSE, respektovat nezávislost a suverenitu a stávající hranice Ukrajiny; 2. Spojené státy americké, Ruská federace a Spojené království Velké Británie a Severního Irska znovu potvrzují svůj závazek zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny a že žádná z jejich zbraní nebude nikdy použita proti Ukrajině jinak než v sebeobraně nebo jinak v souladu s Chartou Organizace spojených národů.“
Tyto závazky Moskva od roku 2014 stále nehoráznějším způsobem porušuje. Rusko v Ukrajině nejen vytvořilo lidové republiky, ale také v březnu 2014 a září 2022 formálně anektovalo ukrajinské území, přičemž v druhém případě má území a dokonce i celá města, která nekontroluje.
Většinu dohod uzavřených v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou Moskva také porušila. Nejznámější z nich jsou Minské dohody, které Kyjev podepsal pod hrozbou zbraní v letech 2014 a 2015. V Minském protokolu ze září 2014 (Minsk I) se ruský velvyslanec v Ukrajině zavázal „stáhnout nezákonné ozbrojené skupiny a vojenskou techniku, jakož i ozbrojence a žoldáky z území Ukrajiny“. V Minsk KomV únoru 2015 (Minsk II) Moskva opět souhlasila se „stažením všech zahraničních ozbrojených sil, vojenské techniky a žoldnéřů z území Ukrajiny pod dohledem OBSE, [а також] odzbrojit všechny ilegální skupiny.“ Kreml však nikdy nedal najevo, že by tyto a další sliby začal plnit, a pravděpodobně to ani nikdy neměl v úmyslu.
Případy Moldavska a Gruzie
Mezi dohodami, které Rusko zmařilo, jsou však pro posouzení šancí na dosažení hypotetické dohody v Istanbulu v roce 2022 nejdůležitější ty, které se Ukrajiny netýkají a byly podepsány v době, kdy Putin nebyl prezidentem. Na první pohled se to může zdát jako nesouvisející věci, ale ve skutečnosti ruské pohrdání dohodami naznačuje jeho širší patologii v přístupu k takzvanému „blízkému zahraničí“ (postsovětskému prostoru). Porušování smluv, které s Ukrajinou nesouvisí, ilustruje existenci vzorce jednání, který není jedinečný pro Ukrajinu a není utvářen pouze Putinem.
V říjnu 1994 Moskva podepsala dohodu mezi Ruskou federací a Moldavskou republikou o právním postavení, postupu a podmínkách stažení ruských vojenských jednotek dočasně umístěných v Moldavsku. V klíčovém článku 2 Kreml oznámil: „Ruská strana v souladu se svými technickými možnostmi a časem potřebným k zorganizování nového rozmístění stáhne tyto vojenské síly do tří let ode dne vstupu této dohody v platnost. Praktické kroky ke stažení vojenských jednotek Ruské federace z území Moldavské republiky během tohoto období budou synchronizovány s politickým urovnáním konfliktu v Podněstří a určením zvláštního statusu Podněsterského regionu v Moldavské republice.“
V témže roce přijalo Moldavsko novou postsovětskou ústavu, v níž se definovalo jako neutrální stát. Článek 11 moldavské ústavy z roku 1994, která je stále v platnosti, uvádí: „Moldavská republika vyhlašuje svou trvalou neutralitu. […] Moldavská republika nedovolí rozmístění žádných cizích vojenských formací na svém území.“
Zbytky 14. armády, tzv. Operační skupina ruských ozbrojených sil, však zůstávají na území Moldavské republiky proti vůli Kišiněva a v rozporu s rusko-moldavskou smlouvou z roku 1994. Územní konflikt v Podněstří nebyl vyřešen ani během tří let, o nichž se zmiňuje dohoda mezi Moskvou a Kišiněvem z roku 1994. Ústavní vyloučení Moldavska z členství v NATO a vpuštění zahraničních vojsk na své území – což je také hlavní téma současné debaty o možném rusko-ukrajinském kompromisu – Moskva v té době ignorovala. Ruské jednotky zůstávají na území Moldavska i po 30 letech, čímž porušují ústavu země, stejně jako samozvanou Podněsterskou republiku Moldavsko jako pseudostát a satelit Ruska.
Ruský postoj ke Gruzii a dohoda o příměří mezi Moskvou a Tbilisi ze srpna 2008 zapadají do podobného narativu. Dohodu podepsali tehdejší prezidenti obou zemí Dmitrij Medveděv a Michail Saakašvili. Byl pojmenován „Sarkozyho plán“ na počest francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Francie v té době předsedala Evropské unii, která dohodu zprostředkovala. Dohoda ukončila pětidenní rusko-gruzínskou válku z roku 2008. Článek 5 stanovil návrat ruských jednotek, které vstoupily do Abcházie a Cchinvalské oblasti o několik dní dříve, na jejich původní pozice v Rusku: „Ozbrojené síly Ruské federace budou staženy na linii, která existovala před vypuknutím nepřátelských akcí.“
Navzdory tomu Moskva ponechala značný počet svých vojáků na gruzínském území, což je jasné porušení srpnové dohody. Aby toho nebylo málo, koncem srpna 2008 uznala Abcházii a Jižní Osetii za nezávislé státy. Počáteční souhlas Moskvy a podepsání Sarkozyho plánu, který měl být brzy opuštěn, byly, jak se ukázalo, víc než jen podvod na Gruzii. Jejím cílem bylo také uvést v omyl Evropskou unii, se kterou chtěla Moskva v tomto období udržovat dobré vztahy.
Závěry
Možná, na rozdíl od závěrů většiny seriózních analytiků, existovala malá šance, že by Kyjev mohl na jaře 2022 v Istanbulu podepsat dokument s Moskvou. S jistotou se to nikdy nedozvíme. Víme však, jak a proč postsovětské Rusko vede mírová jednání. Pro Kreml je uzavírání dohod jedním z několika nástrojů hybridní války proti postsovětským státům, které neakceptují ruskou hegemonii.
Je zřejmé, že jsme viděli chování Ruska na istanbulských rozhovorech, které je v souladu se vzorcem známým z minulosti: po invazi do postsovětského státu Moskva prosadí pokřivenou dohodu pod hrozbou namířené zbraně. Jak ukazují dvě minské dohody, už samotná Istanbulská dohoda by byla transmogrifikací mezinárodních vztahů.a) V rozsahu povoleném ustanoveními Ve druhé fázi by Moskva nesplnila některé klíčové body ani z tohoto překrouceného dokumentu. Pod nějakou záminkou by Moskva stáhla svůj podpis na dohodě a stále by trvala na realizaci těch bodů, které by pro sebe považovala za užitečné.
Podpis dokumentu Moskvou v Istanbulu v roce 2022 – za předpokladu možnosti takového scénáře – by mohl vést k dočasnému uvolnění napětí. Soudě podle předchozích kroků Ruska by však formální dohoda, jako v případě minských dohod, vedla k dalšímu podkopání mezinárodního práva. Za prvé, Istanbulská dohoda by s největší pravděpodobností nebyla Moskvou respektována. Ani by to nezabránilo dalšímu ruskému vměšování do vnitřních záležitostí bývalých sovětských republik, ani by to nesnížilo ruskou vojenskou agresi a územní choutky. Naopak, každá další ruská invaze byla obvykle horší než ta předchozí.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Rosja nie wywiązuje się z umó
