V poslední době Kreml stále více signalizuje svůj záměr zahájit jednání, dokonce zastavit ozbrojenou konfrontaci, dosáhnout dohody, samozřejmě „s přihlédnutím k realitě na místě“. Zdálo by se, že ruské vedení to potřebuje, protože ruská armáda je prý docela silná, dokonce nějak postupuje. Ale vlastně, co je „údajně“ a „nějak“.
Mezinárodní vojenští analytici jasně identifikují obrovské problémy v ruských ozbrojených silách s obrněnými vozidly, municí a lidskými zdroji. Nábor v Rusku probíhá velmi špatně, a to i kvůli milionovým platbám, které jsou rekrutům nabízeny. A Kreml se zahájením nové vlny mobilizace nijak nespěchá, protože má z předchozího pokusu extrémně negativní zkušenost.
Ekonomičtí analytici vidí jasné známky toho, že ruská ekonomika funguje na hranici svých možností. Priorita obranného sektoru sice vede na jedné straně k růstu HDP, na druhé straně vede ke ztrátě prostředků reprodukce ekonomického rozvoje. Koneckonců, vyrobené zbraně nijak nepřispějí k vytvoření nových sektorů ekonomiky, jejich účelem je ztratit se na bojišti, proto se již nebudou vracet do průmyslového cyklu tvorby produktu.
Odborníci předpovídají, že v tomto režimu je ruská ekonomika stále schopna bojovat dva roky. Ano, některé sociální programy budou muset být seškrtány, ale během tohoto období se zabrání kolapsu.
Mezitím nikdo nedokáže přesně předpovědět, jak dlouho bude ukrajinská ekonomika a armáda schopna vydržet, protože vše závisí na pomoci Západu. V tuto chvíli tento aspekt vypadá optimisticky, zejména po dohodnutém rozhodnutí „velké sedmičky“ poskytnout Ukrajině dalších 50 miliard dolarů kvůli výnosům ze zmrazených ruských aktiv. Je však těžké předpovědět, jak se věci vyvinou po pravděpodobné změně moci v klíčových západních zemích.
Proto se Ukrajina nevyhýbá mírovým iniciativám a v první řadě hovoříme o mírovém summitu, který začne v těchto dnech ve švýcarském Lucernu. Tato iniciativa Kyjeva a Bernu vrazila Rusku kost do krku, a tak se ze všech sil snažilo tuto událost ne-li narušit, tak alespoň zdiskreditovat. A musíme uznat, že Kreml je v tom docela dobrý, zvláště poté, co se mu podařilo zapojit do tohoto špinavého byznysu Čínu svými schopnostmi, kapitálem a vlivem. Výsledkem bylo, že ze 160 zemí pozvaných na konferenci se dobrovolně přihlásila pouze polovina.
Proč se Rusko švýcarského summitu tolik bálo? Protože může vytvořit mezinárodní konsenzus o ukončení války. Je jasné, že by se opírala o mezinárodní smlouvy a Chartu Organizace spojených národů, která by zajistila zachování územní celistvosti Ukrajiny nejen jako člena OSN, ale i jako zakládající země. To znamená, že všechny požadavky Kremlu na „zohlednění reality na zemi“ by následovaly, jak se říká, ruská válečná loď.
I když obecně tyto „pozemní reality“ vypadají poněkud podivně vzhledem k cílům „speciální vojenské operace“ vyhlášené Vladimirem Putinem, jmenovitě: denacifikaci a demilitarizaci. Nepadlo ani slovo o zabírání cizích pozemků, natož o anexi. I když se obávám, že nikdo neví, jaký je účel „speciální vojenské operace“, obávám se, že ani sám ruský diktátor. Ano, čas od času opakuje, že údajně „cíle speciální vojenské operace ještě nebyly splněny“, a proto Rusové budou muset pokračovat v boji. Ale jaké jsou tyto cíle – Rusové, dokonce i ti, kteří jsou posláni na jistou smrt, nemají tušení.
Dovolme si formulovat tyto cíle místo Putina. Předpokládejme, že se jedná o návrat území celého bývalého Sovětského svazu pod kontrolu Moskvy. Sám šéf Kremlu kdysi přiznal, že rozpad SSSR považuje za největší geopolitickou katastrofu dvacátého století. Je proto logické předpokládat, že se snaží podle svých nejlepších tužeb a schopností znovu vybudovat to, co jeho kremelští předchůdci – Michail Gorbačov a Boris Jelcin – zničili (i když ve skutečnosti se Unie zhroutila z objektivních politických a ekonomických důvodů – ale o tom teď nemluvíme). Bylo by zajímavé vědět, co si o tom myslí spojenci Ruska v CSTO – Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán. Jsou připraveni vzdát se své suverenity, aby se zavděčili Putinovi? Silně o tom pochybuji. I když, kdo by se jich zeptal.
V každém případě však existuje jasný konflikt historických paradigmat. Pokud se Putin snaží obnovit SSSR, tedy svazek republik, tak s čím má problém tyto republiky rozbít? Dříve se to stalo Gruzii, když byly Abcházie a Jižní Osetie odříznuty ruskýma rukama. Dříve bylo Podněstří Moldavsku odebráno. I když, alespoň v těchto případech, k anexi okupovaných území Ruskem nedošlo. Ale v případě Ukrajiny se to děje. V březnu 2014 Rusko anektovalo ukrajinský Krym a zakotvilo jej do své ústavy. A v září 2022 podobným způsobem mocenské instituce Ruska (prezident, Státní duma, Rada federaceAnexe okupovaných částí Luhanské, Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti byla právně zakotvena. Navíc v zákonodárném vázání „nově získaných území“ na Rusko došlo ke kolizi ve srážce, protože nikdo přesně neurčil, kde přesně jsou „nové hranice“. Na frontové linii? A co dělat, když se pohne – rychle změnit hranice? Nebo podél administrativních hranic regionů? A co má Rusko společného s administrativními hranicemi v Ukrajině a jaké mohou mít hranice regionů ke státním hranicím?
Nuže, buďme ještě více novinářské drzosti a předpokládejme, že Putin si stanovil pevný cíl – získat celou Ukrajinu. Znovu vzniká historický a právní konflikt: ruské vedení tvrdí, že neuznává nejen současný ukrajinský stát, ale ani jeho předchůdce, Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Kreml rozzuřil Lenina a Stalina, kteří existenci tohoto státního útvaru umožnili. Pak je logické předpokládat, že Putin neobnovuje SSSR, ale Ruské impérium. A v jakých mezích? Podél Zbruchu? Bez Haliče, Zakarpatí a Bukoviny? Nebo se tam také natahují chutě?
Všechny tyto otázky znějí našim čtenářům dost hloupě. Ale na druhou stranu, jak porozumět důvodům a cílům invaze. Takový je geopolitický paradox: Putin rozpoutal nejkrvavější válku od konce druhé světové války, ale není schopen formulovat ani příčiny války, ani její cíle.
Ano, v Rusku nyní aktivně pracuje celý průmysl ideologické propagandy, do kterého jsou zapojeny stovky lékařů a profesorů z různých humanitních oborů, aby se tato válka ospravedlnila. Z jejich současné tvorby je ale zřejmé, že z nich nevzejde nic hodnotného.
Například na popud známého ruského opozičního vlogera Maxima Katze jsem upozornil na Vladimira Fortunatova, profesora z Petrohradu loajálního Kremlu, doktora historických věd, zejména na jeho monografii se slibným názvem „Speciální vojenská operace jako východisko ze slepé uličky v humanitních vědách“. Nic není takovým tvrzením, které naznačuje, že až do roku 2022 byly ruské humanitní obory ve stavu kolapsu, ze kterého je může vyvést pouze Putinova válka. Autor ve skutečnosti nevysvětluje, jak to vyvodit, pouze tvrdí, že „ukrajinský národ prošel přeformátováním v protiruském a rusofobním duchu, ale v průběhu promyšlené denacifikace se Ukrajinci ocitnou v moderním světě“. Jak Ukrajinci, i když předpokládáme, že jsou notoričtí rusofobové, zasahovali do ruských humanitních věd – v článku nenajdete žádné vysvětlení, stejně jako jediný věcný názor na oprávněnost „speciální vojenské operace“.
Neméně „zajímavé“ bylo společné dílo doktora práv, profesora Sergeje Inšakova a poslance za Jednotné Rusko Viktora Kazakova „Speciální vojenská operace jako nástroj pro zvýšení úrovně protikorupčního potenciálu“. To znamená, opět: před válkou v Rusku byly pokusy o překonání korupce beznadějné, takže bylo nutné rozpoutat válku, aby se věci daly do pohybu. Je to tak?
„Občanská společnost se téměř před našima očima mění z amorfního fenoménu v aktivní a cílevědomý subjekt schopný odhalovat akutní problémy korupce a nastolovat otázku odstraňování jejich příčin,“ píší autoři. Víme velmi dobře, v co se občanská společnost v Rusku za posledních deset let proměnila. A během posledních dvou let mocenská mašinérie konečně rozdrtila všechny zbytky aktivity zdola. Úřady zacházely obzvláště krutě s těmi, kdo bojovali proti korupci. Jak bychom si mohli nevzpomenout na tragický osud Alexeje Navalného. Následující slova v článku proto znějí jako vrchol cynismu: „Pokud jde o ty představitele občanské společnosti, kteří se snažili zlepšit naše životy a zbavit zemi korupce, V. V. Putin projevil vysokou toleranci.“ I když to může být vnímáno jako ironie autorů, že Putin podle nich toleruje šaškárny různých veřejných protikorupčních aktivistů, i když mu způsobují zármutek.
Pro zasmání uvedu ještě jedno dílo z téže opery. Její název je „Příčiny moderních mimořádných událostí a potřeba speciální vojenské operace“. Autory jsou docent Sergej Kalinin a profesor Boris Fedulov z Barnaul Law Institute Ministerstva vnitra Ruska. Krizové situace jsou v podání autorů různými projevy masové občanské aktivity a především „barevných revolucí“, samozřejmě vyprovokovaných Američany. Ten chtěl také „zakalit vody“ v Rusku. Aby Putin zastavil všechnu tu nehoráznost, musel rozpoutat válku. „K prevenci a eliminaci mimořádných událostí jsou objektivně nutné speciální operace a v souvislosti s komplikací mezinárodní situace jsou nutné i speciální vojenské operace,“ ujišťují autoři.
Taková ruská mistrovská díla veřejného mínění můžete citovat celé hodiny. V žádném z děl však nenajdete více či méně přesvědčivý argument ve prospěch provedení „speciální vojenské operace“. I když je to diskNapříklad v případě Spojených států amerických je důležité poznamenat, že generální tajemník Spojených států amerických není členem Rád bych položil řečnickou otázku: kam se poděli všichni ti „velikáni myšlení“, celá ta humanitní škola, kterou Moskva formovala od imperiálních dob a vytahovala nejbystřejší mozky z národních předměstí?
Celé to psaní trochu připomíná Putinův rozhovor s Tuckerem Carlsonem, kdy se šéf Kremlu snažil americkému publiku vysvětlit invazi na Ukrajinu dopisy Bohdana Chmelnického a absencí slova „Ukrajina“ na mapách šestnáctého století.
Ať je to jak chce, v situaci takového ideologického ochabnutí Putin pokračuje ve válce a miliony jeho poddaných stále pevně věří ve účelnost této beznadějné věci (nebo alespoň předstírají, že věří). Zároveň tato nerozumnost (tj. nedostatek potřeby rozumně ospravedlňovat) naznačuje, že ruská strana se nechystá válku ukončit. Alespoň dokud bude Putin naživu a u moci. A signály míru z Kremlu jsou další propagandistickou speciální operací.
