Není žádným tajemstvím, že hlavním západním partnerem Ukrajiny jsou Spojené státy americké. Při vší úctě k zemím Evropské unie, Velké Británii, Japonsku, bez podpory Spojených států (především vojenské) bychom nevydrželi tak dlouho, dokud jsme se drželi a plánujeme vydržet znovu. Proto jsou vztahy Kyjeva s Washingtonem klíčovým tématem naší zahraniční politiky současnosti i budoucnosti.
Zahraniční politika, pokud jste ještě nezapomněli, je farností prezidenta ve struktuře parlamentně-prezidentské republiky. Ani odpůrci současné hlavy státu proto nemohou říci, že by se údajně zmocnil neobvyklých pravomocí. Ne, to je přesně oblast odpovědnosti prezidentské kanceláře – připomínám, že kandidaturu ministra zahraničních věcí (a mimochodem i ministra obrany) navrhuje parlamentu prezident, a ne koaliční (nebo nekoaliční) kabinet ministrů.
Samozřejmě, formálně současná ukrajinská vláda pokračuje nebo se snaží v tomto směru nadále využívat téma prosazované jejími předchůdci. Téma „oboustranné podpory Ukrajině“. A to je naprostá pravda, protože, jak nám ukázaly peripetie kongresového boje o balíček pomoci ve výši 60 miliard dolarů, podpoře Demokratické i Republikánské strany nelze uniknout.
Vzpomeneme-li si však na historii zahraniční politiky (ve washingtonském směru) současného majitele Bankovy ulice, pak nás jako první napadnou – kromě hysterie před summitem NATO ve Vilniusu (a ta se stále formálně týkala nejen Spojených států, ale celé Aliance jako takové) – fráze. Fráze, které mírně řečeno nejsou něčím, na co bychom měli být hrdí. A jednoduše a ostře řečeno, jsou naprostým selháním zahraniční politiky.
První věta zní: „Generální prokurátor je 100% můj člověk.“ Věta, kterou řekl Volodymyr Zelenskyj v rozhovoru s Donaldem Trumpem a poté byla zveřejněna v přepisu jednání z iniciativy americké strany. Fráze, která je absolutně proti Bidenovi, protože chápeme, proč a z jakého důvodu byla vyřčena. (Případ Burisma, Hunter Biden, je stále tím příběhem.)
Trump tyto volby prohrál. Joe Biden se dostal k moci ve Spojených státech. Ano, ukázalo se, že je to skutečný politik – a Ukrajina ve skutečnosti za Zelenského slova nezaplatila. Pro případ, že by někdo zapomněl, Bidenova administrativa začala dodávat vojenskou pomoc ozbrojeným silám Ukrajiny dlouho před 24. únorem. Stejně jako varoval před velmi reálnou možností velké invaze – také dlouho před dnem X.
Ano, je možné (a zřejmě i nutné, stejně jako Izrael, i když je méně závislý na americké pomoci) vyjadřovat nároky a nespokojenost s některými rozhodnutími současného majitele Bílého domu. Zároveň si ale dobře uvědomujeme, že Biden se řídí především otázkou globální, geopolitické bezpečnosti a bezpečnosti vlastní země. No a volby jsou samozřejmě bez nich. Ale určitě ne touha připomenout Zelenskému ten rozhovor s Trumpem.
Ale Trump není Biden. Trump, mimochodem, stejně jako Zelenskyj, není politik, ale podnikatel. A politikem se nestal ani po svém prvním funkčním období v prezidentském křesle. (Mimochodem jako Zelenskyj.) A obecně je to impulzivní, reaktivní – a dalo by se říci sobecký člověk.
A pro Trumpa může Zelenského fráze o „prohraném prezidentovi“ adresovaná jemu znamenat mnohem víc než pochopitelné přání jeho ukrajinského protějšku neztratit podporu Republikánské strany, která ne všem touží Ukrajině pomoci.
Není tedy vůbec hypotetické, že by mohla nastat situace, kdy Trump po svém vítězství připomene tuto větu Zelenskému – a tím (a to je pochopitelné) celé Ukrajině. On si to zapamatuje a odpoví na to. Alespoň dříve oznámený pokus zastavit válku do 24 hodin. Chápete, jak mohou Spojené státy zastavit válku v Ukrajině za 24 hodin? Existuje jen jeden jednoduchý způsob – přestat dodávat zbraně. (Samozřejmě, že ani tak se to nezastaví hned za den, ale úplné zastavení vojenské pomoci ze strany hlavního západního partnera klade velký otazník na vyhlídky Ukrajiny jako celku.)
A takové kroky ze strany Trumpa by měly být brány velmi vážně. To není Biden, kdo spolkl Zelenského vilniuskou hysterii – pamatujete si, že pak podle zpráv v médiích mohly Spojené státy ze závěrečného prohlášení Aliance vymazat i tu malou proukrajinskou frázi? Ale oni to neudělali. Protože Biden je politik. A chápe svou odpovědnost – samozřejmě ne vůči Ukrajině, ale vůči celému demokratickému světu.
A Trump to možná nechápe zcela upřímně. Protože, opakuji, není politikem, ale podnikatelem. A ve hře jsou úplně jiné mechanismy a jiné hodnoty. A umírněné republikánské elity už na něj nemusí mít stejný vliv jako během jeho prvního prezidentského období – kdy ani viceprezident ve skutečnosti nebyl Trumpovým „stoprocentním mužem“, ale dohlížitelem na „dospělé“ s G.OP.
A kdo, řekněte mi, se v takové situaci může docela realisticky stát „poraženým prezidentem“? A je to.
Samozřejmě můžeme doufat, že Biden vyhraje, že Trumpův trestní rejstřík od něj některé voliče odradí (i když proč by je měl děsit, kdyby je nevyděsilo Trumpovo skutečné podněcování stáda, které v lednu 2021 obsadilo Kapitol? Není však v naší situaci spoléhat se na takové nejisté konstrukce.
A obecně nikdo neodstranil z agendy „podporu obou stran“. A nikdy ji nevyhodí. A to i v případě, že Biden a Demokratická strana zvítězí ve volbách do Bílého domu a Kongresu s drtivým skóre. (Což, jak tomu rozumíme my, se nestane, teď není doba a kandidáti nejsou teď ti praví.) Pan Zelenskyj by se proto měl zamyslet nad tím, jaká poselství ze svých četných rozhovorů vrhá do globálního informačního prostoru. Bez nichž, buďme upřímní, Ukrajina ve svém boji proti Rusku nic neztratí.
Ale bez podpory pravděpodobného prezidenta Trumpa prohraje. Možná dokonce všechno. A poražený pak nebude 47. prezidentem Spojených států.
Vzpomeňte si na další válku mezi demokracií (zlou, zkorumpovanou a stále ještě zkaženou) a diktaturou, vietnamskou válku. V roce 1973 Spojené státy, s jejichž podporou se Vietnamská republika udržela, stáhly své jednotky z regionu. Jak to dopadlo pro amerického prezidenta Richarda Nixona? Nic. Protože rezignoval z úplně jiného důvodu, kvůli skandálu Watergate, který neměl s Vietnamem nic společného. A jeho ministr zahraničí Henry Kissinger dokonce obdržel Nobelovu cenu míru za Pařížskou mírovou dohodu.
Vietnamská republika však přestala existovat. Vza-ha-lee. Za pouhé dva roky. A na území této zaniklé země začal komunistický teror. Během kterého bylo přímo či nepřímo zabito více než 400 000 Jihovietnamců (utopili se v moři ve snaze uniknout příchodu severovietnamského „ráje“). A asi milion jich skončilo v koncentračních táborech.
Kdo tedy v této situaci trpěl více – „poražený prezident“, který odmítl pomoci slabým partnerům, nebo partneři samotní? Odpověď je podle mého názoru zřejmá.
