Dne 20. května 2019, za slunečného teplého dne, dorazil Volodymyr Zelenskyj do Nejvyšší rady Ukrajiny. Na ulici ho přivítal dav příznivců. Zelenskyj vstoupil do zdí parlamentu, složil přísahu a začal vykonávat své pravomoci. Asi si v té době nikdo nedokázal představit, s jakými obrovskými výzvami se bude muset bývalý komik vypořádat. V budoucnu budou historici stále pečlivě hodnotit činnost prezidenta Zelenského. Nyní je příliš brzy na to, abychom vyvozovali konečné závěry. Šestý ukrajinský prezident má ještě čas upravit svůj politický portrét. Už teď je ale možné identifikovat alespoň několik hlavních chyb, kterých se Volodymyr Zelenskyj během svého působení ve funkci hlavy státu dopustil.
Nesprávné vyhodnocení geopolitické situace a hrozby ze strany Ruska na začátku kadence
Volodymyr Zelenskyj už během předvolební kampaně nabízel voličům poměrně naivní, ale velmi atraktivní tezi o možnosti rychlého ukončení války s Ruskem. Hlavní poselství vůdce „Kvartalu 95“ bylo následující: vojenské operace na Donbasu pokračují, protože předchozí vláda v čele s Petrem Porošenkem o ně má zájem. Říká se, že staří politici na válce vydělávají, takže se nezastaví. Je-li cílem dosažení skutečného míru, konflikt skončí. A můžete se setkat s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a nějak se dohodnout.
Takové hodnocení geopolitické situace bylo v zásadě chybné. Ruská agrese proti Ukrajině nezačala kvůli špatným ukrajinským politikům. A to kvůli odvěkému imperialismu Moskvy a neschopnosti smířit se se ztrátou kontroly nad Ukrajinou. Porošenko nebyl dokonalým prezidentem a udělal mnoho chyb. Nebylo však v jeho moci ukončit válku a dosáhnout spravedlivého míru. Protože druhá strana neměla absolutně zájem na takovém vývoji událostí.
Zelenskyj hned nepochopil, že Putin nepotřebuje mír. Opravdu upřímně věřil, že je možné se s ruským prezidentem setkat, upřímně si popovídat a na všem se dohodnout. Šestý prezident byl zpočátku v zajetí iluzí o skutečných příčinách ruské agrese a záměrech Kremlu.
Neuspokojivá příprava na novou etapu ruské agrese
V roce 2021 začaly západní zpravodajské služby vyjadřovat obavy z možných příprav Ruska na totální invazi na Ukrajinu. Na konci října téhož roku unikly do médií informace o směrech úderů ruských armád. Západ otevřeně varoval: Putin se chystá zaútočit a donutit Ukrajinu ke kapitulaci. Reakce ukrajinských úřadů na takové alarmující signály však byla zvláštní.
Zelenského tým tvrdošíjně odmítal nebezpečnou realitu vnímat. Ve snaze uklidnit Ukrajince úřady do posledního dne ujišťovaly, že k žádnému ruskému útoku nedojde. Financování ozbrojených sil Ukrajiny a program moderních zbraní neodpovídaly výzvám doby. Kvůli tomu se ukrajinský raketový program zastavil a nové zbraně dorazily v extrémně malém množství. Výrobu vlastní munice se nepodařilo zavést. Podniky vojensko-průmyslového komplexu nepracovaly na plný výkon. V budoucnu tak bude Ukrajina závislá na dodávkách od západních spojenců.
V roce 2021 bylo na program Velká stavba vyčleněno 132 miliard hřiven. Úřady se přitom z nějakého důvodu nerozhodly vybudovat opevnění na hranicích s Ruskem, Krymem, Běloruskem a v místech pravděpodobných směrů hlavních úderů agresora. I když takové akce byly vzhledem k míře ohrožení zcela logické. Tvrzení, že by to mezi Ukrajinci vyvolalo paniku, je nepřesvědčivé.
Jak ukázaly zkušenosti, pokud by Ukrajina začala na podzim roku 2021 stavět silné opevnění zrychleným tempem, mohlo by to výrazně ovlivnit povahu nepřátelských akcí a částečně narušit plány Ruské federace. Dokonce i rozhodnutí o přidělení dalších finančních prostředků pro ozbrojené síly Ukrajiny ve výši 23 miliard hřiven padlo až 23. února, den před útokem. A už to nemohlo ovlivnit povahu nepřátelských akcí.
Odmítání provádět skutečné reformy
Voliči, kteří hlasovali pro Zelenského, doufali v jeho nesystematičnost a nedostatek politických zkušeností. Ukrajinská politická elita Ukrajince opakovaně zklamala. Mnozí proto spojovali Zelenského s šancí pokusit se restartovat systém a provést skutečné reformy. Film „Sluha lidu“ navíc ukázal přesvědčivou a přitažlivou realitu a novou kvalitu práce vlády. Naděje veřejnosti se však neměly naplnit.
Vláda Oleksije Hončaruka, které se říkalo „vláda technokratů“, se chovala dost nejistě. Jeho kroky v ekonomice byly chaotické, postrádaly jasný cíl. Ještě před pandemií koronaviru začala ekonomika zpomalovat a průmyslová výroba klesat. Ukázalo se, že slova o reformách pro násNejsou to totéž.
Příští vláda Denyse Šmyhala vykazuje rekordní počet funkčních období v exekutivě. Pokud jde o reformy, ale nemá se čím chlubit. Země nezažila ekonomický průlom, ani restart cel, ani restart a očistu soudních a donucovacích orgánů. V boji proti korupci nedošlo k žádným mimořádným průlomům. Ve skutečnosti se děje to, co se stalo předtím. Válka však výrazně zvýšila cenu za upuštění od reforem.
Monopolizace veřejné správy a slabá personální politika
Drtivé vítězství Volodymyra Zelenského a jeho politické síly „Sluha lidu“ ve volbách v roce 2019 vytvořilo pro Ukrajinu jedinečnou situaci. Nikdy předtím neměl prezident tak plnou moc a možnost sám ovlivňovat sestavování vlády a legislativní práci parlamentu. Na jedné straně může být vysoká koncentrace moci účinným nástrojem pro provedení nezbytných reforem a úplný restart země. Někteří „asijští tygři“ si takovou fází prošli a dosáhli neuvěřitelného úspěchu. V ukrajinské realitě to však vedlo k erozi systému brzd a protivah a k omezení politické konkurence.
Rovnováha mezi výkonnou a zákonodárnou mocí byla narušena. Kancelář prezidenta získala příliš silné páky vlivu a stala se centrem rozhodování ve státě, částečně nahradila činnost vlády a Nejvyšší rady. Ve skutečnosti byl v Ukrajině vytvořen prezidentský stát, aniž by došlo k příslušným změnám v ústavě. Zároveň se znatelně zhoršily demokratické procedury.
Zelenského tým se bohužel spoléhal spíše na pohodlné poslušné umělce než na charismatické nezávislé profesionály. Politická protekce a konexe jako faktor při obsazování kádrů nikam nezmizely. Kvalita mnoha úředníků, od ústředních orgánů až po regionální správy, je velmi neuspokojivá. To rozhodně nepřispívá k rozšiřování vyspělých vojenských zkušeností, eliminaci sovětských přístupů v armádě nebo k vytvoření vojensko-průmyslového komplexu. Není divu, že země je čas od času svědkem ostře sledovaných skandálů a sociologie projevuje nízkou důvěru ve většinu vládních orgánů a nazývá korupci klíčovým problémem státu.
Rozhodnutí o protiofenzívě v roce 2023 a problém kvalitní komunikace se společností
Po úspěšných protiofenzivních akcích ozbrojených sil Ukrajiny v roce 2022 Ukrajinci věřili v brzkou porážku agresora. Tyto nálady byly aktivně vysílány a šířeny ukrajinskými úřady. Šest měsíců probíhala jakási PR kampaň pro ukrajinskou protiofenzívu. Když ofenzíva začala, ukázalo se, že nepřítel se na ni dokonale a důkladně připravil a skutečné schopnosti ukrajinské armády bez moderního letectva nebyly dostatečně silné, aby ruským okupantům uštědřily rozhodující porážku.
Existuje mnoho útržkovitých důkazů o tom, že ne všichni podporovali protiofenzívu v roce 2023. A toto rozhodnutí je spíše politické než vojenské. Za současných podmínek v první polovině loňského roku by bylo účelnější soustředit se na budování vlastních obranných linií a zvyšování vojenské výroby. Neúspěch protiofenzívy a značné ztráty při pokusech o prolomení ruských opevnění měly velmi negativní dopad na veřejné mínění. Oslabily také ukrajinské ozbrojené síly.
Komunikace ukrajinských úřadů se společností bohužel není založena na upřímnosti a upřímnosti. Podporuje vzájemné odcizení. Optimistický telethon vyvolává nedůvěru a dokonce i rozmrzelost. Prezident se snaží vyhnout akutním problémům, očividně se obává o svou sledovanost. I když správným rozhodnutím by bylo je vyslovit a vyřešit. Schopnost veřejně přiznat své chyby a omluvit se společnosti je užitečná vlastnost. Zvláště pokud poté následují skutečné kroky.
