Válka pokračuje a hlavními událostmi pro Ukrajinu, Rusko a svět jsou samozřejmě události na bojišti. A to je naprosto logické. Kromě hlavního tématu jsou však na pořadu jednání i další, menší, druhořadější (alespoň prozatím), ale neméně zajímavé. A neméně důležité – z dlouhodobého hlediska.
Například život za okupace. Zejména v části okupovaných území, kterou Rusové dobyli ne v roce 2014 téměř bez boje (Krym) nebo bojem (Donbas), ale poměrně dlouho a se zcela pozitivní reakcí obyvatelstva, alespoň toho obyvatel, které dobrovolně zůstalo pod okupací a převzalo kontrolu po 24. únoru 2022.
Jako většina z vás, i já znám lidi, kteří jsou nyní na okupovaných územích. A odtud, ze svého dočasného bezčasí, se pravidelně dotýkají. Vyprávění různých příběhů o životě pod „novou vládou“. Povím vám také jeden případ, který se nedávno stal ve městě na jihu Ukrajiny.
Obyčejné město, kterých je mnoho, je už dva roky pod kontrolou ruské armády a FSB. A hlavní postavy jsou obyčejní, stále docela mladí lidé. Důležité je, že prakticky nepoznali dobu sovětské okupace, s výjimkou velmi raného, předškolního dětství. Hlavní postavou je vlastně člověk, který nepodporoval okupaci, nepřidal se ke kolaborantům a nedostal ani ruský pas. (I když, na rozdíl od nešťastné Ani Lorakové, která je nucena podat žádost v Moskvě, je čekání na rozhodnutí hračkou.)
Ano, podobné situace panují i na okupovaných územích – a nejsou vůbec neobvyklé. Zvláště pokud se nejedná o důchodce, ale o lidi ve věku, kdy ještě nežádají o výplatu důchodu (proto cestovní pas v zásadě není nijak zvlášť potřeba). Takže tam byl člověk, který žil pro sebe, nějak si vydělával na živobytí, měl nějaký vztah. A tento vztah ho zničil – naštěstí ne v doslovném smyslu tohoto slovesa. Protože přítelkyně, které náš hrdina vyprávěl o svém postoji k okupantům a okupaci, nepřišla na nic lepšího, než udat svého přítele v místní „správě“.
Příběh skončil (alespoň chci věřit, že skončil) „pouze“ zmlácením proukrajinského Ukrajince. Kdo teď pro jistotu sepíše ruské dokumenty a uteče s nimi před okupací, aby osvobodil ukrajinské území. Což mimochodem mnoho lidí v těchto městech a vesnicích dělá i bez udání a bití. Přinejmenším počet oznámení v místních veřejnostech o přesunech na jediný otevřený hraniční přechod mezi Ukrajinou a Ruskem to více než transparentně naznačuje. Nemluvíme ale o hlavní postavě tohoto příběhu, ale o „hrdince“.
Pořád ještě docela mladý muž. Neviděl jsem sovětský život v celé jeho ošklivé plnosti. Nežila jsem, necítila jsem, nemám tu hroznou vzpomínku. Ale pozor, velmi rychle se „aklimatizovala“ na nové podmínky (možná pod vlivem starší generace, která má jen tuto paměť) – a rozhodla se hrát „paví mráz“.
To, že se někteří Ukrajinci na okupovaných územích přidali ke kolaborantům, není pro nikoho tajemstvím. Finanční a jiné výhody jsou zde samozřejmě zřejmé – „sociální výtah“, může to tak být. Ale v tomto případě ve skutečnosti neexistuje žádný přímý prospěch. Dívka navíc vystavila člověka, se kterým měla nějaký vztah, úderům ruských bot.
Pro průměrného Ukrajince je takové chování po 30 letech svobodného života divoké a téměř nepochopitelné. Samozřejmě, že barbarství zde nemá podobu činu – udání není zdaleka nejhorším hříchem a zločinem. V africké Rwandě v roce 1994 drželi tutsijští teenageři své matky za nohy, když je znásilňovali hutuští muži v nechvalně známé genocidě. A někdy znásilnili své matky sami. Ale samozřejmě se tak stalo pod hrozbou minimálně smrti (proč jsem v tomto příběhu nazval smrt „alespoň“, přečtěte si nebo poslechněte v příslušných internetových materiálech, nechci vás znovu vyděsit). A tady – člověk sám, dobrovolně, bez jakéhokoliv nátlaku ze strany okupační správy, vzal a udal člověka, který mu nebyl cizí…
Téměř po celou dobu totální války – alespoň po osvobození Kyjevské oblasti a dalších severních regionů Ukrajiny – kolovaly v ukrajinském informačním prostoru myšlenky o tom, kdy a jak budou osvobozena okupovaná území východu a jihu. Diskutuje se o různých možnostech, různých formátech – diplomatickém, vojenském. A téměř nikdo nemluví o tom, co dělat po osvobození s místním obyvatelstvem.
Tento problém je však mnohem závažnější, než se na první pohled zdá. Příklady Německa to výmluvně potvrzují. Především je tu příběh „Vessi“ a „Ossi“, které jsou – tři desetiletí po zániku NDR, Stasi a Berlínské zdi – stále velmi odlišné, počínaje úspěchy krajní pravice a v Berlínské zdi.strany ve volbách v pěti „nových spolkových zemích“ Německa.
Za druhé, a ukrajinští uprchlíci se s tím již setkali, příběh těch „repatriantů“ německého původu, kteří odešli do Německa ze Sovětského svazu a žili 20-30 let v historické vlasti svých vzdálených předků. Ale jak se ukázalo po 24.02.22, stále žijí s Putinem ve svých hlavách a útočí na Ukrajince.
Můžeme samozřejmě říci, že německé orgány se touto otázkou příliš nezabývaly. Ale to je také jádro problému, protože v Německu je alespoň úspěšná ekonomická situace (která, jak se naivně domnívali západní politici 90. let v čele s Billem Clintonem, automaticky vtáhne Rusko a Rusy do civilizace) je mnohem lepší než ta naše, a to i před válkou. A situace, kdy lidé, kteří nyní pobírají dva důchody – legální ukrajinský a ruský okupantův – automaticky přijdou o část svých příjmů a případně se na poválečné Ukrajině ocitnou v obtížné finanční situaci, nevěstí nic dobrého pro náladu obyvatel deokupovaných území.
Lidé, kteří po 30 svobodných letech tak rychle sklouzli k sovětskému modelu chování, kteří snadno „udávají“ své blízké okupantům – to je problém, který Ukrajina stále musí řešit. A stojí za to se na to předem připravit. Aby se tento problém nestal, stejně jako samotná válka, nepříjemným překvapením.
