V totalitním Rusku by politický život neexistoval bez YouTube (Česky) a ruskou službu rychlých zpráv Telegram. Opozice proti Putinovi, ještě předtím, než byla definitivně vyhnána ze země, neměla prakticky žádný přístup k tradičním médiím, snad s výjimkou licencovaného kvaziliberálního rádia Echo Moskvy. Na pozadí stále častějších rozhovorů o tom, že Telegram kontrolované službami Kremlu, YouTube (Česky) zůstává téměř jedinou platformou pro efektivní komunikaci s občany. V praxi to nutí členy ruské opozice, aby transformovali své organizace na firmy specializující se na mediální a filmovou produkci.
Lídrem v této oblasti je již mnoho let Protikorupční nadace (FBK) Alexeje Navalného, která formuje politiku kolem investigativních dokumentů, jako je „To není Dimon pro tebe“ o korupci bývalého prezidenta Dmitrije Medveděva nebo slavný „Putinův palác“, který se vysílal po Navalného zadržení a který je dodnes sledován na YouTube (Česky) 132 milionů uživatelů.
Jejich nejnovější hit na YouTube (Česky) „Už to není ani stream nebo film. Tentokrát se jedná o třídílný seriál „Zrádci“ („Zrádci“). Maria Pevchych, vedoucí oddělení vyšetřování FBK a kanálu YouTube (Česky) „Populární politika“, kterou vlastní, je scénáristou a moderátorem seriálu. Skromně ho popisuje jako nový žánr beze jména. Podle ní jde o něco mezi novinářskou investigací, dokumentárním filmem a skutečným zločinem. Jedná se o žánrové zjevení zveřejněné na YouTube (Česky) v epizodách od 16. dubna do 1. května 2024, jejichž celkový počet zhlédnutí se blíží 20 milionům, šokoval Rusy více než události na frontě nebo rezignace Sergeje Šojgua.
Seriál „Zrádci“ vypráví příběh devadesátých let v Rusku a ukazuje vývoj politického systému a rekonstruuje Putinovu cestu na vrchol moci. Film o událostech před více než dvěma desetiletími vyvolal silnou vlnu rozhořčení a komentářů v Rusku i mezi Rusy v zahraničí, kteří se nyní nacházejí ve válečném stavu a rostoucí ekonomické a sociální krizi. Něco na tomto dokumentárním záběru a známých faktech z devadesátých let, vyprávěných osamělou ženou v temné komoře, se ukázalo být natolik aktuální, že jen líný ruský publicista nepovažoval za nutné komentovat sérii filmů. Otázkou je, co to je?
Navalného vůle
Seriál byl od samého počátku propagován jako realizace politické vůle Alexeje Navalného. V sérii rozhovorů Pevčičová hovořila o tom, kolik času spolu s Alexejem strávili, když diskutovali o významu devadesátých let pro moderní Rusko a putinismus. Podle Navalného byla otázka odplaty s nedávnou historií ústředním bodem politického programu, který jeho okolí budovalo pro „krásné Rusko budoucnosti“, které mělo přijít po pádu Putina. To byla myšlenka, která stála za vydáním slavného Navalného textu s názvem „Můj strach a hnus“ loni v srpnu. Navalnyj ji napsal z vězení, během nekonečného systematického mučení ze strany koloniální správy. Přiznává, že nenávist je nedílnou součástí jeho života ve vězení, ale není to nenávist k dozorcům, soudcům, agentům FSB nebo dokonce Putinovi. Navalného nenávist, kterou veřejně přiznal, tehdy připomínala nenávist dítěte, které v záchvatu vzteku řekne své matce, že ji nenávidí. Protože Navalnyj ve vězení nenávidí ty, které kdysi miloval, za které stál a bojoval. Také se nenávidí za to, že jednou miloval všechny tyto lidi.
Ano, Navalnyj nenávidí ty, kdo prodali nebo promarnili šanci devadesátých let: Jelcina a jeho rodinu a Anatolije Čubajse, ty, kdo jsou zodpovědní za Putinův nástup na trh, autory ústavy i ty, kdo nedokázali reformovat soudnictví. Nenávidí „svobodná média“ a „demokratickou společnost“, které ukradly volby v roce 1996, a oligarchy vedené Vladimirem Gusinským. Navalnyj uzavírá: „To, co jsem napsal o devadesátých letech, nejsou historická cvičení, není to reflexe a není to nesmyslné fňukání. Jedná se o nejdůležitější a nejnaléhavější otázku politické strategie všech zastánců evropské cesty a demokratického rozvoje.“ Tato nenáviděná litanie ruských devadesátých let je téměř hotovým scénářem k seriálu, který Maria Pevchikh napsala až po jeho smrti.
Útok na Jelcina, ukradené volby a Putin z konopí
Politické vyšetřování seriálu začíná na počátku devadesátých let, kdy si Boris Jelcin ve vládní limuzíně všimne prázdné budovy na Podzimní ulici a nařídí její přestavbu. Divák se dozvídá, že kromě Jelcinovy vlastní rodiny se do budovy postupně stěhují i lidé z jeho nejbližší rodiny.Mezi nimi je i neznámý novinář Valentin Jumašev. Tato zdánlivě nevinná sekvence seriálu otevírá úvahy soustředěné na rané zdroje korupce nové vlády, zapouzdřené v obskurních konexích, transakcích, mediální manipulaci a dalších pochybných praktikách. Tyto nitky jsou nevyhnutelné bez osobností, jako jsou Boris Berezovskij, Michail Chodorkovskij, Roman Abramovič nebo Petr Aven. Díky nim si pamatujeme zákulisní privatizaci, která byla obrovským podvodem lidí blízkých Jelcinovi. Vidíme také, jak Berezovskij prostřednictvím tajné dohody s Kremlem buduje mediální impérium kolem kanálu ORT a pak pomáhá Abramovičovi převzít kontrolu nad Sibněfť, aby kanál rekapitalizoval. To vše se děje pod Jelcinovým dohledem a je motivováno přípravou půdy pro volby v roce 1996.
Tyto volby znamenají zlom v ruských dějinách. Jelcin už má za sebou řadu přehmatů, například když v opilosti dirigoval vojenskou kapelu v Berlíně. Je nemocný a prakticky si ho nelze vybrat. Čečenská válka pokračuje a ekonomika je v krizi. V této souvislosti Gennadij Zjuganov a jeho Komunistická strana Ruské federace, nástupce Komunistické strany Sovětského svazu, nabývají na síle. V této době se zrodilo další spiknutí oligarchů, vedené Berezovským, ale tentokrát s cílem protlačit Jelcina ve volbách a privatizovat klenoty v koruně upadající postsovětské ekonomiky. Objevila se myšlenka schématu „půjčky výměnou za akcie“ (kolaterální aukce), kterou inicioval Čubajs. V roce 1995 tak byly mocné podniky, včetně Lukoilu, Jukosu, Norilsk Nickel, Surgutněftěgaz atd., prodány téměř za nic.
V kontextu Jukosu se dnes jako zloděj jeví jeden z hlavních kremelských opozičníků: Michail Chodorkovskij. Akcie společnosti koupil ve zmanipulované aukci, kterou mimochodem organizovala banka, kterou vlastnil. Jinými slovy, podle zápletky televizního seriálu „Zrádci“ Chodorkovskij koupil státní ropný gigant od sebe téměř za nic.
Berezovskij, Chodorkovskij a Gusinskij se obávají návratu komunistů k moci, a proto se spojili, aby zvolili Jelcina prezidentem za každou cenu a ve svém vlastním zájmu. Mají k dispozici peníze a dva největší televizní kanály ORT a NTV. Začíná brutální předvolební kampaň. Jelcin je vidět všude, podporují ho koupené popové hvězdy v čele s Allou Pugačevovou a na Zjuganova útočí masivní černošské PR. Jelcin vyhraje druhé kolo, dostane infarkt a může mluvit jen 45 sekund. Podle Pevchycha byly volby v roce 1996 zmanipulované a „ukradené“, což se později stalo normou. Oligarchové vítězí a k moci se neformálně dostává „rodina“ – Jelcinova rodina a okolí.
Mezitím v Petrohradě Anatolij Sobčak prohrává volby a jeho chráněnec, jistý Putin, je bez práce. Díky známým získá práci v Moskvě, kde stoupá po žebříčku prezidentské administrativy, až je nakonec jmenován šéfem FSB. Píše se rok 1998 a krize pokračuje. Putin se projevuje jako dobrý manažer a chrání lidi blízké „rodině“ před aktivitami vyšetřovacího aparátu. To pravděpodobně rozhodlo o tom, že v roce 1999 Jelcin oznámil, že bude pokračovat ve své práci, a jmenoval Putina premiérem. Volební kampaň ve skutečnosti začíná sérií teroristických útoků, na jejichž pozadí kategorické fráze premiéra o nemilosrdném boji proti nepřátelům nemohou nepůsobit na vyděšené lidi. Putina podporuje i Berezovskij. V posledních okamžicích roku 1999 rezignoval churavějící Jelcin a od té doby mají Rusové na výběr jen z Putina.
Co měl autor na mysli
Těžko lze tvrdit, že Pevčič obrátil naruby znalosti devadesátých let v Rusku. Korupce Jelcina a jeho okolí, rozkrádání privatizace, vliv oligarchie na vládu a média – to vše je dobře známý příběh, žádná nová fakta nejsou odhalena ani prezentována široké veřejnosti ve filmu Zrádci. Proto umístění akcentů a autorovo hodnocení, podtext, který příběhu dává vypravěč sedící v záběru, mohou vyvolávat kontroverze.
Kritika se na autora seriálu snáší ze všech stran. Jevgenija Albatsová, ikonická opoziční novinářka, která v současné době žije v exilu ve Spojených státech, začíná s profesními nedostatky. Podle jejího názoru „Zrádci“ postrádají odborné hlasy (možná sama Albartsová?), kteří by vysvětlili, jak se vše skutečně stalo. Ostří kritiky je navíc zaměřeno především na způsob, jakým je Jelcinova role prezentována, což údajně vyvolává dojem, že FBK sympatizuje se Zjuganovem a komunisty. Mnozí komentátoři vysvětlují, že manipulace voleb měla za cíl právě zabránit návratu do SSSR, a možná proto by měly být v tomto kontextu považovány za oprávněné.
V podobném duchu, ale jdou ještě dál, komentátoři obviňují Navalného lidi z toho, že používají Putinovu rétoriku ke kritice rocku 90. leta Jelcina. A zde se spor týká definujících detailů. Dá se o Jelcinovi říci, že je zkorumpovaný, když sobě a svým přátelům daroval jen kus země? Co to znamená na pozadí paláce, který si Putin postavil pro sebe? Pokud Jelcin dovolil korupci, bylo to v zájmu spravedlivé věci – boje proti návratu komunistického zla. Pevčich se statečně brání v nesčetných rozhovorech a argumentuje po svém: Jsem objektivní, protože jsem tam nebyl a vy, údajně odborníci, jste byli součástí tohoto zkorumpovaného obchodu. Co to znamená, že Jelcin nebyl zkorumpovaný? Proč vymýšlet nová slova, když jeho činy jsou vyčerpávajícím způsobem popsány slovem zkaženost? Debata kolem seriálu se často rozpadá na drobné detaily, jak se strany dohadují, například zda fráze použitá vypravěčem byla citátem, nebo jen jeho interpretací.
Hlas uražených v seriálovém procesu
Odhalující tón „Zrádců“ vyvolal reakci živých postav filmu, které představují tábor odpůrců skutečné demokracie, která se nekonala. Hlavním argumentem je zde čas, respektive neaktuálnost. Ve speciální videopolemice Chodorkovskij bez obalu říká: proč mluvit o korupci před 25 lety, když za oknem zuří válka? Pokud svalíme veškerou vinu za zlo na Jelcina a jeho oligarchy, pak nebude z čeho vinit Putinův tým. Naléhá na to, aby se nezamlžovala odpovědnost a současné cíle, tedy ukončení války. V tuto chvíli se v Chodorkovského videu objevují záběry bombardování ukrajinských měst. Pak se ale Chodorkovskij nechá vtáhnout do polemiky kolem událostí zobrazených v seriálu. Zamýšlí se nad tím, zda je obvinění, že si Jelcin dům přivlastnil, pravdivé, a vysvětluje některé podrobnosti Berezovského jednání v ORT. To vše se může zdát jako směšné maličkosti, ale Chodorkovskij nekončí svůj projev s úsměvem a naznačuje, že diskursivní bitva o Zrádce není jen o nastolení historické pravdy. Chodorkovskij zmiňuje privatizaci Sibněfti (nikoli Jukosu) a obviňuje Pevčičovou, že v této souvislosti sympatizuje s Abramovičem, že ho přikrášluje. V tomto okamžiku sám zaútočí na FBK. Protože pokud Navalnyj sympatizuje s oligarchy, jako je Abramovič, znamená to, že skandál s dopisem na podporu Michaila Fridmana je nic nenaučil a stále počítají s rozkolem uvnitř elit.
Chodorkovskij naráží na skandál, jehož hrdinou byl Pevčičův kolega Leonid Volkov. Koneckonců, na jaře 2023 se ukázalo, že Volkov jednou rukou volal po sankcích proti Putinovým nohsledům a druhou podepisoval dopisy orgánům Evropské unie na obranu sankcionovaných ruských oligarchů. Chodorkovskij nedovolí autorce, když říká: co jste udělali v boji proti Putinovi? Šel jste pod kulkami, nebo jste šel do vězení? Ne, žila jsi v klidu z grantů a tatínkových peněz. Koneckonců není žádným tajemstvím, že sám otec Marie Pevčichové vágně zprivatizoval několik internátů na Kubáni, což Marii umožnilo studovat na prestižní London School of Economics. Chodorkovskij se proto uchyluje k útokům nikoli na samotný narativ „Zrádců“, ale na důvěryhodnost autorů filmu.
Napětí vyvolané sérií Nadace proti korupci dobře ilustruje srovnání, které použil Chodorkovskij. Bývalý oligarcha se domnívá, že dokumentární seriál, v němž jako přímý účastník událostí nedostal právo promluvit, připomíná proces, v němž ho Putinův režim odsoudil k 10 letům vězení. Chodorkovskij končí svůj komentář ke „Zrádcům“ vysoce kvalitní politickou hrozbou a prohlášením, že udělá vše pro to, aby ti, kteří soudí, aniž by naslouchali druhé straně, nikdy neměli příležitost soudit ve skutečných procesech.
Seriál o budoucnosti
Chodorkovského panická reakce na seriál, který natočila Navalného družina, dokazuje, že vůbec nejde o přepisování historie, ale o psaní politické budoucnosti Ruska. Jevgenij Čičvarkin, známý ruský podnikatel, který uprchl do Londýna a nyní odtud shání peníze pro ukrajinskou armádu, se domnívá, že „Zrádci“ jsou filmem, kterým chtěli autoři získat podporu chudých lidí, kteří mají právo cítit se podvedeni tím, co zažili v přechodné éře 90. let. Čičvarkinova definice, že se jedná o politický film, je správná, ale mýlí se v něčem jiném.
Pevčich a FBK se nespoléhají na podvedené a uražené, ale na všechny, kteří se v budoucnu rozhodnou. Jde o podobu celého budoucího politického pole postputinovského Ruska. Pevčich se před tím vůbec neskrývá. Když mluví o Čubajsovi, který po vypuknutí totální války v tichosti opustil Rusko a cestuje po světě a přednáší o svých reformních plánech, ptá se publika bez obalu: mělo by být tomuto muži vůbec dovoleno se vrátit?Měli bychom jít do Ruska a začít si všechno znovu reformovat? Její odpovědí je hlasité ne. Jinými slovy, Pevčich tvrdí, že všichni, kdo se v 90. letech podíleli na vytváření systému, z něhož vyrostla Putinova éra, by měli být vyloučeni z budoucí politiky v Rusku. Možná je pravda, že Dmitrij Bykov, známý spisovatel, který je také v exilu, řekl, že ve skutečnosti všechny elity chtěly přivést k moci někoho, jako je Putin, a v tomto smyslu byl jakousi systémovou nutností. Nyní se zdá, že FBK říká totéž: protože všechny elity devadesátých let ve skutečnosti vytvořily systém kvality, který se nyní změnil v Putinovu totalitu, každý hrdina té doby nese nesmazatelné stigma spoluodpovědnosti. Ti, kteří tehdy byli příliš mladí, nebo se ještě nenarodili, nechtějí, aby spolutvůrci putinismu měli co říci do „Krásného Ruska budoucnosti“. „Zrádci“ jsou předstupněm lustrací, které FBK provádí s využitím nástrojů, které má k dispozici, tj. filmové produkce a publika YouTube (Česky).
Obrovská odezva na Zrádce tedy není způsobena historickými nepřesnostmi, přehnanou interpretací příběhu nebo špatným načasováním. To je začátek politického boje o to, kdo bude mít právo dělat politiku v Rusku bez Putina/Rusko po Putinovi, a kdo z něj bude vyloučen. Protikorupční nadace a lidé, kteří se semkli kolem Julie Navalné, která převzala otěže případu zahájeného jejím zesnulým manželem, se testují v roli soudců a jsou připraveni jít do konfliktu s opozičním establishmentem, „poskvrněným“ putinismem. Proto lidé jako Chodorkovskij nemají jinou možnost, než proti nim vést tvrdý boj.
Nejlepší politickou interpretaci seriálu a reakce na něj lze nalézt v Navalného textu „Můj strach a hnus“: „Teprve až se drtivou většinu ruské opozice budou skládat ti, kteří za žádných okolností neakceptují zmanipulované volby, falešné procesy a korupci, pak budeme schopni řádně naložit s šancí, která jistě znovu přijde.“
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Rosyjska opozycja kłóci się o historię
