Od Putina, který zahájil své páté prezidentské období, nikdo nečekal žádné náhlé kroky, alespoň v personálních otázkách. Ano, drobné změny byly povoleny, ale většina expertů byla přesvědčena, že Michail Mišustin zůstane v premiérském křesle a Sergej Šojgu bude nadále stát v čele ministerstva obrany. Koneckonců, ruský vůdce zoufale potřebuje demonstrovat Rusku a světu stabilitu v ekonomice a na bojišti.
Putin se však rozhodl všechny překvapit – Šojgua odvolal, přeřadil ho na druhou pozici tajemníka Rady bezpečnosti a odstranil odtud svého dlouholetého spojence Nikolaje Patruševa. A na Šojguovo místo je zcela nečekané, že všichni dosadili Andreje Bělousova, který byl dosud prvním místopředsedou vlády Ruské federace.
Ano, až dosud všichni věřili, že Šojgu bude, když ne věčným ministrem obrany, tak alespoň do konce války s Ukrajinou. Tuto funkci úspěšně zastával 12 let, nikdo před ním nestál v čele ruského vojenského oddělení tak dlouho. Co o něm víme?
Šojgu pochází z rodiny dědičných tuvinských kočovných pastevců. Jeho otci Kužugetu Šojgu se však podařilo prorazit stranickou linií do jistých kariérních výšin – stal se tajemníkem Tuvinského oblastního výboru KSSS a místopředsedou Rady ministrů Tuvinské autonomní sovětské socialistické republiky. S jeho jménem se stala vtipná historka, faktem je, že Šojgu bylo ve skutečnosti jeho osobní jméno a Kužuget bylo jeho příjmení, ale při vydávání pasu si to sovětští byrokraté popletli. A novopečený Kužuget Sergejevič Šojgu se už rozhodl nic neměnit, koneckonců oficiální dokument s pečetí.
Tak se stal Sergej Kužugetovič. Patronymické, které každý kolem mění po svém, někdo náhodně, někdo záměrně. Buď mu budou říkat „Kožedovič“, pak „Chúzentovič“, nebo dokonce úplně obscénně.
Kromě příjmení však jeho otec poskytl Sergeji Kužugetovičovi docela dobrý start pro rozjezd kariéry. Také samozřejmě po stranické linii, protože klasické vzdělání bylo takovému budoucímu ministrovi poskytnuto. A díky Komunistické straně Sovětského svazu se Šojguovi podařilo stejně jako jeho otec naskočit do nomenklaturního vlaku, který ho po rozpadu SSSR odvezl nejprve k ministrovi pro mimořádné situace a poté k ministru obrany.
Na chvíli se stal druhým politikem v zemi, nejlepším osobním přítelem Vladimira Putina, a nahradil Dmitrije Medveděva, který nečekaně upadl v nemilost. Od určité chvíle byli Putin a Šojgu neustále spolu, pak se vydali na lov, pak se toulali po tajze, pak navštěvovali šamany, aby vykouzlili budoucnost, nebo posílali lekce nepřátelům. Stručně řečeno, ještě před pár lety nikdo v Rusku ani v zahraničí nepochyboval o Šojguově silné pozici a schopnosti snášet všechny útrapy společně se svým patronem.
Nyní, po Šojguově rezignaci, mnozí analytici poukazují na jednu z hlavních předností tohoto politika, která mu umožnila dlouho se udržet nad vodou – talent pro PR. V dobách, kdy Šojgu vedl ministerstvo pro mimořádné situace za prezidenta Borise Jelcina, dokázal velmi příznivě reprezentovat efektivitu svého resortu: často se objevoval na televizních kanálech, poskytoval mnoho rozhovorů a komentářů, natáčel stovky videí o tom, jak jeho zástupci pomáhali obyčejným Rusům, zachraňovali jejich životy a majetek a bojovali, jak se říká, proti živlům. A tak se mu postupně dařilo budovat image politika, který se těší neuvěřitelné důvěře občanů. Šojgu měl navíc dokonalý politický čich.
Proslýchá se, že Šojgu měl také všechny šance stát se Jelcinovým politickým dědicem. Proč to neudělal, je záhadou. Koneckonců, v době, kdy první ruský prezident hledal důstojného nástupce, měl šéf ministerstva pro mimořádné situace Šojgu nepoměrně větší popularitu, uznání a důvěru než Putin. Ale byl to tehdejší šéf FSB, kdo byl zvolen. Jediná odpověď se nabízí sama: KGB úspěšně obnovila svůj vliv v Rusku. Proto to byli oni, a ne oligarchové, kdo dosadil svého člověka na trůn.
A Putin, který byl již zvolen premiérem, se rozhodl, že stojí za to využít všech popsaných Šojguových trumfů a využít jeho potenciálu, a tak ho na podzim 1999 pozval do čela nově vytvořeného volebního bloku „Jednota“ (druhý název bloku je „Medvěd“). Na stranicko-politického nováčka si tento blok vedl docela dobře, prohrál pouze s těžkou váhou – Komunistickou stranou Ruské federace vedenou Gennadijem Zjuganovem. Putin pak pověřil Šojgua, aby vytvořil stranu Jednotné Rusko a znovu vedl její volební kandidátku. Tento úkol se podařilo splnit, podle výsledků voleb v roce 1993 získala strana ve Státní dumě kvalifikovanou většinu, kterou nikdy neztratila.
V určitém okamžiku se Sergej Šojgu stal téměř jediným politikem z Putinova vnitřního kruhu, kterého současný ruský vůdce zdědil po Jelcinovi. Putin nějakou dobu všechny ostatní nějak toleroval, dokud nevytvořil svůj vlastní tým, který mu umožnil úplně se odříznoutNapříklad v případě Spojených států amerických, Spojených států amerických a Spojených států amerických a Spojených států amerických Je zřejmé, že Šojgu nějakým způsobem dokázal novému pánovi Ruska svou naprostou loajalitu, politickou výkonnost, konzistenci a schopnost hrát v týmu.
Šojguův skutečný kariérní start samozřejmě začal jmenováním ministrem obrany Ruska. Dovolte mi, abych vám připomněl, že se to stalo v listopadu 2012, poté, co Putin po úspěšném „prezidentském přeskupení“ s Medveděvem zahájil své třetí funkční období. Mnozí političtí analytici tvrdili, že už tehdy bylo Putinovo prezidentství protiústavní. Kdo by se o tom však zmiňoval, když je nyní ve svém pátém funkčním období a nemá žádné zvláštní problémy s legitimitou ani v Rusku, ani ve světě.
Ale teď mluvíme o Šojguovi. Ve své nové pozici se mu opět podařilo naplno rozvinout svého PR génia. V roce 2009 měla armáda mezi Rusy jen 40procentní podporu a ve 201. století už armádě důvěřovalo více než 60 procent (Putinovi se tehdy důvěřovalo ještě o něco méně).
I když v samotném armádním prostředí byl Šojgu vůbec neoblíbený. Za prvé proto, že „neruský“ je Tuvinec a nacionalismus mezi ruskými vojáky je ve společnosti téměř nejvyšší. Za druhé proto, že nebyl svůj, nebyl armádou (v armádě nesloužil ani jeden den, dokonce ani jako odvedenec), i když si nasadil maršálské lucerny. Dokonce dostal nechvalně známou přezdívku „kartonový maršál“.
I když zde stojí za zmínku, že během svého prezidentství, tedy 24 let, Putin nikdy nepostavil do čela ministerstva obrany vojáka. Například její první ministr Sergej Ivanov pocházel z KGB. Druhý, Anatolij Serďukov, stál před nástupem do úřadu v čele Federální daňové služby. Třetí je sám Šojgu. A čtvrtý, Andrej Bělousov, je vzděláním ekonom, který dosud stál v čele různých ekonomických a administrativních struktur a před svým jmenováním byl prvním místopředsedou vlády Ruské federace.
Proč tomu tak je? Informovaní lidé tvrdí, že Putin za žádných okolností nechtěl do čela ministerstva dosadit vojáka, který by si mohl získat autoritu v armádním prostředí. Koneckonců, pak by hrozilo, že se ministr stane ambiciózním a nekontrolovatelným. Navíc se mu podaří vyvolat vzpouru proti Kremlu. A pokud majitel a šéf Vagnerovy SVS Jevgenij Prigožin málem dobyl Moskvu omezenými silami své roty, pak si lze představit, čeho mohl autoritativní vojenský vůdce dosáhnout s podporou rozhořčených vojáků a důstojníků, a těch bylo na frontě mnoho.
Ale to jsme přeskočili, vraťme se k Šojguovi, na začátek jeho vojenské kariéry. Šojgu tedy jako ministr obrany vede velmi úspěšnou PR kampaň, zvyšuje hodnocení armády v Rusku, díky čemuž celý svět věří, že ruské ozbrojené síly jsou jedny z nejsilnějších, takže byste neměli ani pomyslet na to, že byste jim konkurovali. Možná proto byla operace na okupaci a anexi Krymu tak úspěšná. NATO bylo přesvědčeno, že nemá šanci zabránit ruským vojákům v převzetí poloostrova od Ukrajiny.
To znamená, že pokud jde o schopnost blafovat, ruské vojenské oddělení se Šojguem v čele nemělo obdoby. Možná by tato pověst přetrvala dodnes, kdyby Rusko nezahájilo skutečnou a otevřenou, nikoli hybridní invazi na Ukrajinu. V Rusku se o hasiči trefně říká: práce je skvělá, ale když hoří, tak alespoň skončete. A tento požár vypukl 24. února 2022.
Nyní se mnozí experti přou, zda Šojgu tuto válku chtěl, dotlačil k ní Putina sám, nebo se jí bál jako oheň a snažil se jí ze všech sil zabránit. Na základě skutečného stavu věcí v ruské armádě, který se ukázal bezprostředně po totální invazi, Rusko v žádném případě nemělo tuto válku začínat. Protože všechna ta nepřipravenost, nedbalost, okázalost a korupce se dostaly na vrchol. I když je pravděpodobné, že sám Sergej Kožugetovič věřil svému vlastnímu PR a rozhodl se, že statečná ruská armáda bude schopna dobýt Kyjev za tři dny.
Ano, Šojgu se snažil pokračovat ve své hře, propagovat se, lhát, zveličovat své zásluhy a bagatelizovat prohry. Ale v podmínkách skutečného nepřátelství už předvádění nebylo tak snadné. A pak další osoba blízká Putinovi začala odhalovat chybné výpočty ministerstva – již zmíněný Jevgenij Prigožin. „Ty potvory smrdí, co to děláš?“, „Šojgu, Gerasimove, kde je ta zas*aná munice“ – tyto Prigožinovy věty adresované Šojguovi se na podzim roku 2022 staly okřídlenými. Mimochodem, Prigožinova vzpoura a jeho nájezd na Moskvu v červnu 2023 opět ukázaly, jak je Šojgu v armádě neoblíbený. Koneckonců, deklarovaným cílem povstání bylo sesazení tehdejšího ministra obrany. A během pohybu Wagnerovy kolony, při dobývání Rostova na Donu, ruská armáda ve skutečnosti povstalcům nekladla odpor. A co Prigožinův rozhovor v dobytém Rostově se zástupcem náčelníka generálního štábu ruské armády Vladimirem Alexejevem. Vzpomínáte si? Prigožin mu řekne, že odchází Zatkněte Šojgua a on se smíchem odpoví: „Odneste to!“
V konfrontaci mezi svými dvěma favority si pak Putin musel vybrat. A vsadil na předvídatelnějšího a systematičtějšího Šojgua. A Prigožin nakonec musel nehrdinsky zemřít.
Zdá se, že konflikt byl vyřešen, ale zbytek, jak se říká, zůstal. To, že Putin chystá proti Šojguovi něco špatného, se ukázalo v dubnu po zatčení náměstka ministra obrany Timura Ivanova. Právě díky němu se uskutečňovaly zakázky na veškerou vojenskou výstavbu, to znamená, že tato pozice byla nejen zkorumpovaná, ale superzkorumpovaná. Ne nadarmo se Ivanovovi říkalo „Šojguova peněženka“, to znamená, že celý Šojgovův klan byl živen z peněz, které ukradl armádě.
I když v té době ještě existovala naděje, že je to pro Šojgu jen malá oběť, že ještě zůstane ve funkci, protože až dosud ministr Putina zcela uspokojoval. Putin tedy na přechodu nevymění koně.
Putin ale všechny překvapil a vyměnil koně. Ne všechny, ale jen dva. Kromě Šojgu je tu ještě Patrušev. Jeho osud navíc zůstává neznámý a o jeho vlivu se hodně mluvilo. Jakýsi „ruský král konspiračních teorií“ – profesor Valerij Solovej, tentýž, který tvrdil, že skutečný Putin zemřel už dávno, jeho tělo je uloženo ve speciální lednici, tvrdil, že to byl Nikolaj Patrušev, kdo se chopil veškeré moci v Rusku. A brzy se legalizuje jako plnohodnotný a jediný vládce země. Nevyšlo to. Alespoň se mu ale podařilo dostat svého syna Dmitrije Patruševa k místopředsedovi vlády, aby se s ním rozloučil.
V čele ministerstva obrany, jak již bylo zmíněno, stál Andrej Bělousov. Co od toho můžete očekávat? I když je nesprávné klást otázky tímto způsobem. Už tady je to jasné: od něj lze očekávat pouze loajalitu k Putinovi, nic jiného. Vhodnější je se ptát: proč to dali?
Můžeme například vzít v úvahu odpověď na tuto otázku mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova, který v rozhovoru s novináři ujistil: „Pokud jde o vojenskou složku, toto jmenování nijak nezmění současný souřadnicový systém, vojenská složka byla vždy výsadou náčelníka generálního štábu, bude pokračovat ve své činnosti, v tomto ohledu se neočekávají žádné změny.“ Peskov dále vysvětlil Putinovu logiku ohledně výměny a poznamenal, že „je velmi důležité vměstnat ekonomiku mocenského bloku do ekonomiky země, přizpůsobit ji tak, aby odpovídala dynamice současného okamžiku“. „Dnes na bojišti vítězí ten, kdo je otevřenější inovacím, otevřený co nejrychlejší implementaci. Proto je přirozené, že v této fázi prezident rozhodl, že v čele ministerstva obrany by měl stát civilista,“ uvedl mluvčí Kremlu a dodal, že nejde jen o veřejnou osobnost, ale o „člověka, který velmi úspěšně vedl ministerstvo hospodářského rozvoje Ruské federace“.
Od května 2012 do června 2013 stál v čele Ministerstva životního prostředí. Poté byl jmenován asistentem prezidenta Ruska pro hospodářské záležitosti. Podle ruských médií se Bělousov projevil jako „tvrdý státník“, který věří v „kruh nepřátel“ kolem Ruska.
Lze tedy předpokládat, že Putin jmenováním Bělousova chce ukázat, že je připraven na dlouhou válečnou hru, protože blitzkrieg zcela selhal. Ale je to opravdu připraveno? Existuje zde mnoho pochybností a všechny narážejí na protiotázku: je Západ připraven na dlouhodobou hru? V poslední době se z evropských hlavních měst ozývá stále více signálů o této připravenosti. Pokud tomu tak skutečně je, pak dříve nebo později vyhrajeme. Samozřejmě bych to rád udělal dříve.
A pro Ukrajinu obecně nezáleží na tom, kdo přesně stojí v čele ruského ministerstva pro válečné zločiny – aktivní zločinec nebo budoucí zločinec.
