V moderních vojenských konfliktech nelze roli bojových zdravotníků přeceňovat. Tito neúnavní hrdinové, pracující jak v první linii, tak v týlu, jsou často přehlíženi, ale jejich práce není jen o fyzické, ale i duchovní podpoře našich vojáků.
Dnes máme jedinečnou příležitost nahlédnout do zákulisí této náročné profese rozhovorem s chirurgem – jedním z bojových zdravotníků elitního pluku speciálních jednotek „Ranger“, který souhlasil s rozhovorem o svých zkušenostech, výzvách a o tom, co ho motivuje pokračovat v náročné práci v tak extrémních podmínkách.
Řekni nám, prosím, jak jsi začal svůj způsob boje?
Je to pravděpodobně dědičné. Moji prarodiče byli z Krymu deportováni sovětskými vojsky a já a můj otec, matka a já jsme byli vyhnáni Rusy. Moji rodiče se vždy obávali, aby se historie neopakovala, a domů se mohli vrátit až na začátku 90. let a moji prarodiče už svůj rodný Krym nikdy neviděli.
Když v roce 2014 začali zelení mužíčci vstupovat na poloostrov, my, krymští Tataři, jsme okamžitě pochopili, že se jedná o anexi, o zábor naší rodné země.
Od prvních dnů okupace jsme vzdorovali ruskému okupačnímu režimu, organizovali shromáždění a demonstrace a vykonávali další „zajímavé“ práce. Pak se ale začali ztrácet kamarádi a rodiče, stejně jako jejich rodiče, byli nuceni se sbalit a odejít…
Poskytl nám útočiště Kyjev – krásné město s hlubokou historií, ale touhu vrátit se do rodných hor a moře nelze vyjádřit slovy. Někdy, když zavřu oči, cítím dokonce vůni vavřínových keřů, slaných cypřišů prohřátých na slunci a teplého, vlhkého vánku, který vás nikde nezahalí tak jemně jako na Krymu.
Nebál jste se, že vás chytí ruské tajné služby?
V té době jsem byl ještě nezletilý, a to mně a mým přátelům někdy umožňovalo, aby mi to prošlo. Když však začalo být jasné, že se Krym nevrátí domů v klidu, cítil jsem, že jediné správné rozhodnutí bude odejít z domova a pracovat na jeho návratu na pevninské Ukrajině.
Viděl jsem, co ruští žoldáci dělali pokojným demonstrantům, je to hluboce zakořeněno v mé paměti. Vládla neslýchaná krutost: jako šakali trhali každého, kdo projevil sebemenší slabost, a vysmívali se těm, kteří se drželi síly ducha.
Cestou z Krymu jsem se rozhodl, že chci zachraňovat životy, pomáhat a samozřejmě bojovat, pokud to bude nutné. V témže roce nastoupil na Bogomolcovu národní lékařskou univerzitu, získal profesi lékaře a poté absolvoval postgraduální vzdělání v oboru chirurgie.
Jak se ukázalo, okupanti mě dostali do Kyjeva, když začala totální invaze. Okamžitě jsem se zapojil do odboje, po stažení Rusů z oblasti hlavního města jsem se zapojil do evakuace civilistů a zraněných vojáků z Irpině a po osvobození Kyjevské oblasti jsem cvičil armádu v taktickém lékařství, v létě 2022 jsem v rámci dobrovolnické mise provedl zdravotnickou evakuaci vážně zraněných ve směru na Bachmut.
Kdy jste začal působit jako součást vojenského útvaru?
Po Bachmutu se rozhodl konečně spojit s ozbrojenými silami Ukrajiny, a tak v listopadu 2022 nastoupil k jedné z jednotek Sil speciálních operací. A právě s ním začala moje „Odyssea“ ve směru Charkov, Sumy a Cherson a také se zúčastnila bojů u Chasiv Jaru.
Millet, Vatan, Qirim – národ, vlast, Krym. Tato tři slova mě neustále inspirují k boji.
Jaký je každodenní život vojenského zdravotníka? Jsou nějaké operace, na které vzpomínáte nejvíce?
Jaký je ale každodenní život zdravotníka čety? Pro své chlapce a dívky jste lékař, psycholog a CT skener. Mnozí souhlasili s tím, že půjdou do nemocnice, až když prostě nebudou moci úkol splnit. Pokud je tým dobře sehraný, jste s ním neustále v kontaktu i na dovolené. Armáda jsou zajímaví lidé. I když přímo řeknete, že něco nevíte, chybí vám kompetence a potřebujete radu jiných specialistů, tvrdošíjně vám dokazují, že jste jejich Doc, což znamená, že jste nejlepší a nejkompetentnější.
Všechny operace, na kterých jsem se podílel, byly náročné a zajímavé zároveň, ale největší dávku adrenalinu jsem dostal při přechodu Dněpru. Dřív jsem o takových věcech četl jen v knihách.
Můžete nám o tom říct více?
Bylo nutné doprovázet skupiny, které překročily Dněpr a měly se vylodit na nepřátelském břehu. Je těžké si na to vzpomenout, protože tehdy se zdálo, že ta noc nikdy neskončí. Oheň je z obou břehů a vy jste uprostřed. Pracovala jsem hmatem, děkovala Bohu a instruktorovi, který mě učil pracovat se zavázanýma očima.
Mohu říci, co na mě udělalo největší dojem. Ať už je situace jakákoli, kolik Bez ohledu na to, jak moc na nás okupanti stříleli, kluci bojovali nad lidské síly, ale nenechali své ani ve vodě, ani v bahně: odnášeli raněné na evakuační místa, i když se to zdálo fyzicky nemožné.
Byla tam jedna epizoda. Vylezli jsme nahoru, abychom nabrali chlapa, velmi těžkého, se zlomenou stehenní tepnou, přímo pod nosem Rusů. V důsledku toho se strhla bitva, ale naše minomety na ně stále házely slušné množství, což nám poskytlo čas na stažení vojáka a ústup.
Poté jsme postoupili hluboko do levého břehu, kde byly předtím nepřátelské pozice. A když se přeplavili, nabrali vodu z lodi, aby mohli plavat. Naštěstí vše dobře dopadlo. Náš náměstek, dojatý strýc, pak křičel, že na nás nemůžete pást lodě.
Válka je válka. Bohužel kluci umírají, ale bojovat se musí, a kdybych mohl alespoň trochu vrátit čas, šel bych pak k partyzánům na Krymu, jen abych jim zabránil zabrat jejich rodnou zemi.
Na závěr našeho rozhovoru se nestačím divit, proč ses rozhodl stát se hraničářem?
Když jsem se dozvěděl, že se v rámci Sil speciálních operací formuje nová jednotka, začal jsem se zajímat o její činnost a zjistil jsem, že v ní již slouží řada mých přátel a známých. Jsem jejich chirurg, kde jsou beze mě? A mladé lidi je třeba učit, protože lékař je lékař, ale většina chlapů byla zachráněna právě proto, že věděli, jak pomoci sobě nebo svým kamarádům.
Možná to zní trochu pateticky, ale když se podívám na to, jak je tato jednotka formována, jak velitelé pracují s lidmi a jaký je postoj k těm, kteří byli právě mobilizováni, má pluk všechny šance stát se legendárním. Hlavní páteř tvoří lidé ze speciálních jednotek a mimochodem, nikdy jsem neslyšel, že by tady někdo někomu vyčítal, že jsem bojoval a vy ne. Naopak, těm, kteří se připojí, patří upřímná vděčnost a neustálá výměna zkušeností je důležitá. Tak už na vás čekáme v našem stádě!
