Před dvěma lety svět věřil ve vítězství Ukrajinců nad „druhou armádou světa“ na bojišti. Ozbrojené síly Ukrajiny dokázaly zastavit mohutnou ofenzívu agresora, zničit jeho elitní jednotky, proměnit nejnovější ruskou vojenskou techniku ve šrot a začít znovu získávat ztracená území. Toto přesvědčení donutilo západní země rychle zvýšit vojenskou pomoc Ukrajině. A poměrně rychle, abychom nahradili starou sovětskou techniku, jsme měli 777 děl, Panzerhaubitze 2000, samohybná protiletadlová děla Gepard, legendární vícenásobné raketomety HIMARS, při jejichž pouhé zmínce se okupanti polévali studeným potem…
Ale víra je věc poněkud pomíjivá. Naše vítězství přirozeně přispěla k růstu víry v nás na Západě. To bylo patrné zejména po brilantní charkovské ofenzivě a téměř nekrvavém osvobození Chersonu, které již bylo předpovězeno jako osud nového Stalingradu.
Podobně i neúspěch vedl k úpadku víry. Na konci loňského roku, kdy bylo zřejmé, že ukrajinská ofenzíva uvízla na mrtvém bodě, začaly západní analytické platformy, politická fóra a autoritativní publikace stále častěji hlásat tezi: Ukrajina vyčerpala svůj útočný potenciál, takže je čas vrátit se k jednáním. A Ukrajincům už nemusíte dávat zbraně. V krajním případě by měla být poskytnuta pouze na ochranu území, která dosud nebyla okupována.
Samozřejmě existovaly členské státy NATO, které nesdílely kapitulační názor, že vojenské vyhlídky Ukrajiny by údajně měly skončit. Největšími odpůrci této teze byly samozřejmě pobaltské státy – Litva, Lotyšsko a Estonsko, pro které jsou ukrajinské vojenské úspěchy nejen radostí pro fanouška, ale jednoduše vítězstvím demokracie, ale vlastně faktorem přežití.
Lotyši, Litevci a Estonci si velmi dobře uvědomují, že se mohou stát dalšími oběťmi ruské agrese. Proto aktivně posilovali hranice s Ruskem a budovali tam plnohodnotné obranné linie (což Ukrajincům tváří v tvář bezprostřední hrozbě dělat nechtěli). Bezpečnost těchto zemí však nejbezprostředněji závisí na výsledku války v Ukrajině. Snažili se dát Ukrajincům co nejvíce vlastních zbraní, protože si uvědomovali, že porážka Ruska v Ukrajině je nejlepší zárukou jejich bezpečnosti. Když ruské jednotky loni na podzim zmařily protiofenzívu Kyjeva a znovu získaly iniciativu na bojišti, jejich obavy o vlastní bezpečnost prudce vzrostly.
Zpoždění vojenské pomoci, nejprve ze strany Evropské unie, poté ze Spojených států, na pozadí aktivních rozhovorů na Západě, že Moskva může konflikt vyhrát, na optimismu nepřidávalo. Samozřejmě, že může, pokud politické hry způsobí tak fatální přerušení dodávek zbraní a munice.
„Nyní se pro nás Ukrajina stala existenčním faktorem,“ přiznal upřímně v komentáři pro britské noviny Financial Times Předseda Výboru pro zahraniční věci litevského parlamentu Žygimantas Pavilionis. Jeho krajané se případného ruského útoku vůbec neobávají. Experti považují tři pobaltské státy za region, kde se Vladimir Putin může pokusit otestovat jednotu Severoatlantické aliance destabilizujícími provokacemi nebo dokonce přímým vojenským útokem. Tyto obavy ještě zhoršuje vyhlídka na návrat Donalda Trumpa do Bílého domu po listopadových prezidentských volbách. Bývalý americký prezident léta veřejně kritizoval NATO a v únoru dokonce řekl, že nebude bránit země, které nedávají dostatek peněz na obranu, a dokonce „povzbudí Rusko, aby si dělalo, co chce“.
Litva se obává, že se ruské jednotky pokusí obsadit koridor, který vede do exklávy Kaliningrad. K tomu musí Rusko využít území Běloruska jako předmostí. Koneckonců, už to udělala, když zaútočila na Ukrajinu ze severu. A proražení pozemního koridoru do Kaliningradu má také ukrajinskou analogii – pozemní koridor na Krym.
Ještě více ohrožena jsou území Estonska a Lotyšska, která mají přímou hranici s „velkým“ Ruskem (Litva hraničí pouze s ruskou exklávou Kaliningrad). „Děsivým scénářem by bylo, kdyby Rusko v budoucnu dosáhlo vojenských úspěchů v Ukrajině a využilo Trumpovo prezidentství k tomu, aby ukázalo, že NATO je zcela rozdělené. Ideálním místem jsou pobaltské státy,“ komentoval Financial Times Jānis Kažočiniš, bývalý poradce pro národní bezpečnost v Lotyšsku a bývalý šéf zahraniční zpravodajské služby.
Pobaltské státy proto intenzivně budují svůj obranný potenciál. Koneckonců jsou to země NATO, takže navzdory Trumpovým prohlášením mohou doufat v podporu spojenců. „Spolu s rostoucími obavami existuje pocit, že pobaltské státy jsou díky svému členství v NATO bezpečnější než kdy jindy. To je paradox,“ připouští litevská premiérka Ingrida Šimonytėová. SenzaceBezpečnost od loňského vstupu sousedních států – Finska a Švédska – do aliance raketově vzrostla. Baltské moře se tak proměnilo ve „vnitřní jezero NATO“. A Rusko tam bylo mačkáno ze všech stran.
Ruský diktátor Putin v posledních měsících opakovaně prohlásil, že nemá v úmyslu zaútočit na země NATO (i když kdysi taková ujištění o Ukrajině poskytl). A ve svém inauguračním projevu 7. května dokonce vyzval Západ, aby se spřátelil a zapomněl na staré křivdy. Taková prohlášení však neodrazují od ostražitosti sousedících zemí Aliance.
Bezpečnostní složky pobaltských států bedlivě sledují všechny ruské pohyby. K posouzení ruské hrozby používají standardní model – ať už má záměr, vojenské schopnosti a schopnosti. Pobaltské státy vědí, že touha zaútočit a „znovu získat kontrolu nad historickými územími“ byla Moskvou od rozpadu SSSR vždy hýčkána. Samozřejmě, že vzhledem ke koncentraci všech vojenských zdrojů v Ukrajině nebude mít Rusko v blízké budoucnosti vojenskou kapacitu zaútočit na NATO. Kreml ale rozhodně čeká na správný okamžik.
Ruské plány vojenské reformy, které byly představeny v loňském roce, vyzývají ke zdvojnásobení počtu vojáků a vytvoření Leningradského vojenského okruhu umístěného poblíž Pobaltí, téměř 40 000 vojáků do roku 2026, s výrazným nárůstem tanků a obrněných vozidel.
S výdaji na obranu kolem 6-7 % HDP ruský obranný průmysl zrychluje a je již schopen vyrobit až čtyři miliony dělostřeleckých granátů ročně, stejně jako stovky tanků a obrněných vozidel. Ano, většinou se jedná o low-tech vybavení pro low-tech válčení, a přesto jsou nyní ruské továrny z hlediska objemů výrazně napřed před západními. A přechodem na válečnou ekonomiku bude pro Kreml poměrně obtížné vrátit se zpět.
V posledních měsících proto poplach z možného ruského útoku v příštím desetiletí přichází nejen z Pobaltí, ale také ze západoevropských hlavních měst – z Berlína, Paříže, Londýna. To je důvod, proč země NATO, jak požaduje Trump (ale ani ne tak kvůli němu, ale kvůli ruské agresivitě), hodlají v příštích několika letech výrazně zvýšit výdaje na obranu, a to nejméně na 3 % HDP, což je výrazně více než požadavek Aliance na dvě procenta.
Koneckonců, Rusko, navzdory některým letošním úspěchům na frontě, je v Ukrajině hluboce zabředlé. Ozbrojené síly Ukrajiny konečně obdržely silnou pomoc se zbraněmi a municí od Spojených států, což umožní vyrovnat vojenskou rovnováhu. A s příchodem víceúčelových stíhaček F-16 na Ukrajinu bude dokonce příležitost získat vzdušnou převahu, a tedy protiútok.
I kdyby se však Ukrajině se silnější podporou západních spojenců podařilo odradit ruskou agresi a dokonce přejít do protiútoku, pobaltské státy by neměly polevit. Všem už bylo jasné, že Moskva je schopna vést hybridní války, může použít celou řadu destabilizujících útoků, od kybernetických útoků až po zneklidnění místních rusky mluvících komunit. Tyto menšiny tvoří čtvrtinu obyvatel Estonska a Lotyšska. A co je nejdůležitější, jsou velmi náchylní k kremelské propagandě. Stačí navštívit fóra rusky mluvících obyvatel Estonska a Lotyšska, abychom pochopili jejich touhu po ruské pomstě.
A Putin, i když si v současné době nedokáže poradit s Ukrajinou, už teď v hlavě hýčká sny o tom, že se stane ruským vůdcem, který dokáže vyzvat Severoatlantickou alianci, rozložit ji a dobýt Západ.
