„Ta muka, to pekelné dílo se nedá popsat, na to se nedá zapomenout. Vzpomínky trápí duši, trápí srdce. Každý den byl naplněn tragédií každého jednotlivého člověka – dítěte, ženy nebo starého muže,“ vzpomínala Fadime-Scherfe Seitchalilova, narozená v roce 1924, na deportaci krymských Tatarů hluboko do SSSR v říjnu 2009. Toto Příběh Natočila ji její dcera pro místní krymskotatarský projekt. Fadime však lituje, že i když se vrátila do své rodné vesnice poblíž Sudaku, „stále není žádná radost, protože naše práva nebyla obnovena a stále žijeme jako cizinci na naší zemi, protože nemáme vlastní státnost“.
O osm let později, 18. května, během oficiální připomínky Dne památky obětí genocidy Krymských Tatarů, ukrajinský prezident Petro Porošenko citoval Fadimeho. S odkazem na vzpomínky staré ženy na tragédii deportace se nezmínil o tom, že Ukrajina, reprezentovaná na poloostrově komunistickými a postsovětskými stranami, zůstala pro krymské Tatary macechou, nikoli matkou.
„Tato malá skupina porazila sovětské monstrum“
Během speciální operace provedené ve dnech 18. a 20. května 1944 byli všichni krymští Tataři deportováni z Krymu do Střední Asie, na Sibiř a na Ural. Podle oficiálních údajů je to 194 111 lidí. Mnozí z nich, téměř polovina, zemřeli na cestě – někteří hladem a nemocemi, jiní v důsledku hrozných životních podmínek.
Alim Alijev, zástupce ředitele Ukrajinského institutu (státní instituce věnující se propagaci ukrajinské kultury ve světě) a zakladatel literárního projektu Krymský fík, se narodil nedaleko Taškentu. Říká, že od dětství slýchal slovo „sürgun“ – vyhnanství. Jeho rodina se vrátila na Krym, když mu byl jeden rok. Díky tomu si vyslechl příběhy deportovaných.
– Moje babička byla deportována z vesnice Büyük-Karalez (nyní Chervonyi Mak) poblíž Bachčisaraj. Dva dny před deportací přišli dva vojáci, babička připravovala večeři. Pozvala vojáky, kteří údajně prováděli sčítání lidu, přišli, najedli se – a o dva dny později, v noci 18. května, přišli deportovat mou rodinu a dali mi 15 minut na přípravu. Všichni byli odvedeni na hřbitov. Babička říkala, že nikdo nechápal, co se děje, a všichni si mysleli, že je zastřelí. Babičce a sestřenici se jako zázrakem podařilo uniknout z davu a na chvíli se vrátit domů. Pak si babička vzala gramofon s sebou. Tři týdny cestovali do Uzbekistánu, kde byli posilováni v kasárnách. Žili jako vězni a až do Stalinovy smrti se museli hlásit veliteli, aby nikdo neutekl,“ řekl Alijev.
Po Stalinově smrti byli deportovaní lidé rehabilitováni. V letech 1957-1958 byla obnovena autonomie Kalmyků, Čečenců, Ingušů, Karačajů a Balkarů a bylo jim umožněno vrátit se na svá historická území. Značný počet utlačovaných národů, včetně krymských Tatarů (stejně jako Němců, meschetských Turků, Řeků a Korejců), však nebyl obnoven ani mu nebyl umožněn návrat do své historické vlasti.
V reakci na to vzniklo v místech, kam byli krymští Tataři deportováni, především v Uzbekistánu, masové hnutí za návrat na Krym a obnovení jejich práv. Jednalo se o občanské iniciativní skupiny, mezi nimiž zpočátku bylo mnoho komunistů, bývalých vojáků Sovětské armády nebo partyzánů – aby se vyhnuli obvinění z „buržoazního nacionalismu“. Představitelé hnutí hromadně posílali výzvy nebo dopisy ústředním a republikovým úřadům.
„Krymští Tataři měli pocit velké nespravedlnosti. Návrat na Krym byla mise,“ říká Alijev. „Bylo důležité vysvětlit, jaký je účel této mise, proč domovinou dětí není Uzbekistán, ale Krym. Pokud si pamatuji ze statistik Uzbekistánu, vrátilo se 85 % krymských Tatarů. To je důležitý faktor: je to národní hnutí krymských Tatarů, které vlastně vzniklo po Stalinově smrti a vzniklo mezi studentskou mládeží. Pohyb byl horizontální.
V polovině 60. let 20. století působily iniciativní skupiny hnutí téměř na všech místech, kde žili krymští Tataři. Skupiny také platily právníky, kteří obhajovali aktivisty v politických procesech a vydávali podzemní literaturu. Legendární bylo vybírání peněz při tradičním svatebním tanci „haytarma“ – tanečník rozpřáhl ruce a předával si peníze z ruky do ruky v procesu předení.
Sovětské represe se sice zintenzivnily, ale krymskotatarské hnutí dovedně využívalo metody pokojné občanské neposlušnosti – například pořádalo akce se svými požadavky při oslavách 1. máje nebo… Lenin, který v roce 1921 podepsal dekret o vytvoření krymské autonomie.
„Je to národ, který je naprosto jedinečným příkladem boje za to, co je právo na existenci, návrat do vlasti, příklad hrdinství a národní jednoty v celosvětovém měřítku,“ říká profesorka Larysa Jakubovová, vedoucí oddělení Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny, badatelka na jih a východ Ukrajiny. „Přežití deportace a vítězství v boji proti Sovětskému svazu o návrat bylo precedentem. Nikdo z deportovaných takové represe nepřežil, ale byla to právě tato malá skupina, která zvítězila v boji proti sovětskému monstru.
„Nebyli jsme to my, kdo měl problémy s identitou, byla to postsovětská Ukrajina“
Na konci 80. let se tempo nezávislého návratu krymských Tatarů na Krym zvýšilo. Úřady vytvářejí překážky tím, že blokují možnost registrace na poloostrově, což následně způsobí mnoho konfliktů. Krymští Tataři, kteří nemají možnost legálního pobytu, začínají získávat půdu metodou „sebezáboru“, tj. nezávislým obsazením nějaké půdy nebo svobodné půdy.
V této době se také podle profesorky Jakubové zintenzivnil otevřeně rasistický diskurz proti krymským Tatarům, který šířily místní úřady.
„Tohle se děje už dvě desetiletí ukrajinské nezávislosti. Kremelským emisarům se také podařilo vtáhnout do této konfrontace místní ukrajinské obyvatelstvo. Diskriminace krymských Tatarů byla základním kamenem rusifikační politiky na Krymu a byla používána jako argument pro posílení ruské přítomnosti. Rasistický diskurz o krymských Tatarech byl otevřeně zahájen a našel si své místo v médiích. Došlo k dlouhé konfrontaci mezi krymskými Tatary, kteří se vraceli z exilu, a místními obyvateli, kteří si začali uvědomovat, že z velké části zabírají místa dříve deportovaných osob. Přestože deportace byla tabu, dobře ji znali z rodinné historie. Byla také vybudována gradace sociálních skupin. Nejvyšší byl „velký ruský národ“, pak „bratrský ukrajinský národ“ a pak „divocí“ krymští Tataři, které tyto dva „bratrské“ národy osvobodily a zajistily jim mírový život.
Kyjevská politická elita často „kupovala“ narativ krymských komunistů o krymských Tatarech. Ruská propaganda nadále vykreslovala krymské Tatary jako zrádný národ s nepodloženými nároky na Krym. „Ukrajinský politik byl produktem své země a své doby: dokud ignoroval podstatu krymského případu, nechápal podstatu ukrajinského případu,“ řekla Jakubovová. “ Tyto procesy probíhaly synchronně: promoskevské elity bojovaly proti národním elitám. Krymská a ukrajinská otázka jsou lakmusovým papírkem všech politických modelů, které dnes v Ukrajině existují. Až do roku 2014 byly modernizační síly v samotných Ukrajincích v nečinném stavu. Povědomí o situaci krymských Tatarů v Ukrajině jim pomohlo se probudit.“
„Krymští Tataři nikdy neměli problémy s identitou,“ dodává Alijev, „cítili se jako krymští Tataři a občané Ukrajiny, nebo dokonce jako Ukrajinci v politickém smyslu. Byla to Ukrajina, která měla před rokem 2014 problémy s identitou, bylo pro nás důležité toto paradigma změnit – a to i prostřednictvím kulturních a vzdělávacích projektů, které ukázaly hlubší a zajímavější procesy nejen pro Krym, ale i pro Ukrajinu jako celek.“
Zlomovým okamžikem byl únor 2014 a okamžik okupace Krymu – byli to právě Krymčané, kteří zahájili hnutí odporu proti Rusům. Na výzvu Medžlisu krymskotatarského lidu se 26. února 2014 před budovou Nejvyšší rady Autonomní republiky Krym shromáždily tisíce lidí, aby se postavily proti ruské okupaci. Později Ukrajina vyhlásí 26. únor Dnem odporu proti okupaci Krymu.
„V roce 2014 došlo k masivním pokusům o podplácení krymských Tatarů,“ vzpomíná Alijev. „Ale díky horizontálním mechanismům, tedy ostrakizaci kolaborantů, krymskotatarská komunita přežila, i když po deseti letech okupace měla být v mnohem horším stavu. Krymskotatarská komunita však pod okupací přežívá díky pěstování svých hodnot a aktivnímu postavení krymských Tatarů, kteří Krym opustili a komunikují s krymskou veřejností. Okupanti se pokusili vytvořit proruská společensko-politická hnutí, ale dnes zůstávají marginalizováni, míra odmítnutí zůstává vysoká.“
Podle Alijeva rok 2014 změnil myšlení ukrajinské intelektuální elity. Krymští Tataři již nejsou vnímáni jako „cizinci“ – stali se „svými Jinými“.
„Za posledních deset let udělala Ukrajina obrovský krok vpřed v porozumění krymským Tatarům. Až do roku 2014 rozuměli krymští Tataři Ukrajině a Ukrajincům mnohem lépe než naopak. Pro krymské Tatary byla prvkem prosperity a přežití na Krymu demokratická Ukrajina a největším zlem na poloostrově byli komunisté. Dokonce i autonomie, která byla vytvořena na počátku nezávislosti Ukrajiny, byla ve své podstatě a formě komunistickou autonomií. Na druhou stranu krymští Tataři tradičně přebírali zúčast v demokratických a proevropských hnutích, jako je Lidové hnutí Ukrajiny, tehdy strana Viktora Juščenka „Naše Ukrajina“ atd.
„Tento Rubikon roku 2014 je pochopitelný a do značné míry politicky motivovaný,“ souhlasí profesorka Jakubová. – Ani já sám, nebýt roku 2014, bych se asi neobrátil ke konceptualizaci dějin východní Ukrajiny, Donbasu nebo Krymu. Byly to oblasti politického konfliktu, kde Kreml obratně manipuloval s imperiálním a sovětským dědictvím.“
Již v roce 2014, tváří v tvář ohrožení života, Ukrajina viděla, že krymskotatarská komunita se ukázala jako nejdůslednější spojenec Ukrajinců při zachování ukrajinské suverenity na Krymském poloostrově.
„Nebyli to krymští Tataři, kdo byl jiný – Kyjev byl mladší bratr, podporovatel politiky Moskvy,“ řekla Jakubovová. Samotná Ukrajina se nacházela ve fázi posttotalitní transformace. Je jasné, že i ve fázi aktivní konfrontace s Ruskem jsme již vytvořili nový základ pro vzájemné porozumění. Svědčí o tom procento krymských Tatarů, kteří padli na frontě, kteří jsou aktivními účastníky odboje, kteří opět potřebují zachovat mír v zájmu nové Ukrajiny, ve které nebudou žádné rasové předsudky. Ukrajina si uvědomila, že je obrovská země a každý z jejích regionů je malou evropskou zemí, kde je nesmírně obtížné vybudovat harmonii různých zájmů, ale děláme to proto, aby Ukrajinci, krymští Tataři, ukrajinští Židé a ukrajinští Rusové viděli Ukrajinu jako skutečný domov pro všechny.“
Krym je také Evropa
Krymští Tataři na okupovaném poloostrově se stali nositeli nejen ukrajinské, ale i evropské myšlenky. Začátkem května ukrajinský parlament vyzval svět, aby uznal deportaci krymských Tatarů v roce 1944 za genocidu. Nebyl by to jen akt spravedlnosti vůči původnímu obyvatelstvu Krymu, ale znamenalo by to také začlenění samotného Krymu do evropského diskurzu a historie.
„Musíme světu říct o fantastickém činu krymských Tatarů, o kterém svět nic neví,“ zdůrazňuje profesorka Jakubová. „Mírumilovné metody boje krymskotatarského lidu jsou pevně zakotveny v étosu moderního západního diskurzu a krymští Tataři jsou jen ideálním příkladem pokojného odporu s obrovskou zátěží totalitních zkušeností.“
Zkušenost Ukrajinců a krymských Tatarů je podle ní jedinečnou zkušeností evropských národů. „To je něco, co si zaslouží seriózní studium a samostatnou analýzu. Souhlas s předáním části okupovaných území Rusku je souhlasem s totálním etnickým vyhlazením, ale je to také souhlas s dalším ničením Evropy Ruskem,“ zdůrazňuje výzkumník.
Dodává, že mnoho zemí stále „kupuje“ kremelský neokoloniální narativ o „ruském Krymu“ – i když se jím de facto stal v důsledku deportace krymských Tatarů a poválečné změny toponymie poloostrova. V roce 2017 zveřejnil ukrajinský badatel Vachtang Kipiani mapu Krymu se starými místními názvy – až 70 % starých názvů bylo změněno mezi lety 1946 a 1949 a názvy jako Ak-Dzhar (Sevastopol) a Ak-Mesjit (Simferopol) byly odstraněny ještě dříve.
„Viděl jsem tuto mapu u vchodu do okupované Feodosie,“ vzpomíná Kipiani. „Lidé to rozvinuli jako vlajku. Každé město, dokonce i Sevastopol a Simferopol, je označeno jako ruské. To, co nyní můžeme udělat, je říci lidem, že toponymie Krymu byla extrémně pokřivena poválečnými změnami.
„Dočasnou okupaci Krymu považujeme za poslední ruskou kolonizaci. Jejím cílem je proměnit Krymčany v ruské „poddané“, zdůrazňuje Alijev. „Není pochyb o tom, že krymskotatarská komunita na okupovaném poloostrově je dnes pod tlakem strachu a nedůvěry. Staré časy se vracejí. Když jsem vyrůstal v období nezávislé Ukrajiny, lidé se nebáli mluvit o deportacích, neexistovala žádná cenzura. Moje generace si již pamatuje oslavy 18. května – rodiče, příbuzní a přátelé se shromáždili na shromáždění v Simferopolu na hlavním náměstí Krymu, aby uctili památku obětí tohoto sovětského zločinu. Tyto vzpomínkové akce jsou nyní zakázány a konají se na hřbitovech nebo modlitebních setkáních. Na muslimských hřbitovech se rozbíjejí „bašaši“, tj. betonové náhrobky. Poté se na nich často nacházejí hákové kříže.“
„Krymskotatarské prostředí je zcela specifické,“ zdůrazňuje Alijev, „protože je blízké ukrajinskému a evropskému kontextu na jedné straně a muslimskému a tureckému kontextu na straně druhé. Myslím si, že na evropské úrovni je důležité dívat se na Krym nikoli prizmatem problémů, kterým dnes čelí, konkrétně porušováním lidských práv nebo přítomností ruské vojenské základny, ale z hlediska příležitostí, které se otevírají po deokupaci. Těmito příležitostmi jsou historie původních obyvatel poloostrova sahající až do starověku, jeho jedinečná etnická struktura, stejně jako obrovská katastrofa během druhé světové války a následná nadvláda totalitarismu. Souhlas s okupací Krymu Ruskem by byl pokračováním Stalinovy vize regionu a zbavil by krymské Tatary jejich práva na spravedlnost.“
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Tatarzy krymscy zrozumieli Ukrainę, zanim ona sama siebie zrozumiał
