V demontáži světového řádu, které jsme svědky, má Čína zvláštní místo. Peking se zatím otevřeně nepřipojil k přerozdělení státních hranic. Jeho role v různých destruktivních jevech na planetě je ale nepochybně viditelná. To však nebrání čínskému vůdci Si Ťin-pchingovi, aby předstíral, že je reprezentativním politikem. Peking hraje svou vlastní zákeřnou hru, v níž je Ukrajina pěšákem na globální politické šachovnici.
Během posledního měsíce probíhaly aktivní, ale částečně tajné diplomatické procesy mezi Spojenými státy, Čínou a Evropou. Jednalo se o pokus zjistit vzájemné postoje a zjistit, zda existuje možnost jejich nápravy. Západ si je vědom toho, že ruská válečná mašinérie nabrala na obrátkách díky čínské průmyslové podpoře. A my bychom si velmi přáli, aby Peking změnil svůj postoj. Čína však hraje svou hru. ČLR se přitom snaží předstírat, že je nezaujatou stranou, která je údajně zcela mimo konflikt. I když se nepřestává pokoušet najít zranitelnosti mezi svými západními spojenci.
Vše začalo návštěvou amerického ministra zahraničí Antonyho Blinkena v Číně na konci dubna. Před návštěvou Číny americký diplomat kritizoval Peking za jeho vojenskou podporu Rusku. „Pokud jde o vojensko-průmyslový komplex Ruské federace, hlavním dodavatelem je v tuto chvíli Čína. Vidíme, že Čína sdílí obráběcí stroje, polovodiče a další zboží dvojího užití, které pomohlo Rusku obnovit jeho obranný průmysl,“ řekl Blinken. Varoval také, že Amerika podnikne kroky, pokud Čína nepřestane podporovat Rusko. Za těmito slovy se však neskrývaly žádné závažné činy. Uvalení sankcí na několik čínských společností nelze považovat za uvalení.
Po Blinkenově návštěvě se Si Ťin-pching na začátku května vydal na cestu po Evropě. Hlavním cílem jeho návštěvy bylo setkání s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Ne Ťin-pching si vybral Paříž jako cíl své cesty z nějakého důvodu. Je si dobře vědom toho, že političtí lídři západního světa nemají konsensus v řadě důležitých otázek, včetně prostředků a červených linií na podporu Ukrajiny a postoje k tchajwanskému problému. Tyto signály jsou v Pekingu cítit již dlouho. A rozhodli se prozkoumat půdu.
Francouzský prezident je známý svým rebelským postojem a má svůj vlastní názor na místo Evropy ve světě. Vzhledem k tomu, že administrativa amerického prezidenta Joea Bidena dlouho váhala s převzetím iniciativy při řešení mezinárodních problémů, začínají se o tuto roli pokoušet další lídři. Ne nadarmo Macron prohlašuje, že je třeba, aby „Evropa vystoupila ze stínu Spojených států“ a tvrdí, že nevylučuje vyslání francouzské armády na Ukrajinu. Francouzský prezident je však pro Čínu zajímavý ne proto, že by zaujímal radikálnější postoj k otázce podpory našeho státu.
V dubnu 2023 Emmanuel Macron po návštěvě Číny novinářům řekl, že Evropa musí vybudovat „strategickou autonomii“. A tato autonomie se týká především postoje k problému Tchaj-wanu. Macron zdůraznil, že „nesmíme ve všem napodobovat Spojené státy a nenechat se zatáhnout do krizí, které nejsou naše“. Francouzský vůdce dal jasně najevo, že chce zůstat mimo konfrontaci, pokud mezi Čínou a Amerikou vypukne velká válka o Tchaj-wan. Takové prohlášení se dotklo srdcí čínského vedení. Nešetřila komplimenty francouzskému prezidentovi.
Macron také nepodpořil myšlenku otevření kanceláře NATO v Tokiu v červenci loňského roku. Podle jeho názoru by se NATO mělo omezit především na ochranu severoatlantické oblasti. „Pokud budeme tlačit na NATO, aby rozšířilo své spektrum a geografii, uděláme velkou chybu,“ řekl francouzský vůdce. Tímto projevem Macron velmi zklamal Japonsko a Spojené státy. A samozřejmě si od Číny zasloužil body navíc.
Pro ČLR je velmi důležité, že Západ nemá společný postoj. Aby se rozkol mezi zeměmi NATO zintenzivnil a nabyl reálnějších podob. Aby se Amerika a Evropa hádaly, a ne aby spojily své síly v konfrontaci s autoritářskými režimy po celém světě. To je hlavní cíl Pekingu. Ne starost o mír a spravedlnost ve světě.
Před našima očima se nyní odehrává složitá geopolitická hra. Evropa, stejně jako Spojené státy, by si přála, aby Čína stáhla svou podporu Rusku. Na druhou stranu ne všichni v EU jsou připraveni na jakékoli vážné sankce nebo obchodní válku proti Číně. Čína je největším obchodním partnerem EU. Má vliv na evropské politiky. Peking proto může hrát svou vlastní hru a doufat, že EU nemá odvahu zahájit s Čínou ekonomické války.
Pro Čínu by bylo ideální, kdyby Evropa učinila v otázce Tchaj-wanu neutrální. A Macron by vážně zvýšil svou politickou váhu a autoritu, pokud by se mu podařilo přesvědčit Čínu, že na Moskvu by měl být vyvíjen tlak, nikoli jí pomáhat. Ve skutečnosti by to byl skutečný důkaz toho, že se Evropa stává samostatným geopolitickým hráčem. Ale nevypadá to tak, žeSi Ťin-pching učinil ústupky v otázce ruské agrese. Podle výsledků evropského turné hlavy Čínské lidové republiky jsme nezaznamenali žádné kroky Pekingu směrem k odmítnutí spolupráce s Ruskou federací.
6. května Emmanuel Macron řekl, že Si Ťin-pching slíbil, že nebude prodávat zboží dvojího užití do Ruska. Sám čínský vůdce se však k tomuto prohlášení nevyjádřil. Později britský ministr obrany Grant Shapps na konferenci v Londýně uvedl, že Peking již Moskvě poskytuje nebo se chystá poskytnout smrtící zbraně pro válku proti Ukrajině. Tyto informace jsou údajně k dispozici zpravodajským službám západních zemí. Peking samozřejmě takové prohlášení britského politika odsoudil. Těžko však říci, nakolik bylo čínské rozhořčení upřímné.
V polovině května navštívil Peking ruský prezident Putin. O konkrétním výsledku těchto jednání je známo jen málo. Si Ťin-pching však nadále označuje válku v Ukrajině za krizi a takzvané mírové iniciativy Pekingu vypadají jako aktualizovaná verze iniciativ Moskvy. Protože o stažení ruských vojsk z Ukrajiny a potřebě postavit agresora před soud nic není. Běžně se mluví o opuštění mentality studené války, mírových jednáních, respektu k suverenitě a ukončení jednostranných sankcí. Do takového balíčku můžete vložit cokoli abstraktního a dobrého. Není to však příliš účinné.
Není známo, co se musí stát, aby Čína přestala nazývat ruskou agresi proti Ukrajině eufemismem pro „ukrajinskou krizi“. Budeme-li následovat logiku Pekingu, pak japonský útok v roce 1937 a jeho okupace čínského území je jen čínskou krizí. Během této „krize“ tak zemřelo až 20 milionů Číňanů. Japonci se často uchylovali k represím proti místnímu obyvatelstvu a páchali mnoho zločinů. V konečném důsledku jsou však podobné ruské akce v Ukrajině projevem nepochopitelné „krize“ pro Čínu. Opiové války devatenáctého století, během nichž čínská říše utrpěla ponižující porážky z rukou západních mocností, by pak měly být také přejmenovány na opiové krize.
Západní politici a prezident Zelenskyj ze setrvačnosti se stále snaží přesvědčit Čínu, aby změnila svou politiku vůči Rusku. I když by pravděpodobně bylo správnější uvalit vážné sankce na Peking ještě dříve, jehož ekonomika není v nejlepší kondici a je závislá na trzích s jeho produkty. Koneckonců, sankce měl už dávno uvalit americký prezident Joe Biden, který už v roce 2022 varoval Peking, aby se držel dál od podpory Moskvy. Rozhodná akce se však netýká moderního Západu. To se v ČLR rozumí.
Nevíme přesně, co se děje v zákulisí mezinárodních jednání a setkání. Pokud však na mírovém summitu ve Švýcarsku nebude plnohodnotné zastoupení Číny, může to být signál: postoj Číny k úzké spolupráci s Ruskou federací se nezměnil. A Spojené státy a Evropa nenašly vhodné argumenty ani páky vlivu. A zde vyvstává otázka, zda se Západ odváží přejít k jiným, mocnějším nástrojům. Nebo prostě přiznává, že nemůže zabránit úzké spolupráci mezi Pekingem a Moskvou.
