Před 10 lety, 12. dubna 2014, se rusko-ukrajinská válka, která začala nezákonnou okupací Krymu 20. února 2014, změnila v rozsáhlý ozbrojený konflikt. Ani dnes však není nouze o odborníky a komentátory, kteří sice sympatizují s Ukrajinou a odsuzují ruskou agresi 24. února 2022, ale zůstávají ambivalentní v hodnocení událostí, které jí předcházely. Možná pod vlivem ruské propagandy, teoretické zaujatosti, prosté naivity nebo z jiných důvodů mnozí zahraniční pozorovatelé nadále rýsují ostrou hranici mezi povahou nepřátelských akcí v Ukrajině před a po tomto datu.
Jak Rusko vyprovokovalo východoukrajinskou „vzpouru“
Válka na Donbasu byla jedním z důsledků širší ruské operace, jejímž cílem bylo ovládnout rozsáhlé a převážně rusky mluvící východní a jižní části Ukrajiny. Původně to Kreml zamýšlel udělat s pomocí co nejomezenějšího otevřeného ozbrojeného boje. Nejznámějším prvkem této do značné míry nekinetické a v podstatě tajné, ale komplexně organizované a otevřeně vojenské operace byla anexe Krymu Ruskem mezi 20. únorem a 18. březnem 2014. Pokus ovládnout celé území, které ruští imperiální nacionalisté nazývají Novoruskem, zahrnoval řadu souběžných podvratných, hybridních, tajných a měkkých akcí. Jejich cílem bylo narušit sociální soudržnost, politickou stabilitu a účinné fungování státních struktur na východě a jihu Ukrajiny i v zahraničí.
Mezi nejdůležitější nástroje ruské hybridní války vedené na území Ukrajiny samozřejmě patřila jak ruská média, tak ukrajinská média ovládaná ruskými nebo proruskými vlivovými agenty v Ukrajině. Dopad kampaně Moskvy za démonizaci Ukrajiny na veřejné mínění na východní Ukrajině však zůstal omezený. Nejen ruské propagandistické kanály, ale i zahraniční média často vykreslovaly proruské demonstrace na Donbasu jako výraz údajného masového veřejného smýšlení. Četné sociologické studie provedené v různých dobách však odrážejí zcela odlišný obraz situace.
Například v březnu 2014 pouze třetina populace Doněcká a Luhanská oblast podporovaly odtržení Donbasu od Ukrajiny, zatímco 56 % respondentů tuto myšlenku odmítlo. Mnoho separatistických akcí ve východních a jižních městech Ukrajiny nebylo iniciováno místním obyvatelstvem, ale bylo podněcováno, řízeno a financováno Moskvou.
Jak ruští ozbrojenci přispěli k eskalaci války
Přestože v regionu panovalo vysoké napětí již v prvních dubnových dnech 2014, rozsáhlé ozbrojené střety začaly až ve druhém týdnu téhož měsíce. Dne 12. dubna 2014 obsadily nepravidelné formace vedené ruskými ozbrojenci a agenty ruských zvláštních služeb administrativní budovy ve Slovjansku a Kramatorsku v Doněcké oblasti. Nová fáze konfrontace byla charakterizována použitím střelných zbraní a rozšířenou přítomností ruských občanů. Tato eskalace znamenala začátek války na Donbasu jako ozbrojeného dílčího konfliktu v rámci širší války mezi Ruskem a Ukrajinou, která začala vstupem ruských vojsk na Krym 20. února 2014 a pokračuje dodnes. Po dobytí Slovjansku začaly první rozsáhlé bojové akce v rusko-ukrajinské válce.
Protiukrajinské ozbrojence ve Slovjansku vedl ruský občan, plukovník ve výslužbě, bývalý zaměstnanec Federální bezpečnostní služby Igor Girkin, který používal pseudonym „Strelkov“. Ozbrojená skupina více než 50 ozbrojenců, které velel, přišla na Ukrajinu přes Rusko z tehdy okupovaného Krymu, kde se většina z nich podílela na anexi. Právě Girkinova skupina sehrála rozhodující roli v tom, že se regionální konflikt na Donbasu proměnil v mezistátní válku mezi Ruskem a Ukrajinou. V rozhovoru V listopadu 2014 Girkin řekl ruskému krajně pravicovému týdeníku Zavtra: „Byl jsem to já, kdo stiskl spoušť. Pokud naše [озброєний] Jednotka nepřekročila hranice [з Росії в Україну], všechno by dopadlo tak, jak to bylo v Charkově a Oděse. […] Podnět k válce, která trvá dodnes, dala naše jednotka. Zamíchali jsme všechny karty, které byly na stole. Všechny!“
Jak takzvaným separatistům v Ukrajině vládla Moskva
Druhý den po událostech ve Slovjansku, tedy 13. dubna, oznámil úřadující prezident Ukrajiny Oleksandr Turčynov zahájení tzv. protiteroristické operace (ATO). Rozhodnutí ukrajinské vlády označit tuto operaci za protiteroristickou, a nikoli vojenskou – přestože od počátku existovaly jasné důkazy o ruském zapojení do Slovjansku a Kramatorsku – je někdy interpretováno spíše jako důkaz domácí než mezinárodní Konflikt. Toto rozhodnutí však bylo přijato spíše z pragmatických než paradigmatických důvodů, zejména proto, že prevence separatismu spadá do oblasti působnosti ukrajinské protiteroristické legislativy, nikoli do obranného práva. V dubnu 2014 Kyjev nechtěl vyhlásit stanné právo před prezidentskými volbami, které byly naplánovány na květen 2014 a které by v takové situaci musely být zrušeny.
Několik hloubkových akademických studií událostí, které vedly k vypuknutí války na Donbasu, analyzovalo četné vazby mezi zdánlivě nezávislými protiukrajinskými aktéry působícími na východní Ukrajině a ruskými státními orgány, ať už v Moskvě, Rostově na Donu nebo Simferopolu. Ruský historik německého původu Nikolaj Mitrochin byl jedním z prvních známých badatelů, kteří v článku nazvaném „Nadnárodní provokace“ poukázali na klíčovou roli nejen ruských aktérů, ale i ruského státu při vypuknutí údajné „občanské války na Donbasu“ (Nadnárodní provokátko). Později japonský politolog Sanširo Hosaka ve svých článcích např. „Ruské politické technologie ve válce na Donbasu“ (Ruská politická technologie ve válce na Donbasu)a německý badatel Jakob Gauther ve své knize „Neodhalená invaze Ruska“ (Přehlížená ruská invaze) potvrdil a podpořil Mitrochinovy dřívější závěry.
Ještě předtím, než se objevily podrobné empirické studie účasti ruského státu v konfliktu na Donbasu, se tento faktor zdál být nejpravděpodobnějším vysvětlením začátku války. Širší politický kontext vojenské eskalace na Donbasu na jaře 2014 byl od samého počátku sugestivní. Koneckonců nemohlo být pouhou náhodou, že k nárůstu napětí v regionu a vypuknutí války došlo ve stejné době, kdy pravidelná ruská vojska obsadila Krym a kdy Rusko urychlilo svůj multivektorový hybridní útok na Ukrajinu. Zvláštním aspektem zjevného „povstání“ na Donbasu od samého počátku bylo, že se ho neúčastnily žádné známé osobnosti veřejného života, organizace nebo političtí vůdci z regionu.
Intervence ruských ozbrojených sil na Donbasu
Rusko dodnes důrazně popírá, že by se jeho pravidelné jednotky aktivně účastnily války na Donbasu. Na konci srpna 2014 tomu tak skutečně skutečně bylo. Kromě klíčové role pravidelných vojsk ruské armády při anexi Krymu v únoru a březnu 2014 však řada případů na jiných ukrajinských územích naznačuje přítomnost nejen neformálních ozbrojených skupin, ale i pravidelných formací ruských vojáků.
Nejznámějším případem takové účasti byla přítomnost posádky samohybného protiletadlového raketového kompletu Buk ruského letectva na Donbasu. V červenci 2014 tato posádka na několik dní vstoupila na území východní Ukrajiny a omylem sestřelila dopravní letadlo Malajsijských aerolinií MH-17přelétávání nad Donbasem s 298 civilisty při náletu. Ve stejné době, kdy menší jednotky ruských pravidelných jednotek, jako je posádka Buk, podporovaly proruské ozbrojence bojující na Donbasu, začala ruská armáda střílet na ukrajinské vojáky ze zahraničí. V červenci 2014 byla na fotografiích a videích zaznamenána řada raketových a dělostřeleckých útoků na ukrajinské pozice z území Ruska. K prvnímu takovému ostřelování došlo 11. července 2014 u obce Zelenopillia v Luhanské oblasti. Tehdy bylo zabito 30 ukrajinských vojáků a pohraničníků. Ve zprávě, zveřejněné v prosinci 2016, OSINT-Bellingcat popsal ruské ostřelování Ukrajiny při nejméně 149 různých příležitostech.
Následující měsíc Rusko konečně zahájilo přímou invazi na Ukrajinu. Dne 14. srpna 2014 překročil rusko-ukrajinskou hranici velký konvoj nejméně dvou desítek obrněných transportérů a další ruské vojenské techniky. Jednalo se o první masovou invazi pravidelných ruských vojsk na Ukrajinu. potvrzeno nezávislými pozorovateli. Do konce srpna 2014 bylo na území Ukrajiny rozmístěno až osm pravidelných, tzv. praporových taktických skupin (BTG) Ozbrojených sil RF v celkovém počtu více než 6000 vojáků.
Mnoho politiků, novinářů, diplomatů a dokonce i někteří akademici po celém světě, kteří tyto události komentují, se stále drží propagandistického narativu Kremlu o válce na Donbasu, která probíhá posledních 10 let. Média, političtí komentátoři, experti a další veřejné osobnosti se proto musí ujistit, že dobře chápou genezi a povahu této války. Politici, diplomaté a další lidé, kteří se zajímají o budoucnost Ukrajiny, by měli jasně a jasněVe svých veřejných i neveřejných prohlášeních zdůraznit, že ozbrojený konflikt na Donbasu v letech 2014-2022 byl mezistátní válkou mezi Ruskem a Ukrajinou, a nikoli vnitřní ukrajinskou občanskou válkou.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Wojna w Ukrainie trwa od dekady
