Začátkem dubna 2024 byl v Petrohradě zadržen disident ze sovětské éry Alexandr Skobov a obviněn z údajného „ospravedlňování terorismu“. O několik dní dříve vyzval 66letý muž žijící v Rusku k podpoře ruských dobrovolnických praporů bojujících na straně Ukrajiny. Za to mu hrozí až pět let vězení.
Během Brežněvovy éry byl Skobov, muž s levicovými, ale protisovětskými názory, dvakrát zatčen a poslán do psychiatrické léčebny k nucené léčbě, zejména za to, že na zeď napsal „Polská solidarita naživu“. Později, za Jelcina, se otevřeně postavil proti ruské válce v Čečensku a za Putina odsoudil anexi Krymu a okupaci části Donbasu ruskou armádou.
„Vše, co je potřeba, je vítězství Ukrajiny, pouze osvobození všech území okupovaných Ruskem, obnovení hranic z roku 1991, reparace za agresi a stíhání členů vojenského a politického vedení Ruska, kteří rozpoutali válku,“ řekl v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda několik dní před svým zatčením.
Jekatěrina Margolisová, ruská umělkyně a aktivistka žijící v Benátkách, poznamenává, že na rozdíl od mnoha Rusů – včetně těch, kteří uprchli na Západ – Skobov nepodlehl tlaku úřadů a vždy stál o krok dál, než diktovala cenzura. „Jednal přímo a vědomě. Neuposlechl restriktivní požadavky úřadů,“ říká Margolis. „Nehrál hry. Nechlubil se tím, že je obětí režimu. Je to střízlivý, moudrý, odvážný člověk – a proto není na žádné vlajce.“
Mezitím řada ruských publicistů, kteří jsou „na vlajkách“ – a to Margolise pobuřuje – nadále označují každý svůj článek, každý příspěvek, každý komentář na sociálních sítích absurdním textem, na kterém se shodli s Putinem:
„Tento materiál (informace) byl vytvořen, šířen a/nebo odeslán zahraničním agentem (jménem) zapsaným v rejstříku zahraničních agentů, nebo se vztahuje k činnosti zahraničního agenta (jméno) zapsaného v registru zahraničních agentů.“
Dělají to zejména Viktor Šenderovič, Jekatěrina Šulmanová, Andrej Makarevič nebo Dmitrij Bykov, kteří žijí na Západě.
Kolektiv „Tolstoj“
Ruský historik devatenáctého století Vasilij Ključevskij na začátku svého Kursu ruských dějin píše: „Ruské dějiny jsou dějinami země, která byla kolonizována.“ Margolisová je kritická ke svým krajanům a terčem její kritiky jsou často ruská opoziční média nebo politici na Západě. Domnívá se, že nestačí odsoudit agresivní invazi na Ukrajinu a pak tvrdit, že jde o „Putinovu válku“. Podle jejího názoru nesou za tuto válku spoluodpovědnost všichni Rusové. Aby tuto zodpovědnost překonal, rozhodl se Margolis v loňském roce zahájit vzdělávací kurz „Rusko a dekolonizace“, jehož první ročník skončil v dubnu. Pozvaní odborníci diskutují s publikem o imperiálních narativech, které stále fungují na úrovni ruské kultury, žurnalistiky, historie a politiky. Zejména na úrovni opozice, která válku v Ukrajině odsuzuje.
„Uvědomit si, že jste nositelem imperiální kultury, vyžaduje hodně trpělivosti a odhodlání,“ říká Margolis. „Teď se to trauma jen zhoršuje. Běžíme za vlakem, který už dávno jede. Protože občanská výchova jako taková v Rusku neexistuje, i když Memorial v tomto směru pracuje na určité činnosti. Ale na veřejné, individuální nebo rodinné úrovni jsou vazby zpřetrhány. Málokdo ví o pronásledování nebo útlaku vlastní rodiny: prarodiče kdysi věřili, že už jen samotné vědomí této skutečnosti je hrozbou pro další generaci. Zpřetrhání těchto vazeb vedlo k naprostému nedostatku solidarity, schopnosti jednat solidárně, chápání svobody.“
Průběh dekolonizace Ruska a Rusů není jen o solidaritě a svobodě. Je to také praktická práce na vyrovnání se s vlastní identitou – „s Tolstojevským“, jak vtipkují účastníci. Ukazuje se, že to není snadný proces.
„Jakmile se objevilo oznámení kurzu, snesla se na nás obrovská vlna kritiky,“ vzpomíná jeho iniciátor, „někteří nás obviňovali, že dekolonizace je ‚módní téma‘, že se honíme za trendy. Zástupci kolonizovaných národů byli naopak rozhořčeni, že „se je Rusové opět rozhodli poučovat“. Je to opravdu problém, protože nemůžeme přestat být sami sebou, se svou identitou, se svými traumaty. Ale nepřijmeme kolonialismus, pokud nebudeme naslouchat představitelům Kalmycka, národům Kavkazu nebo severu, Ukrajiny nebo Polska. Stojí za to mluvit o kolonizaci v první osobě, abychom ukázali, že to není jen hlas obětí, ale také hlas lidí, profesionálů, kteří mají intelektuální kapacitu pochopit tuto výzvu z jiné perspektivy.“
Jak říká Margolis: „Nejsme odborníci na halouka, která ještě ani neexistuje.“ Jde o to, že dekolonizace vědomí jako praxe je aktivitou na průsečíku vědy a sociálního aktivismu. Teoretickým základem kurzu, zdůrazňuje Margolis, jsou zejména práce Edwarda Saida. Margolisova slova o absenci dekolonizačního trendu v Rusku potvrdila již v roce 2015 badatelka zabývající se kolonialismem Madina Tlostanova: „V Rusku neexistuje žádný zavedený postkoloniální diskurz, neexistuje žádný výzkum na toto téma, neexistují žádné praktické dekoloniální semináře. Toto téma se v umění objevuje jen zřídka, ale většinou intuitivně a nevědomě, vyrůstající ze senzacechtivosti nebo světonázoru. Málokdy je to spojeno s praxí.“
Je to o to paradoxnější, že v SSSR byl kolonialismus zmiňován ve všech sférách. Ale ne naše, ale západní. Díky sovětským soudruhům bylo v prosinci 1960 na 15. zasedání Valného shromáždění OSN po bouřlivých diskusích přijata deklarace o udělení nezávislosti koloniálním zemím a národům. Jeho politickým významem bylo vytvořit pozitivní obraz Sovětského svazu jako „bojovníka za práva utlačovaných národů“. Tento narativ loni vzkřísil Putin kritikou Západu a apelem na společnosti v Africe, Latinské Americe a Asii. „Pomáhali jsme, ale co dělali bývalí kolonizátoři? Nedávno mi byly ukázány fotografie lidí převážených z Afriky v klecích do evropských zemí. Na to se nelze dívat bez slz. Nikdo v Africe na to nezapomene,“ stěžuje si Putin, kterého haagský tribunál stíhá za deportaci ukrajinských dětí.
„Ruská vláda se často staví proti imperiálním narativům,“ vysvětluje Margolis. „Mnoho univerzit má postkoloniální studia, ale mluví se o Anglii, Portugalsku a Indii. A Rusko, jediné takové obrovské impérium dnes, nikdy nebylo zodpovědné za kolonialismus. A to je problém nejen pro Kreml, ale i pro intelektuály, lidi, kteří jsou obecně kritičtí k vládě. Je to také problém pro západní studia, pro slavisty, kteří nadále podporují rusocentrické modely postavené na ‚velké ruské kultuře‘.“
„Nedokážu si představit seriózní literaturu v ukrajinštině“
Příklady tohoto přístupu není těžké najít. Stačí vysledovat postoj Rusů k ukrajinštině. Krátce po lednovém povstání o něm slavjanofilské noviny Den napsaly: „Maloruský jazyk, složený Chachlomany, nemůže být ani jazykem vlády, ani jazykem vzděláním.“ O 160 let později, v květnu 2022, po zahájení totální ruské invaze na Ukrajinu a odhalení vražd v Buči, Seva Novgorodcev – dlouholetý disidentský sloupkař ruské zpravodajské služby BBC na Západě – řekl: „Ukrajinský jazyk, přes všechnu svou melodii a libozvučnost, nemá prostředky, které se nashromáždily v jazycích světa – angličtině, francouzštině, španělštině a dokonce i ruštině. Nedokážu si představit knihu o kvantové fyzice v ukrajinštině.“
„Průběh dekolonizace Ruska je nutný k tomu, aby i prozápadní Rusové, kteří válku rozhodně nepodporují, kteří mají blízko k demokratickým hodnotám, pohlíželi na Rusko bez růžových brýlí,“ vysvětluje Kateryna Margolis. „Jde o to, aby viděli, jak dominantní, všudypřítomný a děsivý je narativ kolonizace. Není to jen nápad, protože za tím stojí miliony životů, takže je třeba s tím něco udělat. Cítit, že celá ruská kultura je prodchnuta tímto příběhem, otráveným v nejmenších kombinacích písmen, je pro Rusy velmi obtížná výzva. Nejen chápat, ale také cítit hlasem, optikou a pohledem Druhého.“ Aktivistka a umělkyně dodává, že víra Rusů v nadřazenost vlastní kultury je již dlouho popisována výzkumníky rasismu. To je takzvané bílé privilegium, Bílé privilegium, která nutí lidi věřit ve vlastní společenskou a kulturní nadřazenost a odmítat pozici Druhého.
Tento jev nebyl dnes objeven. V květnu 1988 se v Lisabonu konala konference ruských a středoevropských spisovatelů, kteří byli považováni za „antikomunisty“. Mezi jeho účastníky byli Josif Brodskij, Sergej Dovlatov, Tatiana Tolstaya, Czesław Miłosz a Adam Zagajewski. Dochovala se synopse této události. Ruští spisovatelé se neustále odvolávají na „humanismus“ nebo „univerzální hodnoty“. Když se však maďarský spisovatel György Konrad zeptá na sovětské tanky zaparkované v jeho vlasti, ruští spisovatelé začnou odhalovat své vlastní trauma. Brodskij uvádí: „Vlastní problémy Ruska jsou tak velké, obtížné a složité, že ruští občané mají jen málo času sledovat, co se děje mimo Rusko.“
Tolstaya dodává: „Chci mluvit o literatuře Polska, Československa, Jugoslávie, Albánie a tak dále… Proto jsme sem přišli. O ruské literatuře nepadlo ani slovo, mám dojem, že všechny ty ostré výroky a výtky byly namířeny proti nám. To je velmi zvláštní, protože i my máme dost vlastních problémů. A každý z těch, kteří sem přišli, má vůči nám nějakou zášť, obviňování, že bychom měli stáhnout tanky. To samozřejmě nemůžeme. Jsme lidé, kteří mají své vlastní tragédie, svou vlastní těžkou historii.“
„Tento rozhovor na mě udělal nepříjemný dojem,“ prohlásil hořce György Konrad, „že moji kolegové ze Sovětského svazu mluví o věčnosti a zároveň o bezvýznamnosti sovětské vojenské přítomnosti. To je falešný postoj. Jsem přesvědčen, že váš celkový postoj, vaše morální ideály, vaše literatura jsou navrženy tak, aby odrážely skutečnost, že to byly vaše tanky, které nás napadly, a to vás nemůže neznepokojovat. Chcete-li změnit klima ve vaší zemi, nestačí jen mluvit o potřebě obnovit ruskou ekonomiku. Musíte také vzít v úvahu ruskou imperiální politiku, a to jak minulou, tak současnou.“
Vnitřní kolonizace
Dnes, o 36 let později, je tento rozhovor stále aktuální. Navíc se ozývají stejná slova a argumenty. Že Rusové nejsou schopni zastavit tanky. Že to není jejich válka, ale „Putinova válka“. Že oni sami jsou koneckonců oběťmi režimu, a ne jejich sousedé, kteří žijí pod neustálým ostřelováním.
Současný ruský historik a kulturolog Alexander Etkind zavedl termín „vnitřní kolonizace“, když považoval ruskou elitu za kolonizátory a ruskou společnost za kolonizovanou: „Vnitřní kolonizace je dlouhý historický proces, v němž stát kolonizoval své vlastní lidi uvnitř svých hranic a zároveň tyto hranice posouval a kolonizoval zvenčí.“
Rusko mělo být podle Etkindova názoru na rozdíl od Británie nebo Španělska „impériem naruby“, o čemž svědčí vyšší úroveň příjmů a vzdělání Poláků, Finů, Ukrajinců a Židů oproti Rusům, nižší daně na Kavkaze a Sibiři a kratší „ruská“ průměrná délka života na rozdíl od pobaltských národů, Židů, Ukrajinců, Tatarů a Baškirů.
Etkindovi kritici tvrdí, že kolonizační procesy pokračují ve všech koloniích i poté, co se hranice posunou. Kolonie se nestává metropolí a rozdíly nespočívají v úrovni blahobytu nebo zdraví, ale v kulturní hegemonii a ekonomickém vykořisťování. V každém případě představa, že Rusové jsou oběťmi na stejné úrovni jako kolonizované národy, se mezi ruskou opozicí docela dobře drží.
„Je to únik od vlastní zodpovědnosti k viktimizaci,“ řekl Margolis. – Významná skupina lidí věří, že tomu tak je, že za všechno může Putinův režim a že jsme jeho oběťmi na rovnoprávném základě s Ukrajinci. Toto „sousedství“ je však klam, protože právě kvůli kolonizaci Ukrajiny je „Rus“ v privilegovaném postavení.“ Jekatěrina Margolisová vzpomíná na rozhovor, který vedla o ruském kolonialismu s italským intelektuálem a spisovatelem, který souhlasil: „Ano, je to hrozné, ten imperialismus!“ A nakonec se zeptala: „Tak mi řekni, Káťo, existuje vůbec nějaká ukrajinská literatura?“
Ruská kultura a literatura se rozvinuly díky kultuře kolonizovaných společností a jsou také sebevztažné, to znamená, že odkazují samy na sebe, jsou pro sebe jediným referenčním bodem, a proto jsou omezeny na své vlastní přesvědčení. „Je to optika, která vám umožňuje neustále se vylučovat ze sféry odpovědnosti. Navenek se projevuje narcismus, dvojí oběť a sebereferenční názory. Rusové mluví s Rusy o tom, co Rusové udělali jiným národům,“ říká Margolis.
Když se Margolisové zeptáte na její původ, neustále slyší komplimenty o „skvělé ruské kultuře“. „Jednou jsem se zeptala,“ vzpomíná, „kdybych řekla, že jsem Britka, považovali by všichni za nutné mi říct, jak moc milují Byrona nebo Shakespeara? Ruská literatura si postavila pomník a přiměla celý svět, aby ji pochválil.“
Odstraňte uvozovky z jazyka
Margolis vidí naději v lidech, zejména v mladých lidech, kteří si uvědomili, jak je důležité mluvit o dekolonizaci samotných Rusů. „Mezi těmi, kteří se přihlásili do našeho kurzu, jsou lidé, kteří jsou připraveni na sobě pracovat, kteří už takovou práci dělají. Chtějí se dostat k jádru tohoto problému. Chtějí tuto „bílou křehkost“ zničit [White Fragility – книга Робіна Діанджело про те, чому білим людям важко говорити про расизм, – ред.]. Nemůžeme Rusům vytvořit příjemné prostředí, aby mohli mluvit o dekolonizaci. Nemůže to být příjemný a pohodlný proces. Stejně jako u léčby je možné pacienta přesvědčit, proč je léčba nezbytná, ale bez jeho účasti to nejde.“
Autorka kurzu o dekolonizaci Ruska doufá, že se její projekt bude rozvíjet. „Každý z nás si musí najít svou oblast odpovědnosti a zjistit, kolik práce na dekolonizaci existuje,“ říká Margolis. – Myslím, že věk je zde důležitý. Velmi velký počet zástupců mladší generace Rusů nepotřebuje autoritu „silných“. U mladých lidí se tento systém hodnot stále formuje. To je velmi důležitý faktor, díky kterému jsou mladí lidé ochotnější o tom mluvit».
Pro mladé Rusy je snazší mluvit o ženských právech, LGBT nebo hnutí BLM, na rozdíl od starší generace ruských disidentů a opozičníků. Pro mnoho příslušníků ruské prozápadní inteligence na počátku 90. let znamenala výzva Michaila Gorbačova „připojit se k civilizovaným zemím“ privilegovanou zemi. Proto se mnoho nových ruských emigrantů na Západě připojilo k boji proti „levici“ nebo Kultura rušení, kteří vnímají západní veřejné debaty o kolonialismu nebo právech menšin jako touhu vzít jim jejich „bílé privilegium“.
Druhou stranou této logiky je narativ „já jsem oběť“, který se musí zbavit odpovědnosti. „Kremelský režim pronásleduje svůj vlastní lid a kulturu se stejnou zuřivostí, s jakou operuje na okupovaných územích Ukrajiny. Účinkující jsou navíc stejní lidé. Mučení v ruských vazebních věznicích se nijak neliší od mučení v Izjumu,“ napsal v září 2023 ruský publicista Alexandr Goldfarb.
„V jazyce ruské veřejné diskuse mnoho věcí ztratilo smysl, je to v uvozovkách. Ano, je to dobrý způsob, jak se ironicky distancovat od přímého významu slov, ale v určitém okamžiku se to stalo tak velkým, že to zatemnilo skutečný význam mnoha věcí a posílilo morální nihilismus. Odstranění uvozovek a obnovení významu debaty bude velkým krokem vpřed,“ zdůrazňuje Margolis.
Margolis to všechno nazývá „schizokolonialismem“. Pojem „schizofašismus“ se v ruské žurnalistice objevil asi před 10 lety, kdy se rozvíjely neofašistické „ruské pochody“ a mezitím začala válka v Ukrajině proti „fašistům“. Margolis v tom vidí kořen útoku na Ukrajinu: v imperiálním světonázoru pod rouškou boje za osvobození od diktatury. To sjednocuje Rusy v diaspoře a ty, kteří zůstali doma – hlavní funkcí „schizokolonialismu“ je ospravedlnit koloniální řád. Dvojí metr sahá až do devatenáctého století a nakazil i ty, kteří upřímně věřili v humanistické ideály. Neustálé prožívání represivního vědomí však nepřispívá k překonání jejich schizofrenie, ale dává vzniknout kultu rezignace na odpovědnost, zdůrazňování vlastního utrpení, nebo dokonce přivlastňování si utrpení druhých – Ukrajinců, předtím Poláků, Maďarů nebo Čechů.
„Když se na všechno díváme, nezapomínejme na optiku Druhé osoby. Pojďme si to poslechnout. Buďme subjektem. Ale neberme ostatním právo být subjektem,“ uzavírá Margolis.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Pomnik wystawiony samej sobi
