Dramatické vyřešení problému americké vojenské pomoci Ukrajině konečně vyvedlo situaci ze slepé uličky. Šest měsíců odkladů již dalo vzniknout mnoha apokalyptickým scénářům týkajícím se Ukrajiny – od úplného zničení země a genocidy Ukrajinců až po vytvoření loutkového státu a faktické vytvoření SSSR 2.0.
Ale díky Bohu byl problém konečně vyřešen, vše zapadlo na své místo. Dá se očekávat, že v blízké budoucnosti dojde na frontě k prudkému obratu ve prospěch Ukrajiny. Mezinárodní protiputinovská koalice, která dostala novou chuť do života, převezme iniciativu od „mírových sil za každou cenu“. A v Moskvě dojde k další krizi s nevyhnutelnou válkou „kremelských věží“. Koneckonců, tato válka již začala, takový závěr lze vyvodit ze zatčení Timura Ivanova – nejen náměstka ministra obrany Sergeje Šojgua, ale i jeho oblíbence, jeho pravé ruky. Je zřejmé, že na pozadí nadcházející krize tam začal krvavý boj o vliv a zdroje.
A pro nás to dělá své. Válka ještě zdaleka neskončila. A nyní bude vše záviset na odhodlání západních spojenců pomoci nám porazit agresora.
Historické analogie
Publicisté rádi hledají historické analogie s každým novým vojenským konfliktem. Tak rozsáhlá ozbrojená konfrontace, jakou byla rusko-ukrajinská válka, nebyla výjimkou. Za více než dva roky krvavých bojů se na ni dostalo tolika přirovnání. Mluvilo se také o první světové válce, protože tehdy i dnes většina života vojáků na frontě byla strávena ve špinavých zákopech. A o druhé světové válce – s přihlédnutím k tankovým bitvám, taktice vojenských operací atd. Objevila se srovnání s kubánskou raketovou krizí v říjnu 1962, která také hrozila světu termonukleární apokalypsou. Zmíněny byly i poválečné intervence SSSR (Berlín 1953, Budapešť 1956, Praha 1968, Kábul 1979). Objevily se analogie s válkou mezi Íránem a Irákem jako dvěma sousedními zeměmi (1980–1988); s válkou v Kosovu, které se snažilo vymanit ze srbského útlaku.
Jedná se o kaleidoskop historických analogií, z nichž každá má nějaký svůj vlastní význam. Pokusy některých západních politiků uzavřít mír s Kremlem však byly vždy přirovnávány pouze k jedné historické události – mnichovskému spiknutí z roku 1938. I když toto srovnání trochu kulhá (koneckonců, jako každá historická analogie). A jeho hlavní nevýhodou je potenciál stran. Když Francie a Velká Británie souhlasily s postoupením části území Československa (jmenovitě Němci ovládaných Sudet) Třetí říši, údajně doufaly, že to nějak otupí expanzivní choutky Berlína. A tato epizoda se později stala synonymem podlosti a zrady, argumentem proti appeasementu agresorů. Hlavním důvodem takových výsledků jednání v Mnichově však v žádném případě nebyl klid v Londýně a Paříži. A v tom, že Francouzi a Britové si uvědomují svou bezmocnost tváří v tvář vojenské moci Třetí říše.
Nacistické Německo mělo v té době vojenskou převahu, nesrovnatelně hrozivější než dnešní Rusko, což mu umožnilo (mimo jiné) obsadit Československo, Polsko, Nizozemsko, Belgii a Francii během několika měsíců. A co předvedly „elitní“ jednotky Vladimira Putina? Prokázali nejen svou neschopnost dobýt „Kyjev za tři dny“, ale dokonce i nedostatek potenciálu pro jakékoli vážné vojenské operace. Za příznivý půlrok, kdy kvůli vnitropolitickým debatám ve Spojených státech nedorazila na Ukrajinu americká vojenská pomoc, se ruským okupantům podařilo po několika měsících tvrdých bojů získat ztráty desítek tisíc vojáků a stovek obrněných vozidel pouze malé město Avdijivka. A pak to prezentujte jako obrovské vítězství, jako porážku mnohem větší francouzské armády krále Jana II. u Poitiers anglickým Černým princem.
Ještě před historickým rozhodnutím amerického Kongresu neexistovala šance Vlidimira Putina prolomit ukrajinskou frontu, rozšířit ofenzívu a ještě více ohrozit země NATO. Ale s Adolfem Hitlerem v roce 1938 bylo všechno úplně jinak, měl vůli i možnosti.
Předpokládám, že to chápal jak francouzský premiér Edouard Daladier, tak jeho britský protějšek Neville Chamberlain. Podpisem smluv z roku 1938 se tedy spíše snažili získat čas na přípravu své armády na nevyhnutelný střet. A tato strategie měla podporu téměř celé politické třídy té doby. Nemohla však zachránit „jak před válkou, tak před hanbou“.
Macron překonal „Daladierův syndrom“
Současná hlava francouzského státu Emmanuel Macron se nyní aktivně snaží překonat „Daladierův syndrom“ (lze také tvrdit, že „Chamberlainův syndrom“ se snaží překonat i britský premiér Rishi Sunak a před ním se této ušlechtilé věci chopil Boris Johnson). V březnu FraPrezident Národního centra prevence oznámil možnost účasti západních spojenců ve válce přímo na území Ukrajiny, což Kreml vůbec vyděsilo a dostalo ho do situace strategické nejistoty.
A 25. dubna měl Macron dvouhodinový projev na univerzitě Sorbonna. Jeho projev byl zjevně určen nejen studentům, ale ani ne tak studentům, jako spíše vůdcům západního světa. Francouzský prezident se pokusil zakřičet na své kolegy, aby je varoval, že navzdory zdánlivě bezpečné situaci je nyní Evropa v existenčním ohrožení. A to je vina Putina, Kremlu, agresivního Ruska, které se rozhodlo násilně změnit globální status quo tím, že zničí současnou bezpečnostní architekturu, která po osm desetiletí chránila lidstvo před vojenskou katastrofou.
„Na krize jsme reagovali rychle, ale stačí to? Naše Evropa je dnes smrtelná. Naše hodnoty jsou ohroženy. A nejsme dostatečně chráněni před riziky, která nás ohrožují, protože reagujeme velmi pomalu,“ varoval Macron.
Francouzský vůdce vyzval západní svět, aby pasivně nesledoval vývoj událostí, aby nedoufal, že NATO (čti Spojené státy) ochrání všechny v případě problému. Problémy musíme okamžitě řešit sami. A především jde o neutralizaci agresivního potenciálu Ruska.
„Rusko nesmí válku vyhrát – to je podmínka naší bezpečnosti. Pomoc Ukrajině by neměla mít žádné limity,“ vidí Macron zavedený postup pro Západ.
Vzpomínám si, jak v roce 2017 během kulatého stolu v Londýně, pořádaného časopisem Prospect, britský politolog, spisovatel a profesor na univerzitě v Cambridgi Anatole Lieven hovořil o otázce proveditelnosti pomoci Ukrajině na pozadí tehdy omezené ruské agrese: „V roce 2014 jsme za Ukrajinu (stejně jako za Gruzii) nebojovali, ale jih a východ Ukrajiny Rusko zcela neobsadilo. I když by to klidně zvládla. Tajně byla uzavřena velmi výhodná nevyslovená dohoda: nechráníme ty, kteří jsou napadeni Ruskem, a Rusko neútočí na ty, které budeme chránit my.“
To je cynický, sobecký, ale překvapivě upřímný postoj. Hodnoty jsou hodnoty, ale i kdyby dům na druhém konci vesnice shořel, oheň se k nám stejně nedostane, tak proč to riskovat, hrát si na hrdinu-hasiče. A to byl v té době postoj většiny západních politiků. Je pravda, že někteří to upřímně deklarovali, jako profesor Lieven, a někteří předstírali, že nevěří, že jsou připraveni pomoci Ukrajině ze všech sil, ale existují určité normy, zákony, dohody a spousta dalších formálních překážek.
A nyní Macron z plna hrdla řekl: „Tato éra skončila!“ Už žádné vtipy a výmluvy, Putin ohrožuje celou Evropu, celý západní svět, globální demokratický systém. A pokud se dnes nezačnete chovat tvrdě, zítra už může být pozdě.
