Jedním z hlavních bestsellerů na ukrajinském knižním trhu byla v loňském roce kniha „Kolonie“ od Maxe Kidruka, první díl trilogie „Nový temný středověk“. Jeho žánr je definován jako sci-fi a události se odehrávají v roce 2141. Pozorné čtení světa poloviny 21. století však vyvolává opakovaný pocit déjà vu: problémy, které Kidruk popisuje, jsou i přes určitou odlišnost scenérií velmi podobné těm současným. A ty, které téměř před sto lety přivedly svět na pokraj katastrofy – populismus, krize zavedených institucí a morálních hodnot, vědomé či nevědomé oddávání se zlu a tak dále. Jednotlivé výbuchy optimismu – jako je dlouho očekávaná a vyčerpaná alokace finanční a vojenské pomoci Ukrajině americkými zákonodárci – by neměly zakrývat širší, spíše bezútěšný obrázek.
Svět, přinejmenším jeho nejrozvinutější a nejdemokratičtější část, dnes stojí na zmatené křižovatce. Křižovatka, kterou podmíněný Západ našel, kde čekala přímá dálnice do „světlé budoucnosti“ „konce dějin“. Spojené státy a Evropa se už léta stávají oběťmi vlastního přehnaného optimismu vyvolaného vítězstvím ve studené válce a pádem komunismu. Přestože sám Francis Fukuyama svou notoricky známou tezi již dávno opustil, mnoho státníků i obyčejných občanů této iluzi stále věří.
Útoky z 11. září 2001 a mnoho dalších teroristických útoků, politika Číny, Severní Koreje, Íránu nebo Ruska zaměřená na podkopání stávajícího mezinárodního řádu a nakonec ruská agrese proti Ukrajině – to vše svědčí o marnosti nadějí na celosvětové vítězství demokracie, volného trhu a souvisejících jevů. Právě naopak, síly a vlivy toho, co George W. Bush nazval „osou zla“, jen rostou a způsobují zmatek po celém světě.
To vyvolalo na Západě nejistotu a zmatek – když „Titanic“ optimismu znovu a znovu naráží na ledovce reality. Stejně jako ve 30. letech 20. století je Západ přesvědčen, že je lepší s diktátory vyjednávat, než jim vzdorovat. Tento „appeasement“ pomůže udržet svět v mezích normálu a zabránit katastrofě. Netřeba dodávat, že skončila před více než 80 lety.
Jedním ze základních problémů dneška je strach přijmout velmi staromódní, „nepokrokovou“ myšlenku, že zlo ve světě existuje. Nejen polotóny, nejen postpravda, kde má každý pravdu a každému je třeba rozumět. A politické režimy, společnosti a konkrétní postavy, které se snaží ničit a zabíjet – a všechny západní postmoderní hry jim jen hrají do karet. Prvním krokem k úspěšnému odporu proti zlu je nazývat ho pravým jménem, nebát se nepříjemných pravd. Evropa si příliš pozdě uvědomila, že přes všechen svůj appeasement jsou Hitler a nacisté ztělesněním zla. Co se týče komunistického typu totality, ne každý to chce pochopit dodnes.
Jedním z vedlejších účinků fatálního optimismu devadesátých let a počátku nového tisíciletí a jedním z důvodů časté neschopnosti čelit současným výzvám je přesvědčení, že doba takzvaných „velkých myšlenek“ pominula. Že v globalizovaném a multikulturním světě 21. století není místo pro atavismy, jako je nacionalismus, národní stát, velké historické narativy – nemluvě o dalších. Ukrajinci jsou každý den z vlastní zkušenosti přesvědčeni, že tomu tak není. Že když se setkáte tváří v tvář se zlem, všechny krásné pokrokové koncepty ztratí své kouzlo a lesk a ustoupí takovým „nemoderním“ konceptům, jako je národ, vlastenectví a vlast.
Třicátá léta 20. století byla také dobou úpadku vůdčích myšlenek liberalismu a demokracie na Západě, kdy politické a ekonomické potíže sváděly mnohé k tomu, aby se vydali cestou komunismu, nacismu nebo fašismu, které nabízely jednoduchá řešení složitých problémů a krásnou alternativní budoucnost. V tomto případě se odklon od tradičních principů změnil v katastrofu. V 21. století stále existuje šance neztratit zcela z cesty a vyhnout se nové a v některých ohledech tak známé tragédii. Rasismus, islámský fundamentalismus režimu ajatolláhů nebo komunistická rozpínavost Číny a Severní Koreje navíc nevyvolávají příliš rajské obrazy. Jen se musíte odvážit nazývat je jejich skutečnou podstatou – zlem, a ne alternativním pohledem, který je třeba respektovat.
Dalším problémem dnešní doby, který se rodí ze zmatku a nejistoty, je víra, že nějakým zázračným způsobem se situace změní k lepšímu. Buď to, že začlenění Číny do globální tržní ekonomiky bude mít pozitivní dopad na její politický režim, nebo že nahrazení Putina nějakým liberálním opozičníkem (po smrti Navalného je těžké najít byť jen podmíněnou postavu pro tuto zcela nereálnou roli) změní ruský stát a společnost k lepšímu. V případě Ukrajiny máme co do činění s vírou v Deus ex machina – že právě teď existuje nějaká božská síla buď ve formě Spojených států, které se konečně probudí ze svého spánku, nebo ve formě specifických F-16 nebo ATACMS řekl: přijde na pomoc a vypořádá se s padouchy. Skutečnost je taková, že pouze vytrvalý boj a morální a fyzická statečnost mohou být příslibem úspěchu.
Bolestně známým příběhem z minulosti je úpadek mezinárodních institucí, které měly udržovat pořádek ve světě. Existuje mnoho příkladů neúčinnosti, pokrytectví a nesmyslnosti všech OSN, OBSE a dalších organizací PACE a Mezinárodního červeného kříže, kde deklarované hodnoty mají stále méně společného s praxí. Podobný osud potkal i meziválečnou Společnost národů, předchůdkyni Organizace spojených národů. Bez autority, skutečného vlivu a často i touhy byla Liga naprosto neschopná včas „držet na uzdě“ Německo, Japonsko nebo Itálii a zabránit blížící se druhé světové válce. To neznamená, že to mezinárodní organizace nepotřebují. Bez zásadních reforem, včetně zbavení Ruska a Číny křesel v Radě bezpečnosti OSN, však celý současný systém zůstane nefunkční.
To vše neznamená, že současné alarmující a upřímně řečeno nebezpečné trendy musí nutně skončit novou globální katastrofou. Mohou, ale nemusí. Abyste tomu zabránili, musíte znát a pochopit minulost. Je zřejmé, že žádné dvě situace nejsou stejné. Podobnosti však existují a jejich odmítnutí by bylo projevem krátkozrakosti, arogance a pýchy. Historie učí jen ty, kteří jsou ochotni přijmout její lekce.
Člověk může znovu a znovu psát o světlé budoucnosti lidstva, o triumfech osvícenství a osvícenství. Homo Deus – božský člověk. Takové knihy mají dokonce značný náklad a dělají ze svých autorů superhvězdy. Sny o lepší budoucnosti lidstva by však neměly zakrývat velmi důležitou pravdu. Tato lidská přirozenost, navzdory veškerému vědeckému a technologickému vývoji, se obecně nezměnila. Je to dobro i zlo. A ten z našeho světa nezmizel, bez ohledu na to, jak moc se o tom přesvědčujeme. Uvědomit si to je prvním krokem k tomu, abychom se vyhnuli katastrofě. Dalším krokem je vzdorovat zlu, spíše než se ho snažit usmířit nebo mu porozumět. Třetí je pamatovat si, co se děje jinak. A pak je tu šance, že nová doba temna, nový „soumrak Evropy“, zůstane jen hrozivými mraky bouře, toto epicentrum nás tou dobou mine.
