„Až se geopolitická situace změní a válka se stane minulostí, myslím, že za Lukašenka nebo po něm uvidíme obnovení větší manévrovací svobody pro Bělorusko,“ říká nezávislý běloruský politolog Artem Shraibman v rozhovoru s Paulinou Siegenovou pro publikaci Nowa Europa Wschodnia. Dotazovaný hovoří o rostoucích neshodách mezi běloruskou diasporou a Bělorusy v zemi, změnách v běloruském politickém systému, míře závislosti Lukašenkova režimu na Kremlu a postavení Běloruska v potenciálním konfliktu mezi Ruskem a NATO.
– Řeč je o době, kdy Bělorusové slaví Den svobody – letos 106. výročí vyhlášení Běloruské lidové republiky. Tento svátek se ale v současné době může slavit pouze v zahraničí. Mnoho občanů Běloruska, kteří jsou připraveni vědomě se podílet na procesu demokratických změn v zemi, je v nucené emigraci, stejně jako političtí vůdci Hnutí 2020. Ale čas letí a lidé v Bělorusku žijí své životy. Mohlo by se stát, že se agenda běloruských sil v zahraničí začne lišit od agendy těch, kteří v zemi zůstali?
Zdá se mi, že to, co popisujete jako určité riziko, které může nastat v budoucnu, je ve skutečnosti něco, co se již stalo. Běloruské politické síly v exilu nemají nástroje a metody politického ovlivňování situace v zemi. Nejedná se tedy o problém nadcházejících dnů, ale o problém, který máme už rok nebo dokonce dva. Agenda těchto sil již dávno není v každodenním životě většiny Bělorusů na místě. V Bělorusku však je, vždy bylo a určitě bude existovat jakési rigidní jádro lidí, pro které je tato demokratická a národní agenda důležitá. Bez ohledu na to, co dělá politická emigrace, tito lidé budou vždy slavit Den svobody, ctít památku Běloruské lidové republiky a ctít bílo-červeno-bílou vlajku. Není to většinová společnost, tito lidé nikdy nebyli většinou. Protesty v roce 2020, aby byly skutečně celonárodní a měly podporu většiny občanů, tento ideologický tábor přesáhly. V tomto smyslu je skutečnost, že dnes většina lidí zcela opustila tuto politiku, tuto agendu kvůli represi, apatii, nedostatku víry ve vítězství, přirozeným procesem. A skutečnost, že demokratické síly mezi emigranty nemají mnoho příležitostí a při absenci vnitřní politické dynamiky v zemi nemohou oslovit ty apolitické lidi, kteří nedodržují opoziční kalendář a důležitá data opozičního kalendáře, je normou. A je pro mě těžké si představit, že by to mohlo být jinak. Aby exilová opozice zůstala po mnoho let důležitým faktorem v domácí politice země. Většina lidí prostě nevidí smysl v neustálém sledování toho, co dělají běloruští politici v exilu, pokud se necítí silně ideologicky motivováni. V Bělorusku si to někteří lidé myslí, ale ne většina. Proto s vámi naprosto souhlasím, že realita zde a realita tam jsou nevyhnutelně v rozporu.
– Pravidelně se dozvídáme o dalších projevech represí v Bělorusku, vlastně o jejich pokračující povaze. Může se jednat o zatýkání na hranicích lidí, kteří se vracejí z emigrace nebo jen chtějí navštívit zemi, stejně jako o razie služeb ve městech, kde jsou lidé hromadně zadržováni za nějaké blíže nespecifikované trestné činy. Kromě toho je zde tragická situace politických vězňů. O některých z nich nemáme vůbec žádné informace, ale bohužel čas od času slyšíme zprávy o následných úmrtích lidí odsouzených z politických důvodů v běloruských věznicích. Režim nadále pronásleduje a trestá lidi za účast na protestech v letech 2020 a 2021. Ale lidé, kteří se jich účastnili, po brutálním potlačení protestů už pro režim nepředstavují hrozbu. Navzdory tomu v Bělorusku vládne teror. Jaký má smysl pokračovat v tak extrémně represivní politice režimu?
– Souhlasím s tím, že se jedná o pokus potrestat lidi, kteří se v letech 2020-2021 účastnili protestů nebo jinak jednali neloajálně. Tato represe není založena na hrozbách, ale na pomstě. Režim věří, že každý by měl být hnán k odpovědnosti i za sebemenší účast v tomto hnutí, že každý by měl být potrestán. Kromě toho však existuje také určitá vnitřní dynamika represivního aparátu, která musí být aktivní a ukázat, že funguje. V Bělorusku byly vytvořeny celé jednotky, které se zabývají výhradně politickými represemi, což by mělo prokázat účinnost. Skutečnost, že všichni nejaktivnější lidé a vůdci protestů byli potrestáni, vyhoštěni do zahraničí nebo uvězněni, neznamená, že lze šrouby odšroubovat. Proto hledají nové oběti toho, co správně nazýváte terorem. Poté, co potrestají všechny, kteří přímo protestovali, přijdou pro rodinu a příbuzné. Pokud v zemi už nejsou protirežimní blogeři, vrhnou se na ty, kteří tehdy protesty nepodporovali, ale také hlasitě nepodporovali úřady. A režim si myslí, že to měli udělat. Represe se vyvíjejí podle své vlastní vnitřní logiky a nejsou vždy výsledkem toho, že Lukašenko nařídí někoho zatknout. Je to jen nový modus operandi, nový stav tohoto režimu. Pokud nepřijde jasný rozkaz shora, aby se tato mašinérie zastavila, vždy budou existovat nové sociální skupiny, které budou potlačovány. Už nejde o to věznit lidi, kteří by mohli svrhnout režim. Ne, je to jen stroj, který pracuje, a stejně jako stroj nepřemýšlí o smyslu své práce.
– Mám dojem, že existuje takové přesvědčení – nebo to možná ani není přesvědčení, ale spíše pocit –, že v politické sféře v Bělorusku se nic neděje, protože v takovém režimu se nic dít nemůže. Média letos v únoru zcela ignorovala parlamentní volby, zřejmě se domnívala, že nic neznamenají a nic nemění. Ale i kdyby tomu tak bylo, možná bychom se z těchto voleb mohli dozvědět něco zajímavého o současném stavu politického systému v Bělorusku?
– Volby jsou vždy zajímavým ukazatelem stavu běloruského režimu a jeho priorit. Na jejich příkladu jsme se přesvědčili, že prioritou je sterilita politického pole. Režim se rozhodl neexperimentovat ani s dekorativními prvky, které by byly vnímány jako projev pluralismu. Volební kampaň byla vedena zcela podle sovětských nebo čínských vzorů a nebyl zde prostor pro nekontrolovanou kritiku. Prostě neexistovali kandidáti, kteří by nějakým způsobem kritizovali úřady, a to ani v některých všedních maličkostech. To je nejdůležitější poznatek z těchto voleb. Samozřejmě, že neexistovaly žádné pozorovací mechanismy, žádné poctivé sčítání hlasů a žádná volební aktivita, která by vyšla do ulic. Běloruský parlament je nelegitimním orgánem, ale i tak je zajímavé sledovat, kdo do něj byl jmenován. V současném parlamentu je více propagandistů než dříve. Vláda zřejmě chce, aby parlament více komunikoval s veřejností, aby byl hlučnější než v předchozích volebních obdobích. Nebo prostě aktivnější na poli propagandy při obraně zájmů úřadů. Nebo byl aktivnější v obraně zájmů úřadů ve své propagandě. Parlament byl dosud zcela neviditelný, tak uvidíme, zda tato změna uspěje.
Dalším zajímavým aspektem těchto voleb je, že strana Bělajská Rus nezískala většinu v běloruském parlamentu. Získala 50 křesel ze 110 – mnohem více než ostatní režimní strany, ale stále ne většinu. To ukazuje, že Lukašenko této síle stále nedůvěřuje, stejně jako například Putin důvěřuje Jednotnému Rusku. Lukašenko není připraven učinit z žádné strany pilíř své moci, není dokonce ani připraven dát jakékoli straně vedoucí roli na tomto vykastrovaném stranickém poli. A Belajská Rus samozřejmě počítala s dalšími křesly.
– Bělajská Rus vznikla v roce 2007 a po mnoho let byla jakýmsi masovým sdružením s téměř 200 000 členy, kteří podporovali Lukašenkův režim. Před rokem se transformovala na politickou stranu. Proč to Lukašenko potřebuje?
Nemyslím si, že by to Lukašenko opravdu potřeboval. Před volbami se rozhodl vyčistit stranické pole a zničit všechny opoziční strany, dokonce i některé ozdobné provládní. Zřejmě se rozhodl, že je třeba tuto prázdnotu něčím zaplnit, že není možné opustit tři sotva fungující, téměř fiktivní strany. Tak vznikla myšlenka nové mocenské strany podle ruského modelu, aby parlament měl jasnou vládnoucí sílu, jasného vůdce. Lukašenko se zároveň snaží nepřikládat Bělajské Rusi příliš velký význam, aby se necítila autonomní a mocná. Chce ve své administrativě zachovat subjektivitu moci. Bělajská Rus tak získala dominantní roli v parlamentu, ale bez absolutní většiny. Myslím si, že to může být další etapa, pokud strana nebude dělat problémy. Lukašenko bude sledovat, jak tento systém funguje, a možná učiní další krok, ale to je příliš vzdálené téma na to, abychom o tom nyní spekulovali.
– To znamená, že Lukašenko vytváří „Bělajskou Rus“ jako stranu a potenciální politickou sílu, i když nechce?
– O tom, že Lukašenko tuto stranu zatím ve skutečnosti nepotřebuje, svědčí skutečnost, že ještě netransformoval volební systém. Stále máme většinové hlasování, nikoli poměrné hlasování, jako například v Rusku nebo Polsku. V autoritářském systému si ponechal většinové hlasování, kdy voliči hlasují pro konkrétní lidi, a ne pro kandidátní listiny. Mnozí z běloruské elity byli pro hlasování pro stranické kandidátky nebo smíšený systém, ale Lukašenko do toho nešel. Na plnohodnotnou transformaci svého režimu ve stranický stát, jako je Sovětský svaz nebo například Čína či Severní Korea, ještě není připraven. V Kazachstánu a Turkmenistánu existují také vládnoucí strany, ale ne v Bělorusku. Lukašenko se nedomnívá, že tento mechanismus vládnutí potřebuje, ale učinil první kroky v tomto směru, když přeměnil Bělajskou Rus na stranu. Myslím, že je to proto, že Lukašenko tomu rozumí Potřeba poskytnout budoucí vládě určité podpůrné instituce, aby se všechny aspekty správy státu nesoustředily na jednu osobu. To je Lukašenkova strategie, jak snížit rizika pro systém, pokud se ukáže, že osoba, která se dostane k moci po něm, to nezvládne. Máme tedy co do činění s velmi pomalým, dalo by se říci hlemýždím tempem rozvoje kolektivních institucí. Nejsem si však jist, zda Lukašenko bude schopen tento proces dokončit ještě za svého života, protože je jasné, že je v tomto ohledu velmi opatrný.
– Dalším tématem, které se stalo velmi populárním, je přesvědčení, že Bělorusko ztratilo jakoukoli subjektivitu. Obecně se uznává, že Lukašenko nemá žádné manévry, že je poslušným vazalem Putina a spolupachatelem jeho zločinů. Sami Bělorusové často říkají, že jejich země je pod ruskou okupací. Jak hodnotíte běloruskou suverenitu? Může se v této věci něco změnit v krátkodobém i dlouhodobém horizontu?
– O běloruské autonomii můžeme mluvit dlouho, protože bych to tak raději řekl. Lukašenkova autonomie se samozřejmě v posledních letech výrazně omezila a tento proces stále probíhá. Jejími rysy jsou rozmístění jaderných zbraní v Bělorusku, zapojení země do války proti Ukrajině, přesměrování veškeré exportní logistiky do Ruska a absorpce běloruského informačního pole Ruskem. To vše výrazně zužuje pole pro manévrování. I kdyby se Lukašenko jednoho dne náhle postavil na druhou stranu a rozhodl se napravit vztahy se Západem, všechny vazby, které byly v posledních letech navázány, by mu v tom ve skutečnosti zabránily. Moskva má dnes mnoho nástrojů, jak v zárodku zadusit jakýkoli posun Běloruska na západ. Nejde jen o vojenskou přítomnost. Ekonomika, která ještě těsněji propojí Bělorusko s Ruskem, se může ukázat jako soudržnější. Ta je jediným logistickým oknem do světa běloruského obchodu. Jasně vidíme, že autonomie Běloruska se zmenšuje, ale zároveň si země formálně a do jisté míry fakticky zachovává svou suverenitu. Tento poměr se může měnit za různých politických okolností, například během krize v Rusku.
Mnohé z ústupků, které Lukašenko učinil Rusku, nejsou neodvolatelné. Všechna tato spojenectví – ať už se jedná o unii států nebo CSTO – nejsou věčná. Příklad Arménie to nyní dobře ukazuje. Až se změní geopolitická situace, až se změní situace v regionu, až se válka stane minulostí, myslím si, že za Lukašenka nebo po Lukašenkovi budeme svědky obnovení větší manévrovací svobody pro Bělorusko. Možná to nebude náhlé, možná to bude postupný proces, ale myslím si, že bude. Navzdory Lukašenkovi dosud neexistovaly žádné zhoubné, nerozbitné vazby s Ruskem, které by přetrvaly navždy, silnější než například ty, které za komunismu spojily Polsko se Sovětským svazem. SSSR oslabil a Polsko, stejně jako NDR, Československo, Rumunsko a Maďarsko, se rychle osamostatnily. Bělorusko je dnes v podobné situaci. Je to satelitní země, která si zachovala formální suverenitu a její atributy, stejně jako zachovala veřejné mínění oddělené od ruského, povědomí veřejnosti o svých národních zájmech, které zásadně odlišuje Bělorusy od Rusů. Domnívám se, že to vše je základem, na němž lze v dlouhodobém horizontu obnovit plnou suverenitu a autonomii. Ale to se stane v budoucnosti, ne zítra.
– Tato otázka suverenity Běloruska a Lukašenkovy manévrovací schopnosti je pro nás velmi důležitá, protože naznačuje možnou eskalaci války, která by mohla přerůst v konflikt mezi Ruskem a NATO. Ale protože se běloruská armáda nepřipojila k ruské invazi na Ukrajinu, Lukašenko navzdory své agresivní rétorice netouží bojovat se sousedy ze Severoatlantické aliance?
–Souhlasit. Nemyslím si, že Lukašenko má zájem podílet se na jakýchkoli vojenských provokacích nebo přímé agresi proti zemím NATO. Lukašenko je svým protizápadním pohledem na svět velmi podobný Putinovi, v tomto ohledu je to člověk se zcela sovětskou mentalitou. Od Putina ho však odlišuje to, že nechce zemřít za „ruský svět“. Není ruským imperialistou, válka za expanzi ruského impéria pro něj není jeho válkou. Vzhledem k tomu, že Bělorusko je hraniční stát a v případě totální války mezi Ruskem a NATO se vojenská zařízení, a nejen vojenská, pravděpodobně nacházejí v Bělorusku, budou v první řadě zničena. Lukašenko se proto bude co nejdéle bránit účasti na takových provokacích. Nevím, jak dlouho to může trvat, ale teď nevidíme, že by na něj Putin vyvíjel tlak, aby běloruská armáda vstoupila do války. Pokud by Kreml vyvinul takový tlak, očekávám, že by se Lukašenko postavil na odpor, ale nevím, jak moc by dokázal odolat. To jsou poměrně nepředvídatelné otázky a Putin má příležitost tento odpor konečně zlomit. Ale Lukašenko sám nemá zájem na válce na svém území nebo v jeho blízkosti, takže si myslím, že zájmy Putina a LuKašenková se může v určitém okamžiku opravdu rozptýlit.
– Lukašenko však souhlasil s rozmístěním jaderných zbraní na území Běloruska. Jak to mění situaci v Bělorusku, pokud jde o potenciální válku?
„V této souvislosti se toto riziko výrazně zvyšuje. Jsem si jist, že všechny západní zpravodajské služby vědí, kde se tyto zbraně nacházejí, jejich nosiče jsou ukryty, například Iskandery a bombardéry. V případě jaderné eskalace budou tyto lokality cílem preventivních nebo ne nutně preventivních úderů NATO. Pro NATO a Spojené státy bude mnohem snazší zasáhnout Bělorusko než Rusko, protože to je jiná úroveň eskalace. Přímý úder na ruské území by byl vyhlášením války Rusku. Úder na území Běloruska je v jistém smyslu zastávkou na místě, které Rusku umožňuje stažení. Protože útok na Bělorusko je něco jiného než útok na jakékoli ruské město nebo vojenskou základnu v Rusku. Bohužel, v tomto kontextu, s ruskými jadernými zbraněmi a ruskou vojenskou technikou na svých základnách, se Bělorusko stává jedním velkým cílem, který je vidět z dálky. V jakémkoliv scénáři vojenské konfrontace mezi Ruskem a NATO bude Bělorusko pod palbou. Lukašenko si je toho dobře vědom.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Łukaszenka nie chce wojny z NATO
