Ukrajinský informační prostor se neobejde bez bouří. Skutečné nebo fiktivní, nové nebo zapomenuté. Minulý týden Ukrajina obdržela „senzační“ článek z německé publikace Die Welt.
Tento článek pojednával o dohodách mezi Ukrajinou a Ruskem, které byly dříve dohodnuty v Istanbulu. Ne, teď ne, nic vám neuniklo – ale v dubnu 2022. Ano, ve stejných jednáních, která neskončila ničím. Neskončily – a podle našeho skromného názoru ani nemohly skončit ničím.
Proč by nemohli? Přinejmenším proto, že když se chystají vést seriózní jednání, posílají lidi, kteří na tomto světě něco znamenají. Vzpomeňme například na takzvaný „Minsk-2“, oficiálně nazývaný „Balíček opatření pro provádění Minského protokolu“ (tj. „Minsk-1“). Ano, podepsali ji zástupci tzv. kontaktní skupiny. Jednání o této dohodě však probíhalo na nejvyšší úrovni.
Na úrovni Normandie hlavy čtyř států – Německa (Angela Merkelová), Ruska (Vladimir Putin), Ukrajiny (Petro Porošenko) a Francie (François Hollande). Samozřejmě, že tomuto setkání v hlavním městě tehdy ještě ne spoluviníka ruské agrese proti Ukrajině, ale prostě ruského satelitu Běloruska, předcházela schůzka ministrů zahraničí těchto čtyř zemí v Berlíně – a byli to lídři zemí „Normandie“, kteří nakonec vysekli „i“.
Co jsme viděli před dvěma lety v Istanbulu? Víte velmi dobře, že jednu zemi zastupovaly tak respektované osobnosti, jako je lidový poslanec, šéf parlamentní frakce (velmi dobře víte, jakou roli hraje parlament v současném systému ukrajinské vlády tehdy a nyní) a politický stratég, poradce vedoucího prezidentské kanceláře. A ten druhý byl bývalý ministr kultury, v té době asistent prezidenta.
Mírně řečeno, podivná sada pro seriózní jednání. I když za těmito jednáními samozřejmě nikdy nebyla žádná seriózní situace. Protože Rusko nikdy nehodlalo Ukrajině udělat žádné ústupky a jediným výsledkem jednání, které očekávalo, byla kapitulace našeho státu. Což bylo ze zřejmých důvodů nemožné.
Průsečík, v němž by se postoje Kremlu a Bankovové mohly sblížit a dohodnout, proto prostě neexistoval. Ve skutečnosti to bylo pozoruhodné – a pro Putina ponižující – demonstrované na schůzce v Normandii v Paříži v prosinci 2019. Ruský diktátor přijel zvítězit a nedostal prakticky nic.
Bělorusko-turecká jednání v roce 2022 neskončila ničím stejným způsobem. Tato epizoda rusko-ukrajinské války je již dávno minulostí, navíc na podzim téhož roku ukrajinský prezident svým dekretem uvedl v platnost rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a obrany, které přímo zakázalo jednání s Vladimirem Putinem.
Válka šla svou vlastní cestou, cestou vítěznou pro Ukrajinu v určitých bodech (před vydáním tohoto dekretu proběhla Slobožanská protiofenzíva, krátce poté ozbrojené síly Ukrajiny osvobodily Cherson), v jiných epizodách – ne tolik. Ani jedna ze stran se však nepokusila zahájit žádná jednání. Nepovažovat za taková obvinění spolupachatele ruské agrese, „prezidenta“ Běloruska Alexandra Lukašenka, který čas od času prohlašuje, že Ukrajina a Rusko by měly zasednout k jednacímu stolu.
Ale – na webu byl článek Die Welt. Nevíme, jak, z jakých důvodů se tam objevila, kdo přispěl ke zveřejnění této „senzační“ informace před dvěma lety. Jednoduše řečeno, zda za tímto krokem stojí FSB Ruské federace, nebo ne. Konstatujeme pouze, že se takový článek objevil.
A hned po něm Ukrajinci, kteří už před dvěma lety všechna ta jednání projednali, diskutovali o své možné zradě a vítězství a po diskusi zapomněli na aktuální dění – například na nákup generátorů a dobíjecích stanic na podzim 2022. Zdálo by se, že zde není vůbec o čem mluvit…
Ale bylo to jen zdání. Protože, jako by vypínala dlouhodobou paměť, ukrajinská společnost se opět vrhla do diskuse o těchto jednáních, do hledání viníků (vinných čím?), do výroků o zradě. Jako by se to mělo stát – a nějak to ovlivňuje válku.
Ne, to není vtip. Ukrajinci zapomněli, že ozbrojené síly Ukrajiny, jejichž vrchním velitelem je prezident, se už dva roky statečně brání ruské agresi a dokonce osvobodily část území – a znovu a znovu zažívají tento stres, tento strach, že „Ukrajina se chystá kapitulovat“.
Existuje starý sovětský film, jeden z nejpopulárnějších ve své době – Kancelářská romance. V tomto filmu scenárista použil podobnou techniku. Hlavní hrdina na popud hlavního antagonisty zahájil proti hlavní postavě „speciální operaci“ – jinými slovy se ji pokusil překroutit, aby získal určitý zisk, protože byla jeho šéfem. Později se situace ukázala být součástí „speciální operace“, hlavní hrdina se zamiloval do hlavní postavy, obdržel od ní reciprocitu. Hlavní antagonista však s touto situací nebyl vůbec spokojen.
A tak vytáhl již zapomenutý plán „speciální operace“ a prezentoval jej ve skutečnosti jako naléhavou agendu. Na což hlavní postava, objekt této „speciální operace“, reagovala přesně tak, jak nyní reagují Ukrajinci – jako by se všechny následující události nestaly.
Samozřejmě, že ve filmu, jak se na kinematografii sluší, vše skončilo pozitivně – alespoň poslední záběry filmu to otevřeně naznačovaly. Ale my nežijeme na filmovém plátně. A naše finále nemusí být tak optimistické. Přinejmenším proto, že „hlavní antagonista“ našeho příběhu použije takové triky více než jednou. (Mimochodem, v sovětské a postsovětské kinematografii se toto schéma zápletky uchytilo a čas od času ho používali různí režistři. A publikum, jako by tato „kancelářská romance“ neexistovalo, pokaždé naivně přijalo tento „senzační“ obrat událostí na základě víry. Možná právě zde roste současná reakce Ukrajinců na „senzaci“ z Die Welt?)
Rusko není vojenskou diktaturou, ale diktaturou FSB. A FSB neví, jak vést války, navíc je nikdy nevedla. A ona se nechystala bojovat proti Ukrajině. Příběh „speciální operace“ je pravdivý, protože opravdu chtěli dobýt Kyjev za tři dny (proč, kdo je přesvědčil, že je to možné, je věc na jiný článek). A když vše nešlo podle plánu, ukázalo se, že kromě banálních raketových a bombových útoků a „masových útoků“ dnešní Rusko nezmůže na nic.
Ale je dobrá v organizování a provádění četných informačních a psychologických speciálních operací. Takže pokud Ukrajina může tuto válku prohrát, je to pouze na této frontě. Na frontě, kde dalším pokusem o průlom byl – náhodou nebo úmyslně – článek v Die Welt. A takových článků bude víc. Možná se dokonce dočkáme tak zoufalého pokusu FSB vydávat Zelenského frázi z doby před pěti lety za naléhavou agendu. Ano, ano, ten, který „prostě musíte přestat střílet“.
A – z nějakého důvodu, o tom jsem přesvědčen – se najdou Ukrajinci, kteří uvěří, že je to on, kdo nyní zakazuje ozbrojeným silám Ukrajiny čelit agresorovi, aby „konečně konečně vysušil Ukrajinu“. Po hysterii kolem „senzace“ z Die Welt Mám o tom stále méně pochybností…
