Dne 30. září 2022 Ukrajina urychleně požádala o vstup do Severoatlantické aliance (NATO). Tato událost byla logickým vyústěním celé jedné éry. Éra, která má nejméně 12 let zpoždění.
V dubnu 2008 se v Bukurešti konal tradiční výroční summit NATO. Na tomto summitu měly Ukrajina a Gruzie obdržet Plán členství v Alianci. Tehdejší představitelé státu – prezident Viktor Juščenko, předseda Nejvyšší rady Arsenij Jaceňuk, premiérka Julia Tymošenková – podepsali oficiální dopis o podvolení.
Ukrajina však MAP neobdržela. Jednak ji nedostala kvůli postoji tehdejší německé kancléřky Angely Merkelové. Na to zase tlačil ruský prezident Vladimir Putin, který o rok dříve ve svém mnichovském projevu dokonce oznámil plán na obnovu Sovětského svazu 2.0 a jeho poválečné sféry vlivu. Ale to byl jen jeden faktor.
Druhá se týkala samotné Ukrajiny. Většina domácí společnosti se otevřeně stavěla proti vstupu do Aliance. Samozřejmě, že se to stalo z nějakého důvodu, ale za aktivní propagandistické účasti ruských a místních proruských sil. Na jihu a východě politici (kteří velmi často vlastnili i velké podniky) zastrašovali voliče (kteří v těchto podnicích pracovali) tím, že vstup do Severoatlantické aliance by měl za následek především účast Ukrajinců ve válkách vedených zeměmi NATO – zejména naznačovali americké operace v Iráku a Afghánistánu. A za druhé, lidé se báli, že americký byznys přijde na Ukrajinu a zničí všechny podniky a nechá jejich zaměstnance bez práce.
Jak dnes víme (a někteří Ukrajinci to už tehdy chápali), vše dopadlo přesně opačně – byli to Rusové, kdo zničil podniky. A to nejen nyní, během války, ale také ve zcela mírových dobách, jako tomu bylo v Záporoží, kde koupili a jednoduše zavřeli, čímž se proměnili v prázdné místo, jeden z klíčových ukrajinských závodů, Záporožský hliníkový závod. A nyní, ani v Záporoží, není většina obyvatelstva proti vstupu do NATO.
A pak, v polovině roku 2000, se Ukrajinci postavili proti euroatlantické integraci své země. V roce 2006 tak bylo až 64,5 % Ukrajinců proti vstupu do NATO. Dokonce i na tradičně proevropském Západě bylo skóre 38:32 ve prospěch těch, kteří nepodporovali vstup do Aliance. Co můžeme říci, když i mezi stoupenci dvou hlavních politických sil oranžové revoluce – naší Ukrajiny a bloku Julie Tymošenkové – bylo 40 % proti NATO.
Rok 2006 byl z hlediska podpory euroatlantické integrace nejhorším rokem – tuto myšlenku podpořilo pouze 15,5 % Ukrajinců. Angela Merkelová by proto mohla s čistým svědomím obrátit důvod svého lobbování za Putinův postoj na nedostatek lidové podpory v Ukrajině.
V roce 2008, po ruském útoku na Gruzii, kdy Rusové nebyli uznáni za agresory ani v BYuT (tehdy vládnoucí straně), se situace v zásadě nezměnila. Přestože se počet odpůrců NATO ve společnosti snížil na 53 %, pouze 20 % z nich je zastánci vstupu do NATO. A po čtyřech letech vlády Viktora Janukovyče, na konci roku 2013, byly výsledky opět katastrofální – 18 % pro, 67 % (téměř rekord) proti.
Samozřejmě, že ruská anexe Krymu a válka na Donbasu situaci změnily. V březnu 2014 byly ukazatele stále proti NATO – 43:34, v dubnu byly téměř vyrovnané – 40:38 a v listopadu, po ruské invazi na Donbas pravidelnými vojsky a Ilovajském kotli, 51 % Ukrajinců podpořilo vstup do NATO. Poprvé si většina obyvatel naší země přála vidět nad sebou „jaderný deštník“ Spojených států, Velké Británie a Francie.
Od té doby, dokonce i v těch nejhorších scénářích (rozsáhlá mediální agitace proti tehdejšímu úřadujícímu prezidentovi Porošenkovi, který podporoval euroatlantickou integraci; vítězství Volodymyra Zelenského, s nímž se k moci dostali i skeptici NATO), procento těch, kteří byli proti vstupu Ukrajiny do Aliance, nikdy nepřesáhlo 40 %.
V polovině února 2022 bylo 62 % ukrajinských občanů v průzkumech veřejného mínění pro vstup do NATO, pouze 30 % bylo proti. A v červenci téhož roku byl výsledek více než působivý – 85:8. Důvodem byla samozřejmě totální invaze a její první důsledky. I když v březnu došlo k mírnému ústupu – spíše v souvislosti s procesem vyjednávání mezi Ukrajinou a Ruskem, během kterého mluvčí prezidentské kanceláře řekli, že Ukrajina nepotřebuje členství v NATO, ale nějaké mýtické bezpečnostní záruky od jednotlivých zemí.
Jednání však, jak víme, skončila marně, a tak se míra podpory euroatlantického kurzu Ukrajiny opět zvýšila. Ukrajinci navíc konečně začali mluvit o tom, že vstup do vojenské Severoatlantické aliance, a ne do politické Evropské unie, by měl být primární.
Jak můžete vidět, o dekádu a půl později Ukrajina a Ukrajinci prozřeli – zaplatili za toto prozření strašlivou cenu. Neměli bychom však zapomínat, že pokud by Juščenko měl v roce 2008 takový trumf, jako je podmínečná 70-75% podpora myšlenky vstupu do NATO, mohl summit Aliance v Bukurešti skončit pro naši zemi jiným výsledkem.
Tento příběh, příběh konverze Ukrajinců k myšlence potřeby členství v NATO, by měl být dobrým poučením pro budoucnost. Poučení, které nám říká, že stále dospějeme ke správnému a logickému závěru – ale bohužel dvěma způsoby. Buď krátká a účinná (jako pobaltské státy, které se k Alianci připojily v roce 2004), nebo dlouhá a obtížná. Ztratili desítky let a desítky tisíc životů.
Mimochodem, shodou okolností právě na východě a jihu, který v letech 2014 i 2022 nejvíce utrpěl ruskou agresí, bylo procento odpůrců vstupu Ukrajiny do NATO vždy nejvyšší. A podle toho mezi mrtvými v Mariupolu a Izjumu, v Chersonské oblasti a Záporoží bylo toto procento také poměrně vysoké. A tak lidé zaplatili za svou neochotu přemýšlet, za ochotu věřit proruským manipulátorům – vlastními životy. Na to nesmíme nikdy zapomenout. Že každý krok, který uděláme, každé rozhodnutí, které učiníme, každý postoj, který zaujmeme, se dříve nebo později promění v problémy pro nás samotné.
