V noci na pátek 19. dubna Izrael provedl odvetný úder na území Íránu. Izraelský letecký útok byl podle očekávání malého rozsahu, což umožnilo oficiálnímu Teheránu popřít informace o raketovém útoku a tvrdit, že íránská protivzdušná obrana úspěšně sestřelila jen několik dronů. Ačkoli vojenští experti tvrdí, že k výbuchům došlo poblíž 8. základny „Shekari“ íránského letectva, která se nachází poblíž mezinárodního letiště města Isfahán.
Prozatím tedy můžeme říci, že si strany vyměnily facky, které by zatím neměly vést k vážnějším nepřátelským akcím. V každém případě se však Blízký východ opět stává stále horčím místem na zeměkouli, kde může kdykoli vypuknout rozsáhlý regionální ozbrojený konflikt, který bude mít všechny šance eskalovat do mnohem globálnější konfrontace.
Naštěstí strany (Izrael a Írán) zatím projevily relativní zdrženlivost a zdravý rozum. Otázkou však nyní není, zda lze v regionu obnovit mír, ale jak daleko spirála eskalace zajde.
Pandořina skříňka, jak víte, byla otevřena 7. října loňského roku, kdy Hamás zahájil bezprecedentní útok na izraelské osady poblíž pásma Gazy, který je svým rozsahem, drzostí a brutalitou. Brutální zabití více než 1 200 Izraelců militanty Hamásu a zajetí asi dvou set lidí nemohlo nevyvolat silnou vojenskou reakci Izraele. Tak začala spirála násilí.
Další eskalaci konfrontace způsobil izraelský útok na íránský konzulát v Sýrii 1. dubna, v jehož důsledku byli zabiti vysocí důstojníci Islámských revolučních gard (IRGC). Teherán si na oplátku nemohl pomoci a odpověděl. Íránský odvetný úder byl poměrně silný. A co je nejdůležitější, poprvé byl útok na Izrael proveden z území samotného Íránu. Dříve Teherán k tomuto účelu využíval své zástupce z jiných zemí, zejména militanty Hizballáhu v Libanonu.
V noci na 14. dubna tedy Írán zaútočil na izraelské území asi 170 bezpilotními letouny, 30 střelami s plochou dráhou letu a 120 balistickými raketami. To znamená, že rozsah útoku byl bezprecedentní a větší než jakékoli jednorázové ruské nálety na Ukrajinu. Íránská armáda samozřejmě studovala taktiku ruských leteckých útoků na ukrajinská města. Na obou místech se navíc masivně používaly íránské drony Shahed (Rusové je pouze přejmenovali na Geran).
Stejně jako v rusko-ukrajinské konfrontaci byly pomalé íránské drony vypuštěny s předstihem s očekáváním, že dorazí do izraelské zóny protivzdušné obrany přibližně ve stejnou dobu jako střely s plochou dráhou letu a balistické rakety. Rusové opakovaně použili podobný přístup proti Ukrajině. Cílem je, aby pomalejší kamikadze drony a střely s plochou dráhou letu rozptýlily a vyčerpaly ukrajinské systémy protivzdušné obrany, a umožnily tak balistickým raketám, které je mnohem těžší sestřelit, nerušeně zasáhnout vybrané cíle.
Je těžké jednoznačně říci, zda Íránci skutečně udělali vše pro to, aby Izraeli nezpůsobili značné ztráty a nevyprovokovali ho k ještě ničivější reakci. Očekával Teherán, že mnohem vyšší procento balistických raket zasáhne své cíle? Koneckonců, z nějakého důvodu převzali ruskou taktiku, pak možná doufali ve větší účinek. Jde jen o to, že izraelský systém protivzdušné obrany se ukázal být mnohem účinnější, než očekávali.
A izraelský systém ochrany proti leteckým útokům je opravdu mimořádně účinný, nesrovnatelně účinnější než ten ukrajinský. Skládá se ze tří úrovní. Nejnižším z nich je legendární Iron Dome. Další vrstvou protiraketové obrany je Davidův prak, který chrání před hrozbami krátkého a středního dosahu. Následují „Strela 2“ a „Strela 3“ – systémy, které chrání před balistickými raketami.
Teherán také pravděpodobně přehlédl intervenci vzdušných sil amerických spojenců, Británie a Jordánska, které zachytily většinu dronů dlouho předtím, než vstoupily do izraelského vzdušného prostoru.
Jakkoli byl tento útok bezbolestný, v každém případě to byl první bezprecedentní přímý útok Íránu na Izrael. A od té chvíle se Teherán a Jeruzalém dostávají do situace, kdy nemohou zcela bez následků nechat možné agresivní akce svého zapřisáhlého nepřítele. A vzhledem k riziku eskalace vyššímu než kdy jindy zůstává scénář totální války mezi Íránem a Izraelem velmi reálnou vyhlídkou. A to i přesto, že ani jedna strana na to není připravena a snaží se tomu vyhnout. Trajektorie konfliktu má však své vlastní zákony, které nijak zvlášť neberou v úvahu přání stran.
„Pokud se dostaneme do tohoto bodu, můžeme být svědky týdnů izraelské válkyTotální zapojení Hizballáhu do útoků na Izrael, izraelská pozemní invaze do Libanonu a íránské pokusy uzavřít Perský záliv,“ komentoval vývoj situace v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa bezpečnostní expert Michael Horowitz, který se specializuje na problematiku Blízkého východu.
A právě v relativně nejméně pesimistickém scénáři se konfliktu zúčastní pouze Izrael na jedné straně a Írán spolu se svými zástupnými spojenci v podobě palestinské teroristické organizace Hamás, libanonského Hizballáhu, jemenských Hútíů a šíitských ozbrojených skupin v Iráku a Sýrii na straně druhé.
V určitém okamžiku se však Jeruzalém nemusí ovládnout a zahájit masivní útok přímo na Írán, zejména na zařízení íránského jaderného programu. Nebo například Teherán s pomocí ruských přátel bude schopen analyzovat všechny chyby učiněné během prvního útoku a pokusit se je napravit. A pak by příští íránský letecký útok mohl být ještě ničivější. A ruské údery na Ukrajinu ukázaly, že i malý počet přesných zásahů do klíčových energetických zařízení nebo jiné infrastruktury může mít neúměrně velký účinek.
V tomto případě existuje velká šance, že Spojené státy, Velká Británie a možná i další západní spojenci budou zataženi do konfliktu na mnohem vyšší úrovni, navzdory jejich neochotě tak učinit a navzdory jejich systematickým výzvám ke zdrženlivosti. Ke konfrontaci se připojí také takové arabské státy regionu, jako je Jordánsko, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Katar a Omán.
V tomto případě budou předmětem neustálých útoků americké základny na Blízkém východě. To bude vyžadovat rozmístění dalších již tak vzácných systémů protivzdušné a protiraketové obrany, o které Ukrajina zoufale prosí už měsíce. Spojené státy a jejich spojenci sem budou nuceni přesunout významnou část svých námořních sil (a na dlouhou dobu). V tomto případě bude pravděpodobně trpět celá světová ekonomika v důsledku nevyhnutelného prudkého skoku v cenách pohonných hmot a narušení globálních dodavatelských řetězců ropy.
Autoritářské režimy, které aktivně rozvíjejí svá vlastní ropná pole, zase získají dodatečné finanční pobídky a větší svobodu provádět agresivní politiku vůči svým oponentům a sousedům. Apokalyptický scénář předpokládá postupný nebo náhlý přesun konfliktu mimo Blízký východ. Mnozí účastníci různých zamrzlých a doutnajících konfliktů mohou využít situace a pokusit se prosadit svou vůli silou, aniž by riskovali čelní střet se světovým vojenským hegemonem.
Co by to mohlo být? Například zintenzivnění ruských útočných akcí novým směrem v Ukrajině. Nelze vyloučit ani možnost ruské invaze do jiné země, přinejmenším Gruzie nebo Arménie. Kreml by dokonce mohl podniknout odvážnější krok a otestovat článek 5 NATO tím, že by napadl jeden z pobaltských států. Severní Korea může zintenzivnit vojenské operace proti svému jižnímu sousedovi. Nelze vyloučit ani nebezpečí čínské invaze na Tchaj-wan. Seznam lze rozšířit i na západní Balkán, kde Rusko opakovaně vyhrocuje situaci a vyvolává ozbrojené střety v Makedonii, Černé Hoře, Kosovu, Bosně a Hercegovině.
Pouze moudrost a zdrženlivost obou stran – Izraele a Íránu – může odvrátit tak strašlivý scénář. Spíše jejich pud sebezáchovy. A právě v této situaci dává politika appeasementu Joea Bidena smysl.
