Rozhovory o možných jednáních mezi Ukrajinou a Ruskem dosáhly takříkajíc nejvyšší úrovně. Přinejmenším v katolickém světě neexistuje žádné vyšší postavení papeže – a tento svět je druhým (po islámském) náboženským společenstvím na planetě Zemi. A hlasu papeže, tomu, co říká, tak či onak naslouchá alespoň část z 1,378 miliardy katolíků.
Proto vše, co říká primas římské církve, má velký význam. Není nic překvapivého na tom, že Ukrajinci reagovali poměrně tvrdě na jiný příběh s „výrokem Františka“, který není tak docela jeho výrokem, i když odráží postoj Vatikánu (a nejen Vatikánu).
Řeč je o „bílé vlajce“, se kterou mají Ukrajinci přicházet k ruskému agresorovi k jednání. Samozřejmě, že taková slova byla v naší společnosti, v naší zemi jednoznačně (a nemohlo tomu být jinak) považována za výzvu ke kapitulaci. Vzhledem k ohlasu musela tisková služba Svatého stolce dokonce vysvětlovat, že (a) bílá vlajka není o kapitulaci, ale o vyjednávání, (b) a obecně o bílé vlajce nemluvil sám papež, ale jeho tazatel, jistý novinář Lorenzo Bucchella, kterému papež poskytl rozhovor.
Na druhou stranu, neměl snad římský biskup právo říci, z čeho byl obviněn Ukrajinci? Připomeňme si, že hlavou katolické církve je náměstek, tedy přímluvce, náměstek samotného Ježíše Krista na zemi. Tentýž Syn Boží, který se setkal se svými nepřáteli v Getsemanské zahradě, ve skutečnosti se stejným bílým praporem – o kterém se mluví v tomto příběhu. Jorge Mario Bergoglio tedy neřekl nic nového, nic neočekávaného nebo, Bůh mi odpusť, heretické. A i kdyby to udělal.
Má to však jeden háček. Pokud načrtneme paralely mezi Ježíšem Kristem a Ukrajinou, můžeme v dějinách naší země najít alespoň jednu „bílou vlajku“ (ve skutečnosti více, ale nezacházejme příliš do hloubky) – po osvobozeneckém boji v letech 1917-1921. A alespoň jednu „Golgotu“ – 1932-1933. Na východě. Na Západě se tak stalo mezi „zlatým zářím“ roku 1939 a útěkem „prvních sovětů“ před ofenzívou Třetí říše. A „vzkříšení“, kdy Ukrajina konečně překonala smrt smrtí a vyhlásila nezávislost…
Až nakonec jsme se opět dostali do našeho (nechci říct „věčného“) kruhu do té míry, že se kolem nás začalo mluvit o „bílé vlajce“. Zatímco v případě Syna Božího se z technického hlediska celý příběh stal jednorázovým – zemřel, vstal z mrtvých a tím skončily dějiny pozemského utrpení, začalo království Boží. Ukrajina je naopak v úplně jiné situaci. A kdyby papež znal historii předchozích jednání s bílou vlajkou nebo bez ní (nebo bez bílé vlajky, rozdíl je zde minimální), pochopil by absurditu takového vývoje událostí. Protože nepřítel již dokázal, a to opakovaně, že vyjednávat s ním znamená odsoudit se, chcete-li, k věčné ohnivé gehenně. S krátkými přestávkami pro víceméně klidnou existenci. Která však dříve či později skončí v bodě „bílé vlajky“.
Nezapomínejme však, že František není jen vůdcem katolického společenství, nejen přímluvcem Ježíše Krista v tomto světě. Je také, bez ohledu na to, jak banálně to může znít, člověk. S vlastním pohledem na svět, s vlastním způsobem života. S tvým původem, chceš-li. A to vše se tak či onak, ať už si to sám seňor Bergoglio přeje nebo ne, projevuje. Koneckonců, je stěží možné oddělit velkou činnost jednoho z Františkových předchůdců, papeže Jana Pavla II., od skutečnosti, že byl Polákem, tedy příslušníkem lidu, který trpěl jak nacistickým agresorem, tak komunistickým okupantem.
A současný pontifik je Argentinec. Tedy Hispánec. A to, kromě výjimek, jako je Javier Milley (kteří, jak víte, zdůrazňují pravidla), jsou téměř vždy nositeli, podporovateli nebo prostě pasivními příjemci levicové ideologie. Což, jak se z jistých historických důvodů stalo, bylo protizápadní a promoskevské. Byla a stále je. Ve skutečnosti je papež František do jisté míry zosobněním téhož kolektivního Jihu, o který nyní probíhá boj mezi kolektivním Západem na jedné straně a tyraniemi Východu (Čína, Rusko a v menší míře Írán) na straně druhé. S převahou diktátorské části světa.
Vezmeme-li tedy Františkovy výroky jako slova Jorgeho Bergoglia, vše do sebe zapadá a nemá žádné náboženské prvky. Kolektivní Jih v zásadě nepodporuje Ukrajinu ve válce s Ruskem. Tato část světa tradičně více sympatizovala se SSSR/Ruskem než se Spojenými státy. Kdo by si tedy přál, aby konkrétní člen této gigantické komunity vyhrál válku? Samozřejmě ne do Kyjeva, tedy ne do Washingtonu.
To je hlavní bod příběhu o „bílé vlajce“ papeže Františka nebo novináře Bucchelly. Že papež je organickou součástí vědomí kolektivního Jihu. A tak budou jeho slova vyslyšena a podpořenaa) V rozsahu povoleném ustanoveními Svět, za který musí bojovat jak Západ, tak Ukrajina.
Mimochodem, vzpomeňte si, jak byli někteří Ukrajinci skeptičtí k návštěvě našeho prezidenta na inauguraci argentinského prezidenta. A to byl mimochodem velmi důležitý geopolitický krok. Krok na území, které nenaslouchá projevům prezidenta Joea Bidena, ale kázáním papeže Františka. Který, tak či onak, bude i nadále ohýbat svou linii. A je třeba se proti němu postavit ne zde, v Ukrajině, ale tam, ve světě, pro nějž jsou určena slova papeže kdysi západní, evropské a nyní stále více jižní, latinskoamerické a africké katolické církve.
