Tento týden měli Ukrajinci důvod k hlasitým oslavám. No, poměrně hlasitě, válka stále pokračuje. Poprvé v téměř stoleté historii nejprestižnějšího filmového ocenění na světě, Oscara, však zvítězil ukrajinský film. Bez ohledu na to, že je to dokument. A možná ještě lépe, což je dokument, protože film „20 dní v Mariupolu“ není fikce, je to zdokumentovaná videosekvence zločinů ruských okupantů a odvahy ukrajinských obránců. A od té doby, co se film stal oscarovým filmem, se rapidně zvýšila šance, že ho uvidí široké publikum, a hlavně – zástupci elity západních zemí. To znamená, že existuje šance, že film opět zvedne zprávy o válce v Ukrajině v hodnocení a v příznivém světle pro nás. Jinak je tento nespravedlivý svět již unaven naší válkou a zprávy o ní se přesunuly z titulních stránek na třetí nebo čtvrté, dokonce ani na druhé.
V této souvislosti se mi vybaví incident s jinou akcí věnovanou Mariupolu. Západ, který měl divákům vnutit ruský pohled na události před dvěma lety. Jeho veřejné konání bylo v italském městě Modena jen stěží odvráceno. Vzpomínáte si na tento skandální příběh, který se rozvinul na konci loňského roku, na začátku letošního roku, kdy kancelář starosty italského města povolila uspořádat komplexní akci nazvanou „Mariupol. Oživení po válce“, která by vypovídala o „rozkvětu“ města pod ruskou okupací?
V zemích Evropské unie, včetně Itálie, Ruska, respektive jeho tajných služeb, vznikla skupina organizací, které prosazovaly zájmy Kremlu pod rouškou mezietnické kulturní spolupráce. Jedna z nich, Kulturní sdružení Ruska Emilia Romagna, tuto výstavu skutečně zorganizovala. Velmi významné je oznámení na Facebooku s pozvánkou na akci, napsanou v ruštině a italštině. Ocitujme z něj jednu větu, k pochopení cíle organizátorů bude stačit: „Mariupol. Město-symbol lidového povstání na Donbasu proti kyjevské juntě, městský mučedník gangsterské okupace, která trvala osm let, dnes prochází rychlým procesem obnovy pod záštitou institucí Ruské federace a stal se jeho nedílnou součástí.“
S agenty vlivu Kremlu je vše jasné, těžko byste od nich měli očekávat něco jiného, protože oni, jak se říká, hloupě dělají špinavou práci. Co si ale místní úřady myslely, když daly válečným štváčům povolení uspořádat ve svém městě akci, jejímž cílem bylo ospravedlnit brutální agresi, masové vraždění civilistů a zničení vzkvétajícího města na pobřeží Azovského moře? Co si pomyslel starosta Modeny, představitel středolevicové Demokratické strany Itálie Gian-Carlo Mutzarelli?
Předpokládejme, že nejprve udělal chybu, přehlédl provokaci Kremlu při tvrdé rutinní práci. Pak ho ale téměř měsíc tloukli tamní zástupci ukrajinské diaspory, ukrajinští velvyslanci, čistě italské veřejné organizace a nakonec i členové jeho vlastní strany. Hned je třeba poznamenat, že Demokratická strana je docela slušná politická síla. Například Liga nebo Hnutí pěti hvězd se s Putinem nejen přátelily, ale dokonce se tímto přátelstvím chlubily a snažily se ho využít v italském volebním procesu. Samozřejmě, že nyní se i oni snaží smýt ze sebe tuto špinavou minulost. Demokraté se však naštěstí nikdy nezdiskreditovali napojením na Kreml. Italská demokratická poslankyně Lia Quartapelleová v souvislosti s přípravami skandální výstavy v Modeně napsala rozzlobený tweet, v němž varovala před „kulturní ofenzívou proputinovských sdružení“. „Itálie je na straně ukrajinské svobody,“ ujistila.
Proč tedy ctihodný senátor Gian-Carlo Mutzarelli několik týdnů odolával hlasu zdravého rozumu a neodvážil se plánovanou akci zrušit? Domnívám se, že důvodem by mohla být příliš široce interpretovaná politika rušení kultury, kterou Ukrajinci začali uplatňovat vůči Rusům po rozsáhlé invazi. Chtěl bych hned poznamenat: Jsem pro zrušení proputinovských Rusů. Navíc to považuji za užitečnou a potřebnou věc. Ale já jsem pouze pro moudré, selektivní rušení a v žádném případě ne pro nevybíravé.
Zasloužila si ruská operní diva Anna Netrebko trest? Samozřejmě minimálně za jeho turné po okupovaných územích Donbasu. Dirigent Valerij Georgiev, který podporuje válečné štváče v ruské vládě, si také zaslouží odvolání. Bylo naprosto fér zrušit turné divadla Lenkom v Izraeli, které na znamení podpory války nalepilo na fasádu mohutné písmeno Z.
Existují však i další ruští umělci a veřejné osobnosti, které se jasně vyslovily proti Putinovi a jeho útočné válce. Navíc dokonce organizují protikremelské demonstrace v zahraničí a vybírají peníze na humanitární pomoc Ukrajině a ukrajinským uprchlíkům. Mnozí z nich však nebyli ušetřeni „posvátného“ ukrajinského zrušení.
Vzpomeňme si alespoň, jak horliví ukrajinští vlastenci zaútočili na spisovatele Michaila Šiškina, a zároveň to dostal Jurij Andruchovyč, který si dovolil souhlasit se společným vystoupením s ním. Ano, Šiškin se dá formálně nazvat „Rusem“, ale ve Švýcarsku žije už dlouho. A co je nejdůležitější, je aktivním kritikem Putinova režimu. Stačí zmínit Šiškinovu iniciativu zbavit Rusko práva pořádat mistrovství světa ve fotbale v roce 2018. To ho ale nezachránilo před „spravedlivým hněvem“ Ukrajinců.
Připomeňme si ukrajinské útoky na novinářku, spisovatelku a LGBT aktivistku ruského původu Mashu Gessen. I když i nazvat ji ruskou by bylo přehnané. Koneckonců se narodila do židovské rodiny a v Rusku nežije už více než deset let. Nejde však o to, ale o to, že Máša Gessenová je aktivní kritičkou kremelského režimu a Vladimira Putina osobně. Její bestsellery „Muž bez tváře: Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina“, „Slova rozbíjejí cement: Vášně Pussy Riot“, „Budoucnost je historie: Jak totalitarismus znovu získal Rusko“ a tak dále. Všechny jsou navíc původně napsány v angličtině.
Ukrajinští uživatelé sociálních sítí házejí bláto na ruského opozičního spisovatele Borise Akunina (Grigorij Chartyšvili) jen proto, že je Rus. I když: velmi příbuzný Rus, který také dlouhodobě žije v exilu. A v zahraničí mezitím svými knihami a články vede tvrdý boj proti Putinovi a jeho kumpánům. Kromě toho organizuje sbírky pro ukrajinské uprchlíky.
Ano, proti těmto osobám a dalším ruským politickým emigrantům lze vznést mnoho nároků, chcete-li. Nezdraví „Sláva Ukrajině“, nepřispívají ukrajinské armádě (i když někteří ano), nechtějí, aby se Rusko zhroutilo, a dokonce ani (jaká hrůza) neplánují vzdát se svého ruského kulturního dědictví. Je ale nutné je k tomu všemu nutit? Nestačí snad, že se alespoň prozatím stali našimi občasnými spojenci, nepřáteli našich nepřátel? Mně osobně to stačí.
Rušení často spadá pod nemilosrdné ukrajinské Ukrajince samotné. A ty, na které jsme byli donedávna hrdí a obdivovaní. Andruchovyče jsem již zmínil. Připomeňme také skandál s dirigentkou Oksanou Lynivovou, kdy ukrajinští šovinističtí vlastenci zorganizovali petici za zbavení titulu čestné velvyslankyně Lvova kvůli její spolupráci s ruskými interprety a za uvádění děl ruských autorů. Oksana Lyniv, kterou jsme donedávna byli ochotni nosit v náručí pro její úspěchy na světových hudebních pódiích, se náhle stala zrádkyní, když ke spolupráci přizvala ruské umělce. Ale které? Pouze ti, kteří odsoudili Putinovu zločinnou válku.
A paní Lynivová ze svého programu nevyškrtla díla Petra Čajkovského. Je to trestný čin? Pro šovinistické vlastence – ano, pro celý svět – vůbec ne. Souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že hlavní hudební univerzita Ukrajiny by neměla nést jméno Čajkovského. Díky bohu, že máme dost vlastních světoznámých skladatelů. Ale zakázat provozování jeho děl je zjevně příliš. Pro západní svět se melodie z baletu „Louskáček“ stala nedílnou hudební součástí vánočních svátků. Přibližně jako „Ščedryk“ od Mykoly Leontovyče. A když potřebujete naznačit balet jednou větou, určitě to bude motiv z Labutího jezera a celý svět tuto narážku pochopí.
Ale to, co nikdo v civilizovaném světě nepochopí, je náš tvrdohlavý záměr proti tomu bojovat. V nejlepším případě to budou vnímat jako psychické trauma způsobené válkou. V nejhorším případě se jedná o latentní projevy nacismu, jak se ruská propaganda snaží vtlouct do celého světa.
Vzhledem k výše uvedenému považuji za naprosto nesprávné a dokonce škodlivé, aby první dáma Ukrajiny Olena Zelenská odmítla pozvání na projev prezidenta Joea Bidena v Kongresu, protože by musela sedět vedle vdovy po Navalném. Dovolte mi vysvětlit svůj postoj. Za prvé, v těchto dnech se v Kapitolu řeší pro Ukrajinu nesmírně důležitá otázka, vlastně existenční otázka pro Ukrajinu: zda dostaneme velký balík americké pomoci, či nikoli. Spojené státy jsou jedinou zemí, která je schopna zajistit naše vítězství. Proto není čas předstírat, že jste uražené dítě. Za druhé, Julia Navalna právě ztratila manžela, takže čistě lidské gesto soucitu, které by paní Zelenská vyjádřila, by bylo velmi vhodné a bylo by velmi pozitivně přijato po celém světě. Za třetí, Navalného vražda v ruské trestanecké kolonii znovu mobilizovala Západ proti Moskvě, která se již uvolnila a připravovala se na usmíření s Kremlem. A byl by hřích nevyužít této chvíle a nedemonstrovat, že jsme také nesmírně pobouřeni tímto zločinem, který samozřejmě visí na Putinově svědomí.
Ale Bohužel jsme tuto šanci promarnili. A svět znovu řekne: tihle Ukrajinci mají jakousi nacionalistickou paranoiu, protože se distancují i od těch Rusů, kteří jsou Putinovými krvavými nepřáteli.
A v souvislosti s Navalného smrtí se vraťme k tématu, kterým tento článek začal – k Oscarům. A ocenění Americké akademie filmového umění a věd se také neobešlo bez skandálu s ukrajinskou příchutí. Ze zkrácené mezinárodní televizní verze ceremoniálu Oscar 2024 byl vystřižen okamžik předávání cen tvůrcům filmu „20 dní v Mariupolu“. Proto je velmi urážlivé, že diváci této televizní verze neuslyší skutečně pronikavý a silný projev režiséra filmu Mstislava Černova. Jedná se zejména o tato slova:
„Je to pro mě velká čest stát na tomto skvělém pódiu. Jsem asi první, komu by se líbil tento cenami ověnčený film, který jsem nikdy nemusel točit. A aby Rusko nikdy nezaútočilo na Ukrajinu a neokupovalo naše města. To vše bych dal za to, aby Rusko nezabilo desítky tisíc mých spoluobčanů. Dal bych to všechno za propuštění všech válečných zajatců, všech bojovníků, kteří bránili svou zemi, všech civilistů, kteří jsou nyní mučeni Ruskem. Ale nemůžu změnit historii, minulost.“
Je to opravdu velmi urážlivé. Zejména proto, že jsme nezapomněli ani na loňského držitele Oscara v kategorii Dokument. Tehdy vyhrál film „Navalnyj“. A z nějakého důvodu nebyla zmínka o něm vystřižena ze zkrácené mezinárodní televizní verze.
Ale jakmile urážka pomine, stojí za to se zamyslet: proč nebyl „Navalnyj“ loni vystřižen? Možná proto, že přes veškerou naši propagační snahu téma Ruska bohužel ve světě stále rezonuje více než Ukrajina. Musíme se konečně zbavit iluze, že kvůli válce se svět začal točit kolem nás a Rusko začalo být vnímáno jako nepopiratelné zlo. Proto je velmi škodlivé odmítat další spojence. I situační. I když jsou to Rusové. Pokud porazíme Putinův režim, začneme zjišťovat, kde končí ruský liberál a začíná „krymský sendvič“.
