Poslední únorový den roku 2024 (a letos je to 29.) přednesl Vladimir Putin poselství Federálnímu shromáždění Ruské federace. V tomto, jak se zdá, ruské samoděržaví, již dobře známé, by formální komunikace prezidenta-diktátora s přisluhovačem horní (a dolní komora neutekla daleko) komorou parlamentu by tentokrát mohla být výjimečná.
Ale přesto kontext projevu ohlášeného tři týdny před Putinovým zvolením… (ach, prezident Ruské federace, demokracie!), naznačuje, že ruský vůdce ve svém projevu veřejně nepředložil nějakou zprávu o předchozí kadenci nebo vizi vývoje Ruska v budoucnosti (s ním nebo bez něj), ale výhradně o svém volebním programu. Ale co je hřích skrývat – jeho plán pro Rusko a světovou geopolitiku přinejmenším do roku 2030.
A samozřejmě, spolu s přísliby štědrých dotací regionům (jak by to mohlo být bez nich před volbami, zejména v postsovětském prostoru) projev obsahoval poselství zcela zaměřená na totální mobilizaci (zatím ve smyslu sjednocení, resp. „sjednocení“) ruské společnosti v „boji“ proti kolektivnímu Západu a na pozadí hrozby, kterou představoval, jak říkají, pro „vlast“. No tak tento věčný „nepřítel před branami“, „intervencionisté“, „Spojené státy nám chtějí uštědřit strategickou porážku“ a tak dále. V podstatě pro člověka, který někde v 60. letech usnul v SSSR s novinami v ruce a v roce 2024 se probudil s textem Putinova projevu, se dramaticky změnilo jen málo.
A samozřejmě, aniž bychom zmínili bojovou připravenost ruských jaderných zbraní a „kolosální bojové zkušenosti“ získané ruskou armádou během „speciální vojenské operace“, schválení „Kinžalů“, „Zirkonů“… Další nepřátelské akce v Ukrajině přitom podle ruského vůdce nejsou především přímou konfrontací s oficiálním Kyjevem, ale v nepřítomnosti se Západem vedeným Spojenými státy a jejich „otevřenými nepřátelskými akcemi“.
Vedení prezidentské volební kampaně na pozadí války však pro Putina není žádnou novinkou. Například v březnu 2000 jako úřadující prezident kandidoval ve volbách v době, kdy v Čečensku (resp. Republice Ičkeria) ještě nebyly uhašeny požáry druhé čečenské války, jejíž aktivní fáze probíhala od prosince 1999 do února 2000, a ruiny téměř zcela zničeného Grozného ještě nebyly rozebrány.
V té době byl Vladimir Vladimirovič v ruském provládním informačním prostoru (a byl to právě on, kdo vytvořil onen pozitivní obraz Putina, veřejnosti dosud málo známý) vykreslován jako jakýsi zachránce ruské územní celistvosti – inu, protože čečenské národní hnutí bylo v Kremlu interpretováno pouze jako extremismus a separatismus. A jistou symbolikou v tomto kontextu (alespoň podle skupiny Putinových politických stratégů v čele s Glebem Pavlovským) byl let tehdejšího ruského prezidentského kandidáta (ale již vrchního velitele Ozbrojených sil RF) na bojové stíhačce Su-27 z Krasnodaru do Čečenska 20. března 2000 – týden před samotnými volbami.
Titíž političtí stratégové nabídli Putinovu týmu strategii (a jak se ukázalo, účinnou), jak vsadit na tu část společnosti, která se během Jelcinova prezidentství cítila „opuštěná“. A zároveň sám Putin zaručil prvnímu prezidentovi Ruské federace a jeho „rodině“ úplnou ekonomickou a právní imunitu v nové politické realitě.
Dohromady mu to umožnilo vyhrát prezidentské volby v prvním kole – i když v té době s více či méně věrohodnými výsledky – téměř 53% pro.
A pak – růst světových cen plynu a ropy – základ ruské ekonomiky – umožnil postupně vyvést Ruskou federaci z hospodářské krize, kterou trpěla v 90. letech, zejména po bankrotu v roce 1998, a zároveň poněkud zlepšit blahobyt obyčejných Rusů (alespoň ve velkých městech, zejména v evropské části Ruské federace). A protože Putin byl v té době pánem Kremlu, právě s ním si společnost začala spojovat tato zlepšení ve svém osobním životě a zavírala oči před postupným „překrucováním“ decentralizace regionů započaté Jelcinovými (no, protože „silná ruka“ v postsovětském prostoru je považována spíše za pozitivum než za chybu), přímou či nepřímou „znárodňováním“ médií, která se do poloviny roku 2000 většinou proměnila v propagandistické služby prvních tří „úřadů“ v Ruské federaci. a ne jeho nezávislou „čtvrtou větev“ a začátek pronásledování oponentů nového prezidenta („no, protože ti Berezovskij, Gusinskij nebo Chodorkovskij jsou oligarchové, kteří v 90. letech okradli Rusy, tak ať se teď zodpovídají podle zákona!“).
Za těchto okolností nebylo pochyb o tom, že Putin snadno zvítězí ve svých druhých prezidentských volbách, plánovaných na 14. března 2004. Snad jedinou „intrikou“ tehdejší kampaně v tisku byla otázka „podaří se prezidentovi získat tento lidový výraz v jednom kole“. No, někteří navrhovali, že by možná první kolo mohlo „selhat“ nízkou volební účast (je těžké uvěřit, že volební účast v Ruské federaci byla v té době obecně považována za něco ohrožujícího). Tehdy však neuspěl ani první (získal více než 71 % hlasů), ani druhý (volební účast byla více než 64 %).
„Nejnudnější volby v dějinách postsovětského Ruska“ (jak je tehdy popsali novináři v Ruské federaci) si mohli pamatovat jen kvůli náhlému zmizení jednoho z prezidentských kandidátů Ivana Rybkina večer 5. února 2004, který den předtím obvinil Putinovu administrativu z účasti na vyhazování domů v Moskvě do povětří v roce 1999, což byl jeden z důvodů následného rozmístění vojsk v Čečensku. A… jeho stejně náhlé zjevení 10. února v Kyjevě, kde, jak se později ukázalo, právě odjel… Chodit. Političtí analytici stále debatují o tom, co to tehdy bylo – spontánní nedomyšlené rozhodnutí, speciální operace FSB k „zastrašování“ prostřednictvím únosů, nebo touha po laciném PR. Ať je to jak chce, vše skončilo tím, že 11. února Rybkin stáhl svou kandidaturu z voleb.
Putinova třetí prezidentská kampaň se odehrála v zimě 2007 a na jaře 2008. Ano, to není přeřeknutí. A ano, mezi tehdejšími kandidáty na prezidenta Vladimira Vladimiroviče neuvidíte. Ale díky účasti naprosto oddaného Dmitrije Medveděva – muže, s nímž pracoval v 90. letech v Petrohradě v bazénu Anatolije Sobčaka, který v roce 2000 vedl jeho volební štáb a kterého po prvním vítězství vedl na různých pozicích od prezidentské kanceláře Ruské federace až po ruskou vládu – si Putin dokázal udržet svůj vliv na vládu, aniž by porušil ruskou ústavu. který mu třikrát po sobě zakázal kandidovat na prezidenta Ruské federace.
V té době měl druhý ruský prezident ještě plány na aktivní kontakty se Západem a obchod s plynem a ropou se jen zintenzivňoval, což Rusku přinášelo superzisky, které se mohly zapojit do nových obchodních a politických projektů (od nových plynárenských poboček až po financování jednotlivých západních politiků a politických sil, ale i kulturních center mimo Ruskou federaci) a nechtěl si otevřeně „pošpinit“ pověst porušením Základního zákona státu. A Putin ze systému nezmizel – Medveděv, zvolený v důsledku toho s více než 70% podporou, „pověřil“ svého předchůdce vedením ruské vlády.
A během následujících čtyř let Dmitrij Analievič vytvořil uvnitř i vně Ruska obraz mladého, digitalizovaného vůdce s iPhonem v ruce (na pozadí zcela „nepočítačového“ Putina), který ve Skolkovu zamýšlel vytvořit inovativní ruskou obdobu amerického Silicon Valley a v globálním smyslu, jak řekl, vedl v ruské politice „stranu mírových holubů“ na rozdíl od bezpečnostních složek. A to navzdory skutečnosti, že o pět měsíců později to byl formálně Medveděv, kdo byl vrchním velitelem ruské armády, která zaútočila na suverénní Gruzii, obsadila její část v Jižní Osetii a Abcházii a v důsledku toho Ruská federace navzdory mírovým dohodám tyto samozvané pseudostáty uznala. A Medveděvův projev k Juščenkovu ukrajinskému protějšku ze srpna 2009 lze jen stěží označit za mírumilovný.
Přesto splnil svou funkci – „anuloval“ předchozí kadence Putina, který opět dostal možnost oficiálně kandidovat na prezidenta (vždyť byl zakázán třikrát za sebou, a ne celkem třikrát!). A také na jeho návrh byla provedena změna ruské ústavy, která prodloužila prezidentské funkční období na šest let. Vladimir Vladimirovič zase využil doby, kdy Vladimir Vladimirovič stál v čele vlády, aby potvrdil image „manažera“, který vyvedl Rusko z důsledků globální ekonomické krize v roce 2008.
Čím méně času však zbývalo do prezidentských voleb v roce 2012, tím častěji bylo sporadicky slyšet hlasy, že by Medveděv mohl jít do toho naplno, sjednotit kolem sebe opozici vůči Putinovi a ucházet se o druhé funkční období. Intriky však zmizely v září 2011, kdy Dmitrij Anatoljevič na sjezdu vládnoucí strany Jednotné Rusko oficiálně oznámil své odmítnutí kandidovat a podpořil Putinovu kandidaturu.
Samozřejmě, že taková „rošáda“ měla jistý účinek veřejného rozhořčení a Putin musel jít k volbám 4. března 2012 v důsledku opozičních protestů, které zachvátily ruská města, včetně Moskvy a Petrohradu. Aby se trochu „upustilo pára“, bylo dokonce nutné kromě tradičních zástupců „krotké opozice“ z Liberálně demokratické strany a Komunistické strany Ruské federace (a Spravedlivého Ruska) narychlo zapojit do závodu podnikatele Michaila Prochorova, který měl účast ve volbách prokázat údajně jako skutečně nezávislého kandidáta kritického ke Kremlu.
Putin však vyhrál i tyto volby, i když získal 63,64 % hlasů, což bylo méně než v roce 2004 nebo Medveděv v roce 2008. A na pozadí masového zatýkání veřejných aktivistů a následných falšování voleb do Státní dumy Ruské federace a ruského prezidenta se legitimita Putinovy moci postupně ztrácí se stále více diskutovalo jak na Západě, tak v prozápadních médiích v Ruské federaci (úřady je stále více začaly označovat za „zahraniční agenty“, což bylo nakonec legalizováno v roce 2019).
Bylo však zřejmé, že v té době, navzdory ujišťování provládních ruských médií, byla ekonomická situace v Ruské federaci mnohem slabší než na počátku roku 2000 a podpora Putina na tomto pozadí začala klesat i v těch kruzích, které si ji dříve spojovaly se zlepšováním svého blahobytu. Průzkumy veřejného mínění v roce 2013 ukázaly, že podíl Rusů, kteří by raději opustili úřad, než aby počtvrté kandidovali, se zvyšuje.
V takových podmínkách se Putin rozhodl najít zachránce… v ruském nacionalismu a tvrzení, že Ruská federace čelí vnější hrozbě. Spolu s hledáním vnitřních „nepřátel“ v roce 2014 zesílil takzvaný „boj“ s vnějšími.
V této souvislosti, říkají, se ruské úřady při obraně Krymského poloostrova před „ukrajinskými nacionalisty-banderovci“ a „státním převratem“ (tak Kreml interpretuje vítězství Revoluce důstojnosti v Ukrajině) rozhodly poloostrov obsadit a „znovu se sjednotit“ s Ruskou federací. Samotná krymská speciální operace totiž začala 20. února 2014, kdy na Majdanu pokračovalo masové střílení do demonstrantů, a bylo těžké předvídat, jak revoluce vlastně skončí, a proto je zřejmé, že okupace Krymu byla předem naplánována a nejednalo se o situační řešení „na ochranu spoluobčanů v zahraničí“.
Ať už je to jakkoliv, pro ruské úřady to mělo ve společnosti potřebný efekt – Putinova popularita začala opět růst. Přesto byla „krymská otázka“ po rozpadu SSSR jedním z nejcitlivějších témat ruského diskurzu.
A pak bylo nutné vytvořit faktor, který by byl dlouhodobý, ale zároveň by sjednotil společnost v Ruské federaci kolem společného nebezpečí, které se prý neustále blíží. Tato hrozba se stále více začala zobrazovat ve veřejném prostoru v podobě barevných revolucí, které po dvě desetiletí propukaly v různých částech světa, údajně na úkor kolektivního Západu, aby tu a tam nastolily agendu výhodnou pouze pro západní státy, především pro Spojené státy. A zdálo se, že jen několik států na světě, včetně Ruské federace, je schopno tuto praxi zpochybnit a stát se účinnou opozicí vůči unipolaritě vnucené Washingtonem.
S touto rétorikou šel Putin 18. března 2018 do prezidentských voleb, které vyhrál s rekordním náskokem i v počtu ruských „manuálních“ hlasů přesahujících 76 %. Stojí za zmínku, že Alexej Navalnyj, který byl vnímán jako jeden z těch opozičních kandidátů, kteří by se mohli alespoň účinně pokusit ucházet o hlasy voličů a ukázat, že protestní názory na Putina v Ruské federaci existují, byl dokonce odmítnut k účasti ve volbách kvůli svému záznamu v trestním rejstříku.
Koneckonců, v systému, když se volby konečně proměnily ve formální obraz ze hry s názvem „demokracie v ruštině“, měl jen malou šanci vyhrát. A v roce 2021 ruský parlament legalizoval dodatek k Ústavě Ruské federace, který vlastně „vynuloval“ současné Putinovo prezidentské období.
A ruský prezident této změny velkoryse využil a popáté se přihlásil do ruských prezidentských voleb v roce 2024. Tentokrát prý snil o tom, že k nim půjde jako „sjednotitel historických ruských zemí“ v Ukrajině, včetně Kyjeva, kvůli kterému zahájil takzvanou „speciální vojenskou operaci“ pod záminkou ochrany Donbasu – to je podle ruských propagandistů „bašta ruského světa“, který po roce 2014 osm let „trpěl“ „bombardováním kyjevského režimu“ (ve skutečnosti část okupovala ruská armáda).
Putinovy plány s největší pravděpodobností zahrnovaly pozemní cestu do Podněstří. A pak jsou tu pravděpodobně přípravy na konfrontaci s NATO, které se podle ruského prezidenta „nelegálně“ rozšířilo na východ.
Ukázalo se, že realita je, mírně řečeno, jiná. v Ukrajině se ruská armáda setkala se silným odporem ukrajinských obranných sil a celého národa. Mezitím bylo NATO doplněno o dalšího člena – Finsko. A jak se zdá, vstup dalšího státu do Aliance – Švédska – je také otázkou velmi krátké časové perspektivy.
Co mají ruské úřady v takových podmínkách dělat? Jak bylo napsáno na začátku – jaderné vydírání a rétorika o věčném „nepříteli před branami“, „intervencionistech“, „Spojené státy nám chtějí uštědřit strategickou porážku“… A já pořád chci, aby to skutečně způsobili.
