Co ukazují výsledky prezidentských „voleb“ v Rusku? Že režim Vladimira Putina je silnější než kdy jindy? Nepravděpodobné, spíše právě naopak (a pak se pokusím tuto tezi doložit). Samotný průběh volebního procesu a jeho výsledky ukazují, že kremelský režim konečně opustil model „řízené demokracie“ proklamovaný samotným Putinem a jasně a neúprosně směřuje k autoritářskému státu s prvky totality. I když ve skutečnosti budovatelé nového ruského impéria dostanou „banánovou republiku“ s karikaturou, i když děsivě vyhlížejícím vládcem.
Mark Galeotti, britský politolog a jeden z nejuznávanějších odborníků na Rusko, shrnul ruské volby v komentáři pro noviny Washington Post, tvrdí: „Kreml se už nestydí očerňovat volby. Chová se stylem „No a co? Co můžete dělat?“ Je jako gopnik, který zpochybňuje demokratickou společnost a říká: ‚Samozřejmě, že víte, že lžeme, ale budete to muset spolknout, protože neexistuje žádná alternativa.'“
Podle oficiálních výsledků přisoudila ruská Ústřední volební komise Putinovi rekordních 87,28 %. To je nejvyšší procento za celou postsovětskou dobu v Rusku, dokonce ani sám Putin zatím takové výsledky neprokázal. Rekordní je i volební účast – 77,5 %. Ale pro střízlivě smýšlejícího člověka vyvolávají všechna tato čísla jen smích.
Protože na jedné straně existuje jasná a nestoudná falzifikace. To přesvědčivě prokázali nezávislí experti na základě údajů od nezávislých pozorovatelů a za použití matematických metod při stanovování zákonitostí volebního procesu.
Na druhou stranu s těmito čísly ruský diktátor (odmítám ho nazývat „prezidentem“ a doufám, že celý civilizovaný svět také) spadá do stejné kategorie jako vůdci, jako byli zesnulí autokraté Gejdar Alijev v Ázerbájdžánu a Islam Karimov v Uzbekistánu, kteří obdrželi mezi 85 % a 90 %. A teď musí dohnat svévolně odvolané vůdce Nursultana Nazarbajeva (který v posledních volbách v Kazachstánu získal více než 95 % hlasů) a Gurbangulyho Berdymuchamedova v Turkmenistánu (97 %), jakož i nesporného šampiona – zesnulého Turkmenbašiho Saparmurata Nijazova, který se těšil podpoře 99,5 % Turkmenů.
Nemusíte být Vanga, abyste předpověděli Putinovo vítězství. V předvečer samotného hlasování Kreml vyčistil volební pole až do neplodnosti. Veškerá rizika byla preventivně eliminována – kandidáti, kteří se odvážili alespoň nepřímo kritizovat válku v Ukrajině, nesměli volit. Opoziční vůdce Alexej Navalnyj, který již byl v kolonii na dalekém severu, byl brutálně zavražděn. Takže kromě Putina se na volebním lístku objevila jména pouze tří anonymních politiků, kteří se ani nepřihlásili k vítězství. I když tím „čistka“ neskončila. Vzhledem k tomu, že jeden ze tří kandidátů, jmenovitě Vjačeslav Davankov, představitel ideologicky nepochopitelné strany Nový lid, byl některými opozičními mluvčími prohlášen za podmíněného „protiválečného kandidáta“ (ve skutečnosti v žádném případě nebyl protiválečným kandidátem), Putinova volební mašinérie mu dokonce ukradla skrovné hlasy.
I když, jak se zdá, proč to všechno? Koneckonců, Putin by snadno vyhrál i bez těchto šílených falzifikací, i kdyby ne v prvním kole. Mohli by být dokonce přizváni nezávislí pozorovatelé z celého světa. A to by odstranilo spoustu otázek, alespoň na Západě. Pak by bylo těžké ho obvinit z nečestného vítězství, že je podvodník, že volby jsou nelegitimní.
Kreml si však zvolil tuto cestu. Navzdory skutečnosti, že civilizovaný svět nepovažuje nedávné volby v Rusku ani za svobodné, ani spravedlivé, těchto 87,28 % umožňuje Kremlu oznámit, že údajně celý národ je sjednocen kolem Putina, ruský prezident má plnou podporu svého lidu. Znovu proto potvrdil, že má plné právo na mandát vést útočnou válku v Ukrajině a brutálně potlačovat opozici. Protože to je vůle lidu. A jak víte, vůle lidu je vůlí Boží. A toto formální hlasování tak umožňuje Putinovi 5.0 zůstat v čele země nejméně do roku 2030. A s největší pravděpodobností i k smrti.
I když Putin samozřejmě takovou veřejnou podporu ve skutečnosti nemá, což nepřímo dokazuje sociologie. S existencí svobodného konkurenčního prostředí, svobodného tisku, nerušeného fungování veřejných organizací, práva na shromažďování a protesty, svobodného soudnictví, absence cenzury a policejní represe mohl být výsledek úplně jiný. O kulatých volbách ve vakuu však můžete mluvit, jak chcete, ale ve skutečnosti máme to, co máme.
Podle odborníků jsou v autoritářských volbách výsledky předvídatelné, ale důsledky nikoliv. Nebo systém, předatPo testovací fázi v podobě voleb nikdo nemůže s jistotou říci, zda chce odšroubovat šrouby a dát Rusům více svobody, nebo naopak – utahovat šrouby a zintenzivňovat represe, dělat nepopulární rozhodnutí. Připomeňme si například, jak po Putinově znovuzvolení v roce 2018 došlo v Rusku k extrémně nepopulárnímu zvýšení věku odchodu do důchodu. A o dva roky později došlo také ke změně ústavy, která „anulovala“ Putinovy předchozí kadence. Prezidentské volby v Rusku proto nejsou tak důležité jako to, co se stane po nich.
Nejlegračnější věcí (nebo možná právě naopak – nejtragičtější) na této situaci je, že Putin pevně věří v masovou lidovou podporu. V souladu s tím považuje těch několik kritiků za absolutní marginály nebo agenty placené nepřátelským Západem. Věří také, že stát je „silnější než kdy jindy“. Proto podle jeho názoru eskalace nepřátelských akcí, další mobilizace, uvedení ekonomiky do válečného stavu a zvýšení domácího politického tlaku nebudou mít žádné negativní důsledky: země vše vydrží a „lid“ vše „schválí“.
Ruské ekonomice se tak podařilo vydržet pod západními sankcemi mnohem déle a sebevědoměji, než se před dvěma lety předpovídalo. Ano, vysmívaná „náhrada dovozu“ měla jistý pozitivní efekt, alespoň dočasně. Rusko se odřízlo od západního světa, ale začalo aktivněji spolupracovat s takzvaným globálním Jihem, kde žije 80 % populace a produkuje 40 % světového hrubého produktu. Selhaly tedy protiruské sankce, k pobavení Kremlu? Není zač.
Musíme být jen trpěliví a počkat o něco déle (západní a nezávislí analytici nyní stanovili nový termín kolapsu ruské ekonomiky – do začátku roku 2026) a kremelský režim bude čelit nové zranitelnosti. Kumulativní efekt nedostatku západních investic a izolace od západních technologií povede ke snížení produktivity, zejména ke zvýšení závislosti na pirátském softwaru.
Úzká spolupráce Ruska s Čínou se přitom může proměnit z výhody v děsivou chybu. Rostoucí závislost na Pekingu tvrdošíjně a neodvolatelně mění Moskvu v bezprizorního vazala. A vymanit se ze závislosti na totalitní Číně nebude tak snadné jako odmítnout spolupráci s demokratickým západním světem.
Militarizace ekonomiky zároveň sníží životní úroveň v Rusku. Projeví se i demografické problémy. A jak 71letý Putin stárne, boj za jeho odkaz se bude zintenzivňovat. Vždy je těžké předpovědět, kdy tyran padne pod tíhou moci. Můžeme však s jistotou říci, že se tak určitě stane. A čím dříve, tím větší sebevědomí mu praskne.
Co by měl Západ v této situaci dělat? No, určitě ne sedět na břehu řeky a čekat, až kolem propluje mrtvola nepřítele. Spojené státy a Evropa by se měly jednoznačně spolehnout na dvě strategie: posílení vojenské pomoci Ukrajině až po vyslání vojsk NATO do země a zvýšení sankčního tlaku. Obě strategie již prokázaly svou účinnost, pokud byly aplikovány jasně, rychle a bez zbytečného váhání.
