Dne 2. prosince 1823 pronesl tehdejší americký prezident James Monroe z tribuny amerického Kongresu svůj sedmý projev ke kongresmanům. Ve svém projevu na návrh ministra zahraničí Johna Quincyho Adamse uvedl, že v tehdejší světové geopolitice se formovaly dvě politické sféry: v Evropě (tento „Starý svět“!) a na americkém kontinentu (jak v jeho severní, tak v jižní části).
Tyto dva světy, jak je definoval prezident, by měly zavést princip nevměšování („nevměšování“) do vnitřních záležitostí (v případě Spojených států, v evropských záležitostech, v případě Evropy v amerických záležitostech). S ohledem na tuto skutečnost Monroe také apeloval na potřebu zastavit všechny koloniální kampaně na západní polokouli („nekolonizace“).
Přínos této doktríny, pojmenované po prezidentovi, jenž ji navrhl, pro americké zájmy byl zřejmý: stát, který sám dosáhl nezávislosti na bývalé metropoli jen o čtyři století dříve, se chránil před dalšími možnými zásahy.
A zákaz evropských států nějakým způsobem ovlivňovat stav věcí, zejména ve Střední a Jižní Americe, nejen ochránil tamní státy, které se začaly vynořovat z popela španělského a portugalského impéria, ale také vytvořil vakuum pro nové síly, které ovládly region, mezi nimiž se v následujících desetiletích dokázaly stát lídrem právě Spojené státy – samozřejmě v neposlední řadě díky úspěšné kombinaci souběžné války (s Mexikem v letech 1846-1848). diplomacie (Oregonská smlouva z roku 1846) a přímý teritoriální obchod (např. s Ruským impériem o Aljašku v roce 1867).
Obecně platí, že až do počátku 20. století byl izolacionismus Spojených států do značné míry oprávněný – ve vnitřní kuchyni bylo dost práce – a ovládnutí rozloh i téhož Divokého západu bylo stále okupací. A pak tu byla občanská válka v 60. letech 19. století, která oficiálně zrušila otroctví, ale po mnoho desetiletí (a upřímně řečeno více než 100 let) téma rasismu úzce související s tímto fenoménem nikam nezmizelo, zejména v jižních státech.
S Monroeovou lehkou rukou jeho doktrína převládala v obecném americkém politickém a veřejném diskursu i tehdy, když se v poslední čtvrtině 19. století stalo zřejmým, že se v Evropě vytvořily dva vojensko-politické bloky, které jsou vůči sobě nepřátelské: Trojspolek (Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie) a Dohoda – skládající se z dosud staletých nepřátel (Velká Británie, Francie (která mimochodem v 18. století dokázala bojovat mezi sebou i mimo Evropu – právě v Americe kontinentu) a Ruského impéria).
Koneckonců, proč by tomu mělo být jinak: potenciálně znepřátelené strany ve skutečnosti na západní polokouli Země nezasahovaly – plány zahrnovaly přerozdělení sfér vlivu, především v samotné Evropě, stejně jako v koloniálních državách stejných evropských států v Africe a Asii.
Proto se po vypuknutí Velké války v Evropě Washington pokusil dodržet starou dobrou neutralitu ve vojensko-politické sféře, i když nic nebránilo americkým finančním kruhům, aby se staly snad nejdůležitějšími dodavateli zbraní, vojenského vybavení, potravin a paliva pro mocnosti Dohody.
Nicméně izolacionismus ve Spojených státech byl oficiálně udržován i po smrti 100 amerických cestujících (z celkového počtu 1 198), kteří se utopili 7. května 1915 na britském parníku Lusitania z německého torpéda u pobřeží Irska. I když samotná tragédie dala vzniknout hnutí připravenosti ve Spojených státech, jehož cílem bylo všemožně přispět k přípravě Američanů na válku, která stále probíhala a stále více se dostávala do patové situace a měnila se v nekonečnou poziční konfrontaci v zákopech.
Chuť Německé říše na Atlantik však rostla. A v neposlední řadě je poháněla stejná neutralita Spojených států, která někde dokonce začala být vnímána jako slabost. Došlo to tak daleko, že německá diplomacie začala stále více obracet sousední Mexiko proti Spojeným státům a povzbuzovala je k zahájení války za navrácení jižních států „dobytých“ v 19. století (ach, tyto exkurze na téma „historických zemí“ ve světové geopolitice nám nic nepřipomínají?!).
V případě nové americko-mexické války by se Spojené státy pravděpodobně i nadále připojovaly k evropskému bojišti a překonávaly by problémy na svých jižních hranicích. Proto se v tajném telegramu ministra zahraničních věcí Německé říše Arthura Zimmermanna německému velvyslanci ve Spojených státech ze dne 19. ledna 1917 opět objevil návrh na komunikaci s mexickou stranou ohledně možnosti vytvoření společné vojenské aliance proti Spojeným státům.
A i když Mexiko nakonec německou žádost odmítlo, odposlech“Zimmermanův telegram“ byl předán americké straně britskou rozvědkou a stal se přímým důvodem pro vstup Spojených států do války (koneckonců otevřeným pokusem o proniknutí na americké území).
2. dubna 1917 prezident Woodrow Wilson vyzval Kongres, aby vyhlásil válku, a 6. dubna byly Spojené státy ve válce s Německým císařstvím. Spojené státy však nadále formálně zůstávaly nezúčastněné, i když bojovaly na straně Dohody. Vzhled americké armády nakonec výrazně převážil misky vah ve prospěch spojenců z Dohody a přispěl k jejich vítězství ve světové válce. A Spojené státy byly přímo zapojeny do poválečného uspořádání světa – již v lednu 1918 Wilson v projevu ke Kongresu nabídl svou vizi globálního řádu, která tvořila základ jeho čtrnácti bodů. A na podzim 1921 a v zimě 1922 se americké hlavní město stalo sídlem mezinárodní námořní konference, kde se diskutovalo o omezení zbrojení a řešení problémů Dálného východu a Tichého oceánu s ohledem na situaci, která se vyvinula po první světové válce.
A přestože po první světové válce měly Spojené státy všechny šance posílit svůj politický vliv, zejména proto, že v ekonomické sféře se vztahy se zbytkem světa staly integrovanějšími (příkladem je globální ekonomická krize v roce 1929), diplomaticky a vojensky se Spojené státy vrátily ke své předválečné „izolační“ strategii. A v době, kdy západní demokracie, k jejichž vzniku se Spojené státy připojily, začaly být ohrožovány fašismem, nacionálním socialismem a komunismem, se Washington více zabýval domácími otázkami. Samozřejmě, že v americké společnosti bylo dost sympatizujících stoupenců jak autoritářských režimů, tak demokratických sil v Evropě, ale úřady zůstávaly v oficiální rétorice neutrální.
Snad první americkou reakcí na vytvoření osy Řím-Berlín-Tokio byla výzva prezidenta Franklina Roosevelta z 5. října 1937 k mezinárodní izolaci agresorů. Washington však navrhl omezit je nikoli vojenskými prostředky, ale výhradně ekonomickým tlakem.
Taková protiopatření nefungovala a o dva roky později začala druhá světová válka, do které se Spojené státy začaly aktivněji zapojovat v roce 1941. Za prvé podpisem zákona o půjčce a pronájmu 11. března, který se kromě podpory Velké Británie do října rozšířil na pomoc SSSR. V červenci se na podporu britského námořnictva vylodili američtí vojáci na Islandu a převzali odpovědnost za ochranu vojenských konvojů do Británie a SSSR v okolních vodách před útoky německých ponorek. A po útoku japonské letecké a ponorkové flotily na Pearl Harbor 7. prosince Spojené státy přímo vstoupily do druhé po sobě jdoucí globální vojenské konfrontace.
Do roku 1945 se americká armáda účastnila bojů ve Francii, Itálii, Tunisku, Alžírsku, Maroku, Německu, Nizozemsku, Belgii a Lucembursku, stejně jako v Tichém oceánu a jihovýchodní Asii. Nakonec byly Spojené státy mezi vítěznými mocnostmi, které podruhé uspořádávaly poválečný světový řád – počínaje Teheránem, pak Jaltou a nakonec Postupimí. Spojené státy také „usadily“ klíčové orgány, včetně sídla Organizace spojených národů, globální mezinárodní organizace, která měla udržovat a posilovat světový mír a bezpečnost. A i když, upřímně řečeno, OSN to od prvních let svého založení dělala špatně (začátek studené války, především mezi nedávnými spojenci Spojených států a SSSR, a válka v Koreji je toho příkladem), i vzhledem k samotnému faktu jejích aktivit ve Spojených státech si už nemohla dovolit návrat k izolacionismu.
Zejména na pozadí, kdy demokratické státy západní Evropy, ekonomicky podporované, podle amerického „Marshallova plánu“, začaly ohrožovat SSSR, který byl také posílen během druhé světové války. A když se charakteristickým znakem několika desetiletí druhé poloviny dvacátého století staly, když ne závody ve zbrojení mezi Washingtonem a Moskvou nebo hybridní konfrontace mezi bezpečnostními aliancemi NATO (de facto vedené Spojenými státy) a Varšavskou smlouvou vedenou SSSR, pak přímá nebo hybridní účast americké nebo sovětské armády (stejně jako všemožných „rebelů“ podporovaných sovětskou nebo americkou stranou) v ozbrojených konfliktech a převratech v různých částech světa od Latinské Ameriky po Asii.
A tím spíše v podmínkách, kdy americká strana tuto konfrontaci vyhrála a kromě statusu de facto vůdce západního světa získala roli „demokratizátora“ bývalých států závislých na SSSR, resp. jeho bývalých poddaných (zejména samotného Ruska). Západní intelektuálové bohužel přijali jako všelék tezi o dokonalém vítězství demokracie ve světě (přinejmenším v její absolutní většině), pompézně načrtnutou jako „konec dějin“.
I když ve skutečnosti historie prošla jen dalším kolem a po deseti letech „Bushových nohou“ AmeričanJak se ukázalo, nástupce SSSR, Ruská federace, jak se ukázalo, se nemohla stát demokratickým státem (jako ostatně mnoho jiných postsovětských republik a cesta Ukrajiny v této věci není zdaleka přímočará). A také Čína, Írán… A také Severní Korea, Sýrie, Venezuela… A přesto…
Dnes, v předvečer prezidentských voleb ve Spojených státech, můžete slyšet rétoriku, že pro Spojené státy je lepší, aby se o sebe nyní postaraly samy, protože vnitřních problémů je dost. A otázka hranice s Mexikem je bolestivá. A ilegální imigranti. A jak je to s pomocí podnikům? A jak je to s podporou v nezaměstnanosti? A jak je to se sociální složkou obecně? Dokonce i Putin v rozhovoru s Carlsonem řekl, že oficiální Washington má dost svých vlastních problémů!
A samozřejmě, pokušení přimhouřit oči nad mezinárodním problémem v podmínkách, kdy konflikty, ať už již „horké“ nebo potenciální, jsou tisíce kilometrů daleko od vás, je velmi vysoké. A je velmi snadné to zprostředkovat voličům, z nichž mnozí to určitě podpoří. Měli by však být američtí vojáci později posláni na západní nebo druhou frontu, pokud lze válkám zabránit? A není to jen ve světě, kde musí být poražena příští „osa zla“, že se Amerika může stát „znovu velkou“? Alespoň tomu chci věřit.
