Září 2022. Exploze. Za ním jsou desítky, stovky dalších. Ostřelování trvá už několik hodin. Ukrajinská armáda drží své pozice ve směru na Bachmut. Poblíž zákopu dopadá granát. Jeden z vojáků volá o pomoc. Reaguje Brit Paul Ogilvy, který vstoupil do řad ozbrojených sil od začátku totální invaze. Udělá krok a noha se mu zaboří. Navzdory tomu nedochází k žádné bolesti. Voják si nějakou dobu myslí, že zůstal bez nohy. Muž bude evakuován během několika hodin. Během záchrany utrpí další zranění.
Britský voják Paul Ogilvy podstupuje rehabilitaci už téměř rok a půl. Ternopilským lékařům se podařilo zachránit nohu dobrovolníka před amputací. Paul se zotavuje a posledních pět měsíců žije s místním dobrovolníkem Jaroslavem Kolodijem.
Vyprávíme příběh Paula Ogilvyho, který přišel pomoci Ukrajincům ve válce a navzdory vážnému zranění se připravuje na návrat na frontu.
„Už jsi bez berlí!“
Hlučný výtah ternopilské nemocnice zastavuje ve druhém patře. Z chodby se ozývá hlasitý smích. Na pohovce naproti dveřím výtahu sedí dva vojáci v civilu – osmadvacetiletý Mykola z Ivano-Frankivsku, který přišel na konzultaci před operací, a čtyřiapadesátiletý Paul z Londýna. Dnes do nemocnice dorazil Paul s dobrovolníkem Jarosławem Kolodijem, který přivezl pomoc pro nemocnici: celá chodba je plná krabic a invalidních vozíků. Ortopedický chirurg Serhij Garijan, který provádí operace ukrajinských vojáků, po něm rychle chodí.
„Sergeji, můžu tě na chvilku pozvat? Přivezli jsme pomoc z Rakouska, potřebujeme fotku na reportáž,“ říká Jaroslav a vyzývá vojáky, aby fotili.
Zleva doprava vojáci Mykola, Serhij Harijan, Jaroslav Kolodij a Pavel Ogilvy
„Paule, vezmeš si domů taxíka?“ ptá se Jaroslav a spěchá za obchodem. Paul kráčí nemocniční chodbou. Na odděleních leží unavení zranění vojáci z různých částí Ukrajiny. Náhle se z jednoho z oddělení ozve výkřik.
„Pavel! To je Hollywood! Hezký! Už jste bez berlí! Jak je na tom moje noha? Haha! Vše je v pořádku, chytá to Wi-Fi. 5G!“ říká zraněný voják a ukazuje kovovou konstrukci ve své noze.
„Ale ano! Mám v nemocnici spoustu přátel,“ usměje se Paul a nejde k výtahu, ale ke schodům, aby sešel do prvního patra. Cestou k východu k muži přistoupí několik dalších lékařů, aby se ho zeptali, jak se mu daří.
„Kamarád říkal, že mě určitě vytáhne“
Pavel otevírá dveře velkého a prostorného domu rodiny Jaroslavových, kde žije už více než pět měsíců. Zpoza dveří vykukuje hravý dalmatský němec. Pes je šťastný s lidmi, otírá se o srst a zanechává na ní skvrnu bílé srsti.
Německý pes
Voják se posadí ke kuchyňskému stolu, na kterém leží jeho poznámky z ukrajinštiny. Pavlova noha byla unavená. Za mužem stojí u zdi červené berle. Paul je nepoužil dva týdny a byl schopen bez nich ujít i míli a půl. Říká, že má problémy s krevním oběhem kvůli nepohodlným botám, ale za pár dní bude mít nové boty.
Paul je v Ukrajině od roku 2022 a někdy se mu stýská po rodném Londýně. Paulova máma je zdravotní sestra a jeho táta je instalatér. Do Anglie se přestěhovali z Jamajky. Paul byl na Jamajce pouze jednou, když mu bylo 11 let. Nepamatuje si, o jakých profesích jako dítě snil, a vojenskou uniformu si poprvé oblékl v 16 letech.
Voják Paul Ogilvy
„Když mi bylo 18, odjel jsem do Chorvatska a bojoval jsem tam pět let. Poté jsem pracoval ve dvou bezpečnostních agenturách, ale nebylo to tak zajímavé. Jel jsem do Chorvatska, protože jsem hledal dobrodružství a chtěl jsem udělat správnou věc. V Chorvatsku byla válka, chyběli lidé. Byl jsem ve výcviku a setkal jsem se se třemi britskými vojáky a ti mě požádali, abych se přihlásil jako dobrovolník. Souhlasil jsem, i když jsem právě obdržel Dobrá práce. Pro mě válka nikdy nebyla o penězích, nikdy jsem si válkou moc nevydělal. Když jsem přijel na Ukrajinu, ani jsem si nemyslel, že dostanu zaplaceno,“ říká Paul.
Odchází do svého pokoje. O několik minut později přináší tlustou knihu o speciálních operacích v Chorvatsku, kterou mu daroval generálův známý. Mezi starými fotografiemi je i jeho fotografie.
„Během války v Chorvatsku jsme hodně pracovali za nepřátelskými liniemi. Bylo mnoho raněných a zabitých. Museli jsme opustit mrtvé. Jejich rodiny tím velmi trpěly, a tak jsem přestal chodit na pohřby. Příbuzní se ptali: „Kde je můj syn?“ Nemohl jsem říct, že váš syn byl střelen do hlavy a museli jsme ho nechat 20 mil od fronty,“ říká Paul.
Voják věděl o rusko-ukrajinské válce od samého počátku, od roku 2014. Jeho kamarádi, se kterými bojoval v Chorvatsku, přijeli cvičit ukrajinské vojáky. Paul říká, že se ho někdo neustále snažil zatáhnout na Ukrajinu. Odmítl však přijet, protože chtěl klidný život. Nemyslel si, že v roce 2022 začne totální válka.
„V roce 2022 se šest mých přátel rozhodlo odjet na Ukrajinu. Nešla jsem s nimi z legračního důvodu – musela jsem si nechat ošetřit zuby. Moji přátelé se dostali na cvičiště v Javorivu, které bylo brzy bombardováno. Měl jsem štěstí, že jsem přijel později. Ale když se kamarádi chystali, věděl jsem, že na Ukrajinu určitě pojedu,“ vzpomíná Pavel.
Jeho příbuzní se kvůli této volbě nezlobili. Zpočátku bojoval v řadách Mezinárodní legie, ale později byl převelen k 10. samostatné horské útočné brigádě „Edelweiss“.
„Možná byla moje rodina naštvaná jen proto, že jsem odešel z legie a dobrých šest měsíců jsem s nikým nemluvil. Šel jsem k ukrajinské jednotce, která nezačínala od nuly. Moje rodina chtěla vědět proč. Bylo pro mě velmi těžké všechno vysvětlit,“ říká voják.
Paul Ogilvy přišel na Ukrajinu v roce 2022
Paul o sobě říká, že je v armádě všeuměl: jeho úkoly souvisejí s průzkumem a útoky, používáním různých zbraní. V září 2022 utrpěl zranění, kvůli kterým málem přišel o nohu poblíž Soledaru v Doněcké oblasti. Připomíná, že Rusové zaútočili na pozice držené ukrajinskou armádou a zaútočili tanky, dělostřelectvem a drony.
„Zůstali jsme tam dvě noci. Ruské dělostřelectvo začalo pracovat v 8 hodin ráno a skončilo ve 20 hodin. Tenkrát nás nemohli zajmout. Jednoho dne jsem uslyšel výbuch. Voják Taras požádal o pomoc, protože byl zraněn. Uvědomil jsem si, že se nemůžu otočit. Pokusil jsem se vstát – a zdálo se, že mi padá noha. Požádal jsem jiného vojáka, aby na mě přiložil škrtidlo. Podíval se na mou nohu a řekl: „Ale ne…“ Myslel jsem, že mi právě utrhli nohu. Aplikovali na mě škrtidlo. Viděli nás ruští drony, nemohli jsme se evakuovat. Kamarád mi ale řekl, že mě odsud určitě dostane. Požádal jsem je, aby počkali, až si nás Rusové nebudou všímat. Snažil jsem se je přesvědčit, že moje noha je v pořádku a jen zlomená,“ říká Paul.
Navzdory ostřelování se vojáci z jeho čety přišli evakuovat. Jeden z nich přišel o nohu, když šlápl na nástražnou past. Několikrát se pokusili dostat Paula ven, ale Rusové zaútočili drony a shodili granáty.
„Kluci byli zranění a snažili se mě vytáhnout. Když mě zase vyhodili, musel jsem zalézt do zákopu. Podařilo se mi stabilizovat nohu. Nic mě nebolelo, jen noha byla ve velmi podivném úhlu. Kromě toho jsem věděl, že je v něm díra, ale neuvědomoval jsem si, jak je to špatné. Nemohli jsme se odtamtud dostat celé hodiny. Po chvíli mě kluci vytáhli, ostřelování pokračovalo, byl jsem zase raněný, ale měl jsem štěstí, že jsem to přežil,“ vzpomíná voják s tím, že to všechno nebylo tak působivé, jak jsou všichni u ozbrojenců zvyklí.
Poté byl hospitalizován s četnými zraněními a zlomeninami v Dobropillii a později ve Varaši v oblasti Rivne.
„Moji příbuzní byli šťastní, protože nejsem ve válce a noha mi nebyla amputována. Pár dní jsem z toho byla nešťastná. Sestry a bratr chtěli přijet, ale já jsem řekla, že nemusím. Mají spoustu práce a můžeme bezpečně komunikovat přes Zoom a sociální sítě, synovci mi vždy ráno píší. Dostávám stovky zpráv: „Jak se máš? Co děláš? Co to jíš?'“ říká Pavel.
Voják Paul Ogilvy
„Opravdu chci běžet“
Britský dobrovolník Sean Hopkins, který pomáhá Ukrajině od začátku totální invaze, pomohl Paulovi dostat se do Ternopilu a setkat se s Jaroslavem Kolodijem. V Ternopilu se chirurgům podařilo zachránit Polinu nohu díky osteosyntéze. Shaun Hopkins dokázal najít speciální implantáty v Austrálii, protože v Ukrajině nebyly k dispozici. Trvalo šest měsíců, než jsme ji našli a dodali. V Ternopilu podstoupil Paul v loňském roce dvě operace, po kterých ho Jaroslav pozval k sobě domů.
„Yaroslav pomáhal, přinášel spoustu věcí, hodně překládal. Tak jsme se stali velmi dobrými přáteli. Měla jsem velké štěstí, že mi nabídl, že u něj zůstanu. Plánovala jsem si pronajmout byt, protože život v nemocnici mě prostě přivádí k šílenství. Mám ráda Jaroslavovu rodinu, ale přiznám se, že jsem skoro pořád sama doma. Jsem introvert, takže to pro mě není těžké. Navíc se zotavuji a stávám se stále méně závislý na ostatních,“ říká voják.
Paul se podívá na svou nohu. Říká, že to bolí pořád, ale každým dnem se zlepšuje. Léčí se s ním a nerad se dramatizuje. Každé ráno začíná v 8:00. Pomocí speciálního zařízení zahřívá koleno, následně provádí speciální cvičení. Nedávno ráno se Paul dokázal protáhnout a dotknout se nohou. Obecně potřebuje 4-5 hodin denně na trénink. Pokud bude vše dělat svědomitě, bude moci běhat v srpnu nebo září. Lékaři slibují, že úplného uzdravení lze dosáhnout do roka.
„Příští týden půjdu do posilovny. Opravdu chci začít běhat. K tomu potřebuji také zhubnout. Pravděpodobně jste si všimli, že v nemocnici po operacích veškerý vojenský personál přibírá na váze. Potřebuji cvičit dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer, a pak moje tělo zesílí. V Chorvatsku jsem si zlomil koleno a trvalo mi rok, než jsem začal znovu chodit a běhat. Poté trpěl bolestmi další rok a byl v absolutní agónii. Když jsem o půl roku později odjížděla z Chorvatska, musela jsem chodit na speciální masáže. A pak jsem se jednoho dne probudil a necítil žádnou bolest,“ říká Paul.
Po městě se pohybuje hlavně taxíkem a poznamenává, že Ternopil není příliš vhodný pro lidi se zdravotním postižením.
Vlajka v domě Jaroslava Kolodije ()
„Málem jsem zabil svého přítele, protože jsem nerozuměl dostatečně chorvatsky“
Kromě fyzické přípravy trénuje Paul také svou ukrajinštinu. Dokáže se vypořádat na každodenní úrovni. Říká však, že příští rok bude vyučovat více, aby mohl pokračovat ve své službě.
„Mluvím plynně chorvatsky. V Chorvatsku nebylo mnoho lidí, kteří by mluvili anglicky, takže se museli učit místní jazyk, nebyl tam internet. Málem jsem zabil kamaráda, protože jsem nerozuměl dost chorvatsky. To je lekce, kterou učím každého. Cizinci mohou způsobit problémy jednotce, kde všichni mluví ukrajinsky. Proto se musím učit ukrajinsky, protože na tom závisí můj život. A je také velmi nezdvořilé přijet do cizí země a nemluvit jejím jazykem. Považuji to za velmi urážlivé,“ vysvětluje Paul.
Dělá si poznámky a čte slova a fráze v ukrajinštině. Paul ukazuje aplikace pro výuku jazyků, které má ve svém telefonu. Jednu z aplikací platí jeho sestra.
„První věc, kterou jsem se naučil psát ukrajinsky, bylo moje jméno a příjmení. Protože dřív, když doktoři potřebovali vyplnit nějaké dokumenty, tak prostě zpanikařili, ale když jsem si sám napsal jméno, příjmení, datum narození, tak byli všichni spokojení,“ usmívá se Pavel.
„Letošní rok nebude úspěšný“
Pavel říká, že pro něj válka ještě neskončila. Plánuje návrat a za vlastní peníze si kupuje vybavení: dvě neprůstřelné vesty a pancéřové pláty, lékárničku, brýle atd. Brzy se dočká nočních zaměřovačů a plánuje nákup termokamery. A to je jen polovina toho, co je nutné.
„Pevně věřím ve vítězství Ukrajiny. Vyhráváme, jen lidé nechápou, jak vítězství vypadá. Vždy je tu spousta zoufalství a slz. Tento rok nebude příliš úspěšný, protože existuje Amerika, která se chová jako kretén, je tu Evropa, které trvá příliš dlouho, než se rozhodne. Jsou lidé, kteří nechápou důležitost války. Jednou jsem nastoupil do taxíku a řidič mi řekl, že nechce jít na frontu, protože nechce umřít. Kdyby byla válka v Anglii a někdo z Angličanů by to řekl, strašně bych se zlobil. Není to fér vůči mémux kamarádů, kteří už měsíce bojují a nevidí své ženy a děti,“ říká voják.
Je si jistý, že Ukrajinci jsou dobří vojáci, ale rekruti potřebují více výcviku, aby mohli lépe používat zbraně a cítit soudržnost. Je připraven pomoci a pokračovat v boji.
„Rusku prošlo to, co udělalo v roce 2014. Vrátím se, protože mám pocit nedokončené práce. Když jsem nastoupil k ukrajinské jednotce, začal jsem pracovat a získávat důvěru. Musíte se prosadit, aby si na vás lidé zvykli, aby vám rozuměli. Vše záleží na důvěře, protože pak dostanete více misí. Někdy jsou mise velmi obtížné, ale když je splníte, získáte zkušenosti. Lidé vám více důvěřují, ale úkoly se stávají nebezpečnějšími,“ říká Paul.
