Na konci těžkého a vyčerpávajícího února obdržela Ukrajina dobré zprávy z Francie. Prezident Emmanuel Macron veřejně přiznal, že v budoucnu budou na Ukrajinu vysláni západní vojáci. Oznámení vyvolalo v Moskvě záchvat zuřivosti. A stal se paprskem naděje pro mnoho Ukrajinců, kteří v poslední době utrpěli mnohá zklamání kvůli nedostatku odhodlání západních spojenců. Zdá se však, že je příliš brzy na přílišné nadšení.
Zpočátku se pro Ukrajinu všechno vyvíjelo dobře. Macronovo odhodlání potvrdily zdroje ve francouzských médiích. Populární francouzský deník Le Monde 1. března napsal, že Francie skutečně zvažuje vyslání speciálních jednotek na Ukrajinu, které by mohly bránit určitá území a omezit ruské údery. Takový krok by mohl pro Rusko vytvořit „strategické dilema“. A přítomnost francouzské armády by mohla pomoci ochránit některé oblasti Ukrajiny před ruskými údery.
Pokud by se Macronův plán podařilo realizovat, mohl by skutečně fungovat. Putin je až příliš zvyklý na myšlenku, že dnešní Západ není schopen hrát první roli. Kremelský diktátor proto raději zvyšuje sázky. Neočekávané, nestandardní a rozhodné kroky zemí NATO by mohly Ruské federaci způsobit velké problémy. Nedostatek politické odvahy a avanturismu západních politických elit však Moskvu zachraňuje a dává naději, že je možné dosáhnout jejích cílů.
Na pozadí vleklé politické krize a nedostatečného vedení USA při podpoře Ukrajiny jsme svědky částečné aktivace Evropy. Nejasné zahraničněpolitické vyhlídky pravděpodobné budoucnosti amerického prezidenta Donalda Trumpa spolu s geografickou blízkostí Ruska tlačí evropské lídry k závažnějším rozhodnutím.
Nevíme přesně, co vedlo Emmanuela Macrona k prohlášením o přímé vojenské pomoci Ukrajině. Dříve nebyl francouzský prezident známý svou tvrdou rétorikou vůči Rusku a věnoval velkou pozornost telefonické komunikaci s Putinem. Macronovi trvalo dlouho, než si uvědomil marnost rozhovorů s ruským diktátorem.
Uvědomění si, že Rusko představuje strategickou hrozbu, přicházelo k francouzskému vůdci postupně. Je možné, že se francouzský prezident radikalizoval pod vlivem vyhnání svého státu z řady afrických zemí, které se uskutečnilo s pomocí Rusů. Je pravděpodobné, že Macron vysláním vojsk na Ukrajinu viděl šanci pozvednout Francii na úroveň důležitého geopolitického hráče. Na pozadí přílišné opatrnosti Olafa Scholze a manažerského kolapsu administrativy Joea Bidena má francouzský vůdce dobrou příležitost chopit se iniciativy v západní zahraniční politice. Nebo možná Macron skutečně vidí Rusko jako skutečnou hrozbu pro Evropu a je šokován ruskou agresí proti Ukrajině. Na to neexistují přesné odpovědi. Hlavní věc je, že transformace názorů francouzského vůdce se odehrává správným a pro nás potřebným směrem.
Ne všechno je však tak jednoduché. Jak ukázal další vývoj, přehnaný optimismus ohledně Macronovy bojechtivé rétoriky nebyl zcela oprávněný. Francouzský prezident Emmanuel Macron 4. března komentoval jeho prohlášení o možnosti nasazení západních vojsk v Ukrajině. Tentokrát byl jeho tón poněkud zklamáním. Majitel Elysejského paláce uvedl, že nasazení francouzského kontingentu v Ukrajině zatím není plánováno.
„Neznamená to, že v blízké budoucnosti uvažujeme o vyslání francouzských vojáků na Ukrajinu, ale znamená to, že zahajujeme diskusi a přemýšlíme o všem, co lze udělat pro podporu Ukrajiny, zejména na ukrajinském území,“ řekl Macron v rozhovoru se zástupci médií.
Francouzský prezident zároveň upozornil na několik oblastí, kde je možná větší pomoc Ukrajině: kybernetická obrana, společná výroba vojenského materiálu v Ukrajině, bezpečnost zemí přímo ohrožených ruskou ofenzivou v Ukrajině, včetně Moldavska, schopnost podporovat Ukrajinu na hranicích s Běloruskem a odminovací operace. Ale Macron by nebyl Macronem, kdyby ke svým slovům nepřidal nekonfrontační rétoriku. „Kromě toho jsem vždy jasně definoval náš rámec: nejsme ve válce proti ruskému lidu a odmítáme vstoupit do logiky eskalace,“ řekl francouzský prezident.
Macronův změkčený postoj rozhodně nemá nic společného s vytvořením „strategického dilematu“ pro Rusko. Naopak, je to signál, že francouzský vůdce není připraven podniknout nestandardní kroky, které mohou být pro Kreml příliš bolestivé. Mohl Emmanuel Macron zaujmout rozhodnější postoj? Teoreticky ano. Musíme však vzít v úvahu geopolitickou realitu počátku 21. století. Francie je na mezinárodní scéně určitě silným hráčem. Jeho geopolitická velikost je však částečně minulostí. A vojenský potenciál, i když je v relativně lepší pozici než ve většině evropských zemí, stále není dostatečně silný, aby mohl sám konkurovat Ruské federaci.
Důvodem Macronova částečného ústupu od předchozí tvrdé rétoriky byla chladná reakce politických vůdců spojeneckých zemí. Macronova iniciativa vyslat vojáky na Ukrajinu nevzbudila na Západě velké nadšení. Velcí hráči jako Německo, Velká Británie a Spojené státy si pospíšili, aby se od ní distancovali. Polský premiér Donald Tusk řekl, že polské vojáky v Ukrajině nevidí. Český premiér Petr Fiala také ujistil, že Praha o takové variantě neuvažuje. A šéf švédské vlády Ulf Kristerrsson poznamenal, že na Západě nepanuje v otázce vyslání jednotek NATO na Ukrajinu konsensus, což je „v tuto chvíli zcela irelevantní“. Pouze Litva, Lotyšsko a Estonsko daly diplomatickým jazykem jasně najevo, že jsou obecně adekvátní Macronově iniciativě vyslat vojáky na Ukrajinu. Vliv těchto zemí na světovou politiku však bohužel není tak závažný, jak bychom si přáli.
Proč je pro Ukrajinu důležité oficiální vystoupení západních spojeneckých vojsk? Pokud se v Ukrajině objeví francouzská armáda, situaci na frontě to asi příliš neovlivní. Ukrajincům to však nepochybně dodá jistotu, že se nenechají vrhnout do náruče Moskvy. Přítomnost zahraničního vojenského personálu může ve státě vytvářet tzv. bezpečnostní zóny. Možná, že západní vojenské jednotky by mohly pokrýt kritickou infrastrukturu, vojensko-průmyslové komplexy nebo naše letiště. Možná by částečně převzali funkci střežení hranic s Běloruskem. Hlavní efekt takového kroku není ani tak vojenský, jako geopolitický.
Jednotky NATO v Ukrajině jsou trvalým vzkazem ruskému agresorovi. A chopit se strategické iniciativy v konfrontaci s autoritářskými režimy. To je signál, že Ukrajina je integrální součástí Západu, nikoli nárazníkovou zónou mezi Ruskem a Evropou. A Rusko bude muset čelit vojenské síle NATO, bude-li pokračovat ve svých agresivních válkách. Je škoda, že i poměrně umírněný Macron se svým racionálním návrhem se ukázal být pro většinu západních lídrů příliš radikální.
