Pátrání po nějakých trendech či zákonitostech v historii je nejen nevděčný úkol, ale i metodologicky chybný. V devatenáctém století tak pozitivisté analogicky s přírodními vědami začali interpretovat historii jako plnou předem naprogramovaných zákonů, které dříve či později povedou k předem určenému scénáři. Moderní historici (alespoň ti, kteří se nepohybují v pozitivistickém diskursu) však budou hovořit spíše o náhodě než o jistotě. A jednou z takových shod okolností je, že únor v minulém století v dějinách Ukrajiny je jak měsícem našich úspěchů, tak úzkostí, ne-li tragédií.
I když to všechno začalo povzbudivě. Ukrajinci byli mezi prvními, kteří se připojili k diplomatickému ukončení první světové války – alespoň na její východní frontě. Dne 9. února 1918 podepsali delegáti nově vyhlášené nezávislé Ukrajinské lidové republiky v Brestu mírovou smlouvu se zástupci Čtyřspolku.
Samotný fakt uzavření dokumentu Ukrajinské lidové republiky jako nezávislého státu byl úspěchem, vzhledem k tomu, že zástupci bolševiků, kteří byli v té době také v Brestu, apelovali na to, že mezi nimi byli delegáti „pravé“ ukrajinské vlády – byť sovětského typu, a den předtím bolševické oddíly obsadily Kyjev a vláda UPR byla nucena přesunout své sídlo do Žytomyru.
A podle samotných podmínek by kromě Dněprské oblasti mělo území Ukrajinské lidové republiky zahrnovat i oblast Cholmu s Podlasím, ačkoli Halič a Bukovyna by zůstaly součástí Rakouska-Uherska – ovšem s příslibem statusu samostatné korunní země. UPR převzal odpovědnost za dodávky krmiv a průmyslových výrobků ústředním mocnostem. Ale snad nejdůležitější věcí za těchto podmínek bylo, že se smlouva stala základem pro konsolidaci v dohodě z 3. března 1918, podepsané Čtyřspolkem s bolševiky, požadavek na uznání vlády UPR bolševiky a okamžité stažení bolševické armády z ukrajinských území. Účinek dohod byl bohužel krátkodobý – v dubnu 1918 již Ústřední rada ztratila moc a poté došlo k porážce Čtyřspolku v první světové válce, válce „všichni proti všem“ na ukrajinském území, zejména k vnitřní ukrajinské konfrontaci mezi stoupenci Pavla Skoropadského a stoupenci Direktoria Ukrajinské lidové republiky a atamanščynou, „machnovci“, „bílými“, „rudými“… A pak, víte, jak to všechno skončilo a trvalo to až do roku 1991…
Alespoň tam byl odpor! V únoru téhož roku, již v roce 1929, byla ve Vídni založena Organizace ukrajinských nacionalistů. U jeho zrodu stáli bývalí důstojníci ukrajinského osvobozeneckého hnutí v čele s Jevhenem Konovalecem. A po jeho tragické smrti stál v čele OUN jeho dlouholetý kolega z revolučních dob Andrij Melnyk.
A přestože kvůli vnitřním peripetiím a obviněním Melnyka z nerozhodnosti a částečně setrvačnosti na straně mladšího křídla Organizace v čele s Banderou (v únoru 1940 v Krakově oznámili vytvoření Revolučního vedení) bylo úsilí OUN v okamžiku nutné konsolidace roztříštěno (a obě frakce mezi sebou někdy bojovaly tak, že byste to nepříteli nepřáli), OUN (a „Melnykovci“, a „banderovci“) zůstali důležitým faktorem v boji za ukrajinský suverénní stát (jmenovitě jednotný, a nikoli čistě haličský nebo dněprský!) jak v meziválečném období, tak během druhé světové války (jak proti nacistům, jejichž rukou v únoru 1942 zemřela v Kyjevě aktivní aktivistka OUN Olena Teliha), tak v poválečném období. Koneckonců, ve druhé polovině dvacátého století to byl jeden z těch, jak bychom dnes řekli, „hubů“, které udržovaly komunikaci mezi různými centry ukrajinské komunity. Většina z nich je však již v emigraci.
A na Zakarpatí je únor obdobím státotvorných procesů. Dne 12. února 1939 se zde konaly volby do Podkarpatsko-ukrajinského sněmu. Jedná se o zákonodárný orgán tehdejší autonomie, který 15. března 1939 schválí vyhlášení státní suverenity Podkarpatské Rusi, zvolí Augustyna Vološyna prezidentem nového státu, sestaví vládu v čele s premiérem Julianem Revaiem, předsedou parlamentu Augustinem Stefanem a přijme ústavní zákony, které položí základy nové ukrajinské státnosti – poprvé obnovené po ukrajinské revoluci ztracené o dvě desetiletí dříve. A bohužel krátkodobá.
Únor a zejména jeho druhá polovina přitom mimoděk vyvolává zdaleka ne nejlepší vzpomínky. Na mysl přicházejí krvavé střety u Nejvyšší rady Ukrajiny, Mariinského parku, Hruševského parku, Institutské ulice, pokusů o nedobrovolný útok na Majdan. Slzný plyn. Omračující granáty. Obušky. Výstřely. Odstřelovači. Hotel „Ukrajina“. Záběry s těly padlých Hrdinů Nebeské setniny naskládané vedle sebe. Uctění jejich památky na Majdanu, kterému se ne nadarmo říká nezávislost. „The Duck Swims“ v podání Picardians.
Jedná se o první „zelené mužíčky“ na Krymu, kteří se tam poprvé objevili bez insignií 20. února 2014 a začali se připravovat na nezákonné násilné obsazení ostrova, které bylo doprovázeno blokádou místních úřadů a vojenských jednotek a skončilo pseudoreferendem o připojení Krymu a Sevastopolu k Ruské federaci, které se konalo se zbraní v ruce 16. března 2014.
A také – výbuchy z raketových útoků a nekonečné protiletecké sirény onoho šedivého pozdního zimního rána 24. února, každý ví, v jakém roce. Několik bezesných nocí. Neustálé sledování zpráv z fronty a z okolí Kyjeva. Sklepní přístřešky. Nejistota, co se zítra stane s hlavním městem a Ukrajinou jako celkem.
Ne nadarmo se však říká, že nejtemnější čas je před úsvitem. Pak, v roce 2014, možná dokonce 20. února, kdy se počet mrtvých demonstrantů blížil stovce, bylo těžké si představit, že tento zdánlivě monolitický kleptokratický režim Janukovyče padne přes noc. Najednou se ukázalo, že už plánoval útěk. Že už tehdy byly tyto zlaté bochníky, cringe obrazy a staré tisky dříve ukradené z národního kulturního dědictví zabaleny k odjezdu (nestihl si je však všechny vzít s sebou). A včera, jak se zdá, stáli lidoví poslanci loajální ke Straně regionů ve frontě na prohlášení o odchodu z politické síly. A revoluce důstojnosti zvítězila. Bohužel se to však neobešlo bez krveprolití.
A i po únoru 2022 přišel březen s rozhodným odmítnutím obranných sil Ukrajiny. V důsledku toho nepřítel ustoupil z ukrajinského hlavního města a obecně opustil Kyjev, Černihiv a Sumskou oblast. A pak tu byly operace na ostrově Zmiinyi, Slobozhansky a Cherson. I když z toho, co jsem viděl na územích osvobozených od ruských okupantů, od Buči po Izjum, mi nepochybně tuhne krev v žilách…
Letošní únor je také plný úzkosti. Od úvah o tom, zda výměna vrchního velitele ozbrojených sil Ukrajiny nějak výrazně změní situaci na frontě, až po přemýšlení o tom, co se se stejnou frontou vůbec stane. Rozhodně neexistuje žádný konflikt mezi Zelenským a Zalužným, a pokud ano, k čemu to může vést uvnitř státu? A co se stane s financováním Ukrajiny na pozadí sporů v americkém Kongresu?
Na tomto pozadí otázky jako: „co řekl Elon Musk o Ruské federaci?“, „jak nyní nepřítel začal používat Starlink?“ a dokonce i skutečnost, že Putin tradičně (a pro západní publikum inovativně) v rozhovoru s Carlsonem plival historické pseudohistorické exkurze, už nevypadají nijak zvlášť zajímavě. I když je pravděpodobné, že tyto aspekty se mohou stát závažnými argumenty v kontextu dalšího postoje amerických politiků k rusko-ukrajinské válce.
Neměli bychom se však vzdávat. Po únoru vždy přichází jaro. V letech 2014 a 2022 si nepřítel myslel, že bude slavnostně „ruský“. Ale stejně se ukázalo, že je to Ukrajinec. A nejinak tomu bude i tentokrát. Nic jiného nám prostě nezbývá.
