Ruská opozice, tedy ti lidé, kteří nepodporují Putinův režim a teoreticky válku, kterou tento režim vede proti Ukrajině, dostala nový důvod vzdychat někde v Evropě (nebo dokonce na území impéria) ve stylu svých předchůdců na začátku minulého století, po Rusku, které si sami vymysleli. Přesněji řečeno, v tomto konkrétním příkladu, podle „Krásného Ruska budoucnosti“.
Pro ty, kteří nevědí, tento mytologický obraz byl vymyšlen speciálně pro prezidentskou kampaň Alexeje Navalného v roce 2017. A byl to Navalnyj, nebo spíše jeho smrt-vražda, která se stala katalyzátorem další série povzdechů. Maximální tragédie situace navíc umocnila patos reakce ruských politických a skoropolitických emigrantů.
Konkrétním důvodem byla čerstvá báseň ruského básníka Leonida Kaganova, báseň, která je logicky věnována opozičníkovi, který zemřel v kolonii. Slavný místní hudebník Vasja Oblomov zhudebnil Kaganovův text a vytvořil Složení, které ruští emigranti poslouchají a přeposílají na sociální sítě s „knedlíkem v krku“.
Báseň celkem předvídatelně vytváří novou ruskou neputinovskou mytologii a velebí Navalného jako mesiáše. Zde je několik citátů, které potvrzují míru patosu Kaganovova textu: „biblické zlé drama“, „uzdravte slovy a vyžeňte podvodníky z chrámu“, „odevzdejte se Sanhedrinu, abyste byli v pátek ukřižováni“.
Na mesiášství Alexeje Navalného však není nic překvapivého. Ruská opozice nemá (a pravděpodobně ani mít nebude) lepší sjednocující postavu než Navalnyj. Oleksijova smrt navíc ve skutečnosti vyškrtla ty aspekty jeho společenských a politických aktivit, které ho dříve diskreditovaly – účast na nacistických „ruských pochodech“, výsměch Gruzíncům (které po válce 8. 8. 08 zesměšnil a nazval „hlodavci“), prohlášení, že „Krym není sendvič“. Nyní, když pozemský život opozičníka skončil, je možné ho pozvednout do nebe, podobně jako to udělali političtí předchůdci současného Putinova režimu – bolševici zesnulému „vůdci revoluce“ (kterým v zásadě nebyl) Vladimiru Uljanovovi, známějšímu jako Lenin.
Proto je proces vytváření idolu z mrtvého „opozičního vůdce“ zcela logický a předvídatelný. Ale v Kaganovově textu jsou mnohem zajímavější slova, slova, která prozrazují ruskou opozici. Báseň končí předpovědí pádu režimu Putin-FSB a nástupem samotného „krásného Ruska budoucnosti“, v nějž dnešní ruští pseudoliberálové věří přibližně stejně, jako ruští pseudobolševici věřili v komunismus v Chruščovově době (poslední víceméně ideologická éra v dějinách impéria soustředěná v Kremlu).
Tak vidí ruský liberální básník nástup nové éry – „a jako teplo a voda, anténa a plyn se světlem přinese do našeho domu svobodu, protože jste o ní mluvili.“ Tyto linie jsou klíčovým rozdílem mezi ruskou společností, nebo spíše jejími zbytky, a ukrajinskou společností. Protože Ukrajinci, kteří před 20 lety (můj Bože, jak je to dávno!) přišli na Majdan proti volebním podvodům – na rozdíl od Rusů nebyli nijak zvlášť kreativní. A hit oranžové revoluce, píseň „Together We Are Many“ od kapely „Greenjolly“, alespoň hlavní fráze této písně je vlastně omíláním známé chilské písně, neoficiální hymny levice: ¡El pueblo unido jamás será vencido!
Ukrajinci ale v té době nemysleli na estetiku, krásu a kreativitu. Ukrajinci se postavili za svá práva, za své postavení a za své hodnoty. A nikoho se neptali, jestli si mohou postavit stany na centrálním náměstí země, nebo ne. A v roce 2011, v kritickém okamžiku pro zbytky demokracie, se Rusové vydali na Bolotné náměstí jako stádo, které pastýři (orgány činné v trestním řízení) posílají k oddílu. Chodili, krásně vystupovali – a rozcházeli se. Úřady očekávají, že se to stane samo od sebe, a proto budou těmito „kulturními protesty“ vyděšeny a ustoupí.
Mimochodem, nelze nepřipomenout známý běloruský politický mem z roku 2020, kdy běloruští občané, kteří protestovali proti „vítězství“ Alexandra Lukašenka v prezidentských volbách, byli neuvěřitelně hrdí na to, že vylezli na lavice a zuli si boty. Ruské opoziční noviny Meduza tehdy pateticky napsaly: „Bělorusové předvádějí, jak kulturně protestovat. Uklízí po sobě, dávají květiny a zouvají si boty, aby neznečistili lavičky.“
Bělorusové se tvrdošíjně distancovali od ukrajinské tradice Majdanů a zdůrazňovali, že my takoví nejsme. A byla to pravda, protože se ukázalo, že takoví nejsou. Ukrajinci ukončili své Majdany vítězstvím a Bělorusové porážkou a mučením v Akrestinu.
Rusové se chovali a chovají stejně. Psali a skandovali krásná hesla, teď píší procítěné a dojemné básně, písně věnované Navalnému – ale prAch, co říkají? Klíčovou frází básně Leonida Kaganova je „svoboda bude přinesena do našeho domu“. Oni nám to dají. Udělají to nám. Někdo. My ne. Protože budeme sedět a čekat. Povzdech nad svým těžkým osudem kdesi v příští francouzské, bulharské nebo rakouské emigraci.
Mimochodem, věnujte pozornost řadě pojmů, které předcházejí této bezmocné touze po tom, aby byli „zklamáni svobodou“, „jako teplo a voda, anténa a plyn se světlem“. Autor srovnává nejvyšší hodnotu člověka, hodnotu, za niž byly v různých zemích dány stovky, tisíce, miliony životů, s banálními vymoženostmi civilizace, které jsou v moderním světě běžné.
Podobně pro ruské liberály, ruské opozičníky, je svoboda tím, co jim údajně právem náleží. Ne proto, že by o ně museli bojovat, ale proto, že jsou téměř od narození (zajímalo by mě proč?). Skutečnost, že musí být „zklamáni“ těmito neznámými „někým“ (pravděpodobně Ukrajinou a kolektivním Západem, protože kdo jiný). Tato troufalost a zároveň bezmocnost – když si údajně zaslouží svobodu zároveň, nepochybně jako světlo a elektřina v bytech. A přitom oni sami nemohou udělat nic, aby ji získali, ale sedět a čekat, až jim ji přinesou, protože to bylo řečeno slovy jejich mrtvého vůdce („protože jste o tom mluvil“) – více než výmluvně charakterizuje dnešní protiputinovské Rusy.
Proto to nejsou oni, kdo by měl vyzývat Ukrajinu a svět, aby bojovaly proti Putinovi, ale tiše, svědomitě, jako neúspěšní, kteří toto téma přeskočili, hořící za garážemi, aby pracovali na tom, aby se alespoň nějak opravdu, a ne virtuálně, pokusili postavit proti jejich režimu. Bez krásných sloganů a dojemných písní, bez zouvání bot a bez úklidu po sobě. Ale tak, aby bylo jasné, že v Rusku existuje opozice a bojuje. Vlastně.
Pro ty, kteří jsou na rozdíl od Navalného nyní mimo impérium (a navíc nepředstavují tak důležitý objekt k likvidaci) – je však mnohem pohodlnější a pohodlnější šířit písně o padlém vůdci, vzdychat, říkat „všechno je tak“ na sociálních sítích a žít svůj soukromý život. Celé toto téměř politické okolí je pro něj jen dalším prostředkem, jak vydělat na svém bezmocném, ale velmi ubohém postavení.
