Ruský útok na Ukrajinu od roku 2014 a rozsáhlá invaze od roku 2022 spolu s několika dalšími osudovými událostmi v Evropě a okolí znovu nastolily zásadní otázku, jaké zájmy a hodnoty mohou sdílet různé evropské národy. Události, které se odehrály po ruské anexi Krymu před deseti lety, a zejména po začátku velké války před dvěma lety, změnily dosavadní politické priority Evropské unie a jejích členských států, jakož i evropských zemí mimo EU, včetně Turecka. S ohledem na tento a další nedávný vývoj ve východní Evropě, jakož i na probíhající diskuse o něm nabyla nadcházející reorganizace a rekonstrukce hlavních institucí EU v letech 2024 až 2025 nového rozměru.
Řada nadnárodních struktur již propojuje členské státy EU a třetí státy. Ty sahají od starých institucí, jako je Rada Evropy, OBSE, EHP nebo celní unie mezi EU a Tureckem, až po nové, jako je Černomořská synergie, program Východního partnerství nebo Lublinský trojúhelník. Některé z těchto struktur byly buď zahrnuty v minulosti (jako Rada Evropy), nebo stále zahrnují (jako OBSE) Rusko jako účastníka. Nestačily však k tomu, aby zabránily prudké eskalaci rusko-ukrajinské války v roce 2022. Poněkud podobný příběh se týká nedávných vojenských konfrontací mezi Arménií a Ázerbájdžánem – zeměmi, které jsou rovnocennými účastníky mimo jiné v Radě Evropy, OBSE a Východním partnerství.
Nedávné osudové události v Evropě poukazují na to, že ve vztazích EU s ostatními evropskými zeměmi je zapotřebí více než jen kosmetických změn, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, předchozí přístupy a iniciativy Bruselu se ukázaly jako nedostatečné k tomu, aby snížily nebo potlačily napětí ve východní Evropě, které vedlo k válce. V roce 2022 potřebovali (a stále potřebují) audit v souvislosti se svou zjevnou neschopností zajistit mír v Evropě. Za druhé, probíhající válka a její četné důsledky po celém světě nás nutí hledat inovativní přístupy a akce, které mohou pomoci zachránit ukrajinský stát před zničením a evropský bezpečnostní řád před zničením. Zásadní revize a alespoň částečná rekonfigurace dosavadní politiky Bruselu vůči zemím mimo EU – především v rámci samotné Evropy – již probíhá.
Nejvýraznější změnou za poslední dva roky bylo zvýšení statusu Ukrajiny a Moldavska v roce 2022 a Gruzie a Bosny a Hercegoviny v roce 2023 na úroveň oficiálních kandidátských zemí na plné přistoupení k EU. Zatímco západní Balkán má vyhlídky na členství v EU již více než 20 let, konečný osud trojky přidružení – tj. Ukrajiny, Moldavska a Gruzie – zůstává od zahájení Východního partnerství v roce 2009 nejasný. Teprve v reakci na ruský útok a žádost Ukrajiny o členství na jaře 2022 se Evropská komise chopila iniciativy a přesvědčila členské státy Unie, aby změnily svůj postoj nejen ke Kyjevu, ale také k Kišiněvě a Tbilisi. Na konci roku 2023 Evropská rada schválila zahájení přístupových jednání s Ukrajinou a Moldavskem a přijal Gruzie jako kandidátská země na členství v EU. Brusel tak konečně objasnil dosud nepolapitelný účel tří obzvláště velkých dohod o přidružení a jejich prohloubené a komplexní zóny volného obchodu, které s těmito třemi zeměmi uzavřel v roce 2014.
Další důležitou institucionální změnou v reakci na rozsáhlou invazi Ruska na Ukrajinu v únoru 2022 bylo vytvoření Evropského politického společenství (EPS), iniciativy, kterou symbolicky zahájil francouzský prezident Emmanuel Macron 9. května 2022. Celkem 47 zemí, včetně Turecka, souhlasilo s připojením k evropské politice sousedství, čímž vznikl nový celoevropský rámec pro konzultace a obnovu vztahů EU s ostatními zeměmi. Vytvoření evropské politiky sousedství lze považovat za výraz nového smyslu pro sdílené evropské národní zájmy tváří v tvář brutálnímu útoku Ruska na jednu z největších zemí našeho kontinentu. Mohlo by to také naznačovat nový smysl pro sounáležitost mezi těmi zeměmi EU a nečlenskými zeměmi EU, které se staví za evropské hodnoty a jsou ochotny reagovat na širší normativní výzvu, kterou představuje Moskva a její různí protizápadní spojenci.
Budoucí vyhlídky (v užším slova smyslu) evropské politiky sousedství a konečný dopad širších motivů, které vedly k jejímu vytvoření, se však teprve uvidí. Budou záviset nejen na touze, schopnostech a úspěchu EU při prohlubování vztahů, přidružení a částečně i integraci s evropskými zeměmi, které v současné době nejsou členy Unie. Vzhledem k tomu, že tyto země tvoří pestrou skupinu zemí, mohou nové společné iniciativy, jako je evropská politika sousedství, fungovat pouze jako fórum pro diskusi a vytváření sítí. EPS a starší celoevropské organizaceOrganizace jako Rada Evropy nebo OBSE mohou být užitečné při šíření nebo diskusi o myšlence mezi desítkami zúčastněných zemí. Komplexní iniciativy, jako je evropská politika sousedství, však budou hrát menší úlohu při konkrétním plánování a praktickém provádění právních, institucionálních a materiálních zlepšení ve vztazích mezi EU, jejími členskými státy a mimoevropskými zeměmi.
Bilaterální a multilaterální prohloubení spolupráce ve vztazích s EU není úkolem dneška pouze ve vztahu k těm evropským zemím, které nejvíce utrpěly nebo jsou ohroženy vojenským útokem Ruska, jmenovitě: Ukrajině, Gruzii, Moldavsku a Arménii. To je také závazek vůči dalším evropským zemím mimo EU, od Islandu a Spojeného království až po Ázerbájdžán a Turecko. Hlavním cílem této spolupráce je dnes národní a nadnárodní bezpečnost a odolnost. Podpora větší výměny, spolupráce a jednoty v různých oblastech s cílem odstrašit, zabránit nebo alespoň odradit ruské a další protizápadní vojenské akce v Evropě – kinetické, hybridní, psychologické, politické, ekonomické atd. – nabyla téměř existenciálního rozměru. Bude rozhodovat nejen o kvalitě, ale také o přežití evropských demokracií a jejich různých aliancí – především, ale nejen to.
K posílení evropského společenství států navíc přispěje i prohloubení a rozšíření spolupráce v oblastech, které přímo nesouvisejí s ochranou bezpečnosti, integrity a suverenity Evropy. Široká škála oblastí, v nichž Brusel a další hlavní města EU mohou a měla by přijmout účinnější transevropská opatření, zahrnuje podporu průmyslových inovací, zajištění lepší sociální a environmentální ochrany a podporu větší rovnosti žen a mužů, vědeckého pokroku a kulturní výměny. Touha po větší spolupráci a integraci v těchto a dalších oblastech napříč Evropou dnes není jen projevem normativních výhod transnacionálního humanismu, evropanství a/nebo liberalismu. Stalo se to otázkou pudu sebezáchovy.
Pokud si evropské demokracie – uvnitř EU i mimo ni – nezůstanou nablízku a nebudou si navzájem pomáhat v rozvoji a obraně, budou v nebezpečí. Dá se předpokládat, že Rusko a další protizápadní síly hledají slabé články v evropském společenství států. Budou si – stejně jako Moskva od roku 2014 jednat s Ukrajinou – vyberou tyto země nejen proto, aby zaútočily na jejich demokracie a otevřené společnosti, ale také proto, aby se pokusily proměnit jejich vojenské, institucionální a/nebo sociální slabiny v zásadní výzvy pro Evropu jako celek.
Staré politologické přísloví říká, že nejen státy způsobují války, ale války způsobují státy (Charles Tilley: „Válka vytvořila státy a státy vytvořily válku“). Pro Evropu obecně a pro EU konkrétně nyní vyvstává otázka: platí nadnárodní extrapolace této zásady? Posílí nebo oslabí současná rusko-ukrajinská válka evropské společenství států? To ukáží následující roky.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Unię czeka przełom
