Rozhovor ruského diktátora Vladimira Putina s odporným americkým novinářem Tuckerem Carlsonem se už stal předmětem hovorů ve městě. Komunikace, kterou mnozí zcela vážně považovali za událost roku, se změnila v monolog a terč posměchu roku.
Prezident Ruské federace ve skutečnosti neřekl nic, co by se dalo považovat za nějaký vzkaz opačnému táboru – samozřejmě kromě náznaků možného útoku na Polsko. I když je těžké uvěřit, že by i šílený Putin chtěl vstoupit do přímého vojenského konfliktu s NATO.
To, co se očekávalo jako rozhovor, se změnilo v klasickou pseudohistorickou přednášku. Přednáška, jejíž téma zná každý, kdo Putina v posledních letech sledoval, a text se naučil téměř nazpaměť. I když došlo k některým neuvěřitelným novinkám – například „kopie dopisů Bohdana Chmelnického“. Ale neobešlo se to bez starých dobrých klasik jako „rakouský generální štáb, který vynalezl Ukrajinu“.
Hlavním výsledkem Putinova pseudorozhovoru (máme podezření, že poslední na několik příštích let, protože frontová linie si také uvědomila, že nemá smysl s diktátorem mluvit a ruská strana pravděpodobně nebude příliš spokojená s tím, co se stalo) je tedy to, že diktátor konečně opustil takový koncept, jako je mezinárodní právo.
Vladimir Putin nejenže trval na jakýchsi ruských právech na ukrajinské území (samozřejmě fiktivních, zfalšovaných nebo přitažených za vlasy), ale také se rozhodl přikrášlit nacistický režim Adolfa Hitlera pro své vlastní potřeby. Údajně ji v roce 1939 vyprovokovalo Polsko – kdyby se dobrovolně vzdalo svého území, k žádné válce by nedošlo. Připomíná vám to něco? To je přesně ruský „pozemní koridor a voda na Krym“.
Rehabilitace nacismu, za kterou měl ruský diktátor podle vlastních vymyšlených zákonů dostat trest odnětí svobody, však není v tomto příběhu tím nejdůležitějším. Skutečnost, že Kreml dlouhodobě sebevědomě využívá úspěchů Třetí říše, není takovou zprávou. Vezměme si například aktuální „Konečné řešení ukrajinské otázky“, jehož plán byl zveřejněn v oficiálním ruském tisku v roce 2022 (tento článek se jmenuje „Co by Rusko mělo dělat s Ukrajinou“, byl zveřejněn na webu RIA Novosti) a ruští propagandisté to stále neoficiálně tvrdí. Není to přání nového holokaustu?!
Ale opět to není to nejdůležitější v proudu vědomí, které podle psychologů, s nimiž jsme hovořili, už jen nenaznačuje, ale křičí o duševních poruchách ruského diktátora. Svými nároky na Ukrajinu, tvrzeními, která se údajně zakládají na historických faktech, ale ve skutečnosti jen na pseudohistorických fikcích, Putin otevřel skutečnou Pandořinu skříňku. A zde ho lze srovnat s dalším idolem konzervativní ruské veřejnosti, generálním tajemníkem ÚV KSSS Leonidem Brežněvem. Navíc toto srovnání nebude ve prospěch tyrana, který je stále naživu.
V létě roku 1975 se ve finských Helsinkách konala rozsáhlá konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Jedním z klíčových výsledků byla mezinárodněprávní část Závěrečného aktu této konference. Tato část se zabývala zásadou nedotknutelnosti hranic a územní celistvosti států. A Sovětský svaz, který tehdy vedl starý Brežněv, tento akt podepsal. Podepsal ji a řídil se jejími předpisy až do konce její existence. Možná proto se Afghánistán nikdy nestal 16. republikou SSSR (i když je těžké tomu dnes uvěřit, ale kdo věřil Ukrajinskému týdnu, který v srpnu 2008 napsal, že „Ukrajina je další na řadě“?).
A Rusko tento princip porušilo. A tak intenzivně trvá na tom, že má právo ji nadále porušovat (ne nadarmo se říkalo, že „Polsko provokovalo Německo“) – jak neslyšela, když se tato hra začala hrát proti ní.
Například v Číně se po Putinově rozhovoru s Carlsonem začala objevovat prohlášení, že když se ruský vůdce rozhodl vysvětlit svou agresi učebnicemi dějepisu místo mezinárodním právem, proč Rusku neodebrat území, která mu patří. Například Dálný východ s Vladivostokem.
Tyto výroky samozřejmě nezazněly z úst úředníků – v komunistické Číně se s takovými věcmi obecně zachází velmi, velmi opatrně (ano, fenomén „Medveděvova kanálu Telegram“ je tam v zásadě nemožný). Ale úroveň Zichen Wanga, bývalého zaměstnance tiskové agentury Xinhua a nyní specialisty think-tanku Center for China and Globalization, také není velký problém.
Připojil se k němu americký herec čínského původu Robert Wu, který přímo prohlásil, že Ruská federace by měla vrátit Vladivostok Čínské lidové republice. A to jsou jen ti, kteří vyslovili myšlenku, která ve skutečném globálním informačním prostoru již dlouhou dobu skutečně krouží. A ty špatnéNapříklad v případě Dálného východu je důležité si uvědomit, že Dálný východ je členem Dálného východu. A například o starobylém pruském městě Königsberg, které bylo přejmenováno a znesvěceno sovětskými Rusy, kteří z něj udělali typickou ruskou skládku zvanou Kaliningrad.
A také o stejné skládce zvané Vyborg, která byla kdysi prosperujícím finským městem Viipuri. A také o městě Orenburg, které kdysi sloužilo jako hlavní město Kyrgyzské autonomní sovětské socialistické republiky (dnešní Kazachstán). Proč nevrátit toto území Kazachům, kteří mimochodem stále žijí ve východní části Orenburské oblasti? A to okamžitě povede ke vzniku hranice mezi Kazachstánem a Baškortostánem, který je stále součástí Ruské federace. (A obecně vzato, otevře pozemní cestu mimo Rusko pro šest republik Idel-Uralu.)
A samozřejmě nelze nezmínit východní Slobožanščynu, Starodubščynu a Kubáň, které si Ukrajina podle Putinovy logiky může docela dobře nárokovat. A to je jen to, co se týká samotného Ruska. Představte si, co by se stalo ve světě, kdyby podle Putinova principu byl zrušen stát mezinárodního práva ve prospěch historických rozmarů. Touha Venezuely zmocnit se části Guyany by nám připadala jako pouhá předzvěst chaosu, do něhož svět sklouzne.
Ale ve světě má naštěstí mezinárodní právo stále svůj vliv. A ani Maďarsko nebude mít nároky na Slovensko, ani Německo na Českou republiku nebo Francii, ani Rakousko na Itálii. Ale dříve nebo později se objeví nároky vůči Rusku. Z čistě praktických důvodů – protože, jak ukázala současná válka proti Ukrajině, jednou z hlavních, ne-li hlavní výhodou agresora byla velikost země. To znamená, že pokud by Rusko bylo počtem obyvatel srovnatelné s Ukrajinou, pak by válka skončila přirozeně. Putin by neměl s kým bojovat. Stále najímá Nepálce a Somálce. Co kdyby Rusko nebylo státem se 140 miliony, ale s 35-40 miliony obyvatel?
A pak, až světové společenství (alespoň jeho demokratická část) dospěje k jednoduchému a logickému závěru, že Rusko nemusí existovat ve svých současných hranicích, protože uvnitř těchto hranic bude vždy, dokonce i po dočasném superliberálním ústupu, jako byla 90. léta, hrozbou pro své sousedy, Evropu a planetu jako celek, může to Rusům připomenout Putinovu rétoriku.
Sám Putin však již na tomto světě nebude. Proto se všichni ostatní budou muset zodpovídat za jeho logiku. A je v jejich nejlepším zájmu, aby to pochopili co nejdříve. I když, jak ukazuje praxe, Rusové jsou připraveni na jakýkoli vývoj událostí – jen se neobrátit na zdravý rozum a kritické myšlení. Což dokonale ilustruje myšlení jejich lídra, demonstrované v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem. Rozhovor, o kterém dokonce i novinář, který je připraven se s diktátorem setkat, řekl: „Trvá mi rok, než pochopím, co to sakra bylo.“
