Vjačeslav Levytskyj z Podilsku v Oděské oblasti. V civilním životě byl řidičem dodávky. Se začátkem totální války odešel bránit Ukrajinu a v Doněcké oblasti byl vážně zraněn: byly mu postřeleny nohy, trup a omrzlé ruce. Vjačeslav se pohyboval v šedé zóně se zraněními sedm dní a byl zajat tzv. DLR. Zůstal tam tři dny v hrozných podmínkách. Odtud ho výměnou koupili Čečenci. Vjačeslavovi také amputovali všechny čtyři končetiny.
Nyní podstupuje rehabilitaci v centru Superhumans, zvyká si a učí se udržovat protetické nohy, a obránce také přebírá protetické paže, které mu již byly vyrobeny. Více o tom, jak byl obránce zraněn, jak byl zajat, o jeho pobytu u Čečenců a jeho návratu na Ukrajinu se dočtete v článku.
O ranách a zajetí
Vzpomínáte si na to ráno, kdy začala válka? Co jste si tehdy mysleli?
Bylo to hrozné. Přišel jsem do práce, vyložili jsme jedno auto, aby ten člověk mohl jet domů. Vrátil jsem se domů, pak firma nějakou dobu nefungovala. A 11. března jsme šli s kamarádem na vojenskou služebnu.
Proč jste se rozhodl jít do války jako dobrovolník?
Chránit Ukrajinu svou vlastní.
Jak jste se zranil? Kdy se to stalo?
V noci na 23. února byl raněn. Drželi jsme pozice v zákopech. Rusové se k nám pokusili přijít třikrát a počtvrté se jim to podařilo. Nepamatuji si to přesně, ale bylo jich mnohem víc. A tak se stalo, že jsem byl ostřelován. Dávka kulometné palby zasáhla nohy: jednu, druhou, do břicha. Vletěl do břicha. Když jsem se probral, ztratil jsem vědomí, už jsem neměl samopal, žádné náboje, nic. Všechno otrhali. Pořád jsem cítila, jak mi strhávají lékárničku. Když jsem se probral z bezvědomí, nechápal jsem, co se děje. Trochu jsem se plazil po kolenou, pak jsem vstal, vstal, přidržoval se větve a pak jsem po kolenou vylezl na místo, kam nás přivedli. Pochopil jsem, že jsem raněn. Nejdřív jsem se dostal na místo, kde jsme měli dům. Tam, když jsme zasáhli, nám kluci dali baterie a speciální powerbanku na jejich dobíjení. Znal jsem to místo dobře, protože jsem z toho místa vzal mnoho lidí na toto místo. Dostal jsem se do té pozice, už mi začalo svítat. Když jsem nabral sílu, rozhodl jsem se, že se přesunu na místo, kde jsme byli vysazeni. Byly tam suché příděly jídla a voda. Hodně jsem pila, nechtěla jsem jíst. Když jsem se tam doplazil, měl jsem oteklé ruce a krvácel. Nemohla jsem ani otevřít láhev s vodou rukama, udělala jsem to zuby.
Jak dlouho to celé trvalo?
Sedmý den jsem se rozhodl, že musím jít dál, věděl jsem, že naše pozice je blízko. Jedná se o zničený obytný dům, ale od roku 2014 v něm zřejmě nikdo nebydlel. Naši kluci tam seděli a blokovali nepřátelské drony. A když už jsem byl poblíž, když jsem se plazil, rozhodl jsem se odpočívat na dvoře, protože jsem neměl vůbec žádnou sílu. Vylezl jsem na čtyři, pak jsem se pokusil trochu chodit. Když jsem ležel a odpočíval, uviděl mě voják DLR. Vylezli tam. Zeptal se, kdo jsem, a začal mě ohmatávat. Řekl jsem mu, že jsem ukrajinský bojovník, hned mě nepoznal, protože jsem měl na sobě černou civilní bundu a moje maskáčové kalhoty ztratily svůj vzhled, jak jsem se plazil. Uniformu DLR jsem ještě neviděl. Měla pískovou barvu s tmavě zelenými skvrnami na kolenou a loktech. DLR mě odvezla. Nejdřív mě sestřičky obvázaly. A pak mě zmlátili, zlomili mi nos, mlátili mě ženijní lopatou po hlavě. Pak to hodili do sklepa. Je dobře, že alespoň jeden z nich se o mě občas trochu zajímal. Ale choval se samozřejmě hrubě. Řekl: „Kore, ty jsi tam ještě neumřel.“ Když jsem řekl, že mám žízeň, přinesl to.
Dali mi jídlo?
Tentýž člen DLR kdysi přinesl studenou pohanku. Neosolený. Byla ve špinavé misce. Jako pes… Snažil jsem se tu pohanku sníst, ale neměl jsem chuť k jídlu a nejedl jsem.
Byli jste požádáni o informace o ozbrojených silách Ukrajiny?
Ano. Žádal… Jaká vlna na našich vysílačkách. Možná už měli naše vysílačky, nebo si možná chtěli nastavit ty své. Řekl jsem, že nevím. A oni začali vyhrožovat, že zahřejí pohrabáč a zabijí mě. Ale oni to neudělali.
O pobytu u Čečenců a amputaci končetin
Když mě přivedli k Čečencům, tak mě tam hned umyl. Dva z našich válečných zajatců už tam byli. Dmitrij a Dima. To oni mě svlékli a umyli. Nemohli mě pořádně svléknout, tak mě pořezali nožem. Jeden z Čečenců byl šokován, když viděl moje zranění. Řekl: „Jste tak ostřelováni, a oni vás také bijí. Nikdo tě tady neurazí ani nehne prstem.“
Jak se stalo, že jste padli do rukou Čečenců?
Bylo to, jako by nás vykupovali. Možná jsou tam nějaké další podmínky, výměnný obchod nebo něco takového. Protože už jsme byli u Čečenců, tak kluci říkali, že nás Čečenci vykupují. Říkali, že jsem nejlevnější. A já jim odpovímže na oplátku mě v nemocnici něco draho [сміється]. Byla mi podána krev i plazma. Doktoři se ke mně chovali dobře.
Když jste zjistil, že amputace je nevyhnutelná, jak jste to vnímal?
Byl jsem ve stavu zatažení, cítil jsem se špatně. Podstoupil jsem svou první operaci břicha. Pak mi operovali nohu, byl jsem při vědomí, ale nic jsem necítil. Doktoři mi řekli, že musím amputovat, protože mám gangrénu, dlouho to konzultovali, svolali konzultaci. Když došlo na amputaci první nohy, podepsal jsem souhlas s operací. A pak sami lékaři rozhodli o amputaci. Téměř každý den jsem byl na operaci. Doktor mi chtěl zachránit ruce, které byly omrzlé. Přicházel a kontroloval je každý den. Doktor mi řekl: „Slavíku, ty jsi měl klobouk, proč sis neschovával ruce do klobouku, já ti radši uříznu omrzlé uši“ [сміється]. Když se mi rány trochu zahojily, převezli mě do sklepa, kde byli drženi jejich chlapci, kteří byli vykoupeni z ruského zajetí. Tam nám třikrát týdně nosili jídlo z kantýny a jindy jsme jedli mivinu, měli jsme rychlovarnou konvici.
O návratu na Ukrajinu a rehabilitaci
Stalo se tak 11. června. Nejdřív nás odvezli letadlem do Ruska. Bylo to vojenské letadlo s plastovými sedadly. Mimochodem, Čečenci mi pak dali vozík a řekli: ‚Slaviku, my ti to dáváme. Tohle je tvůj kočárek, běž v něm domů.“ [усміхається]. Přes Sumskou oblast jsme překročili ukrajinské hranice. Hned to bylo snazší, zaplať pánbůh, pomyslel jsem si, letěli jsme tam, dorazili jsme. Báli jsme se, že výměna nezkrachuje. Protože jsme slyšeli, že takové případy existují.
Co vás čekalo dál?
Moje léčba v Ukrajině probíhala v různých zdravotnických zařízeních. Konkrétně jsem byl ve vojenské nemocnici ve Lvově, poté jsem byl poslán do Kyjeva, kde jsem podstoupil reamputaci. Vzhledem k tomu, že mi rány hnisaly, došlo k infekci. Poté, co došlo na protetiku, mi bylo řečeno, že Centrum Superhumans ve Lvově okamžitě provádí protézy rukou i nohou. A je to pohodlné, nemusíte dělat nohy zvlášť a ruce jinde. Tak jsem se rozhodla, že sem přijedu. Na rehabilitaci mi pomáhá maminka a sestra, pracuje se mnou i fyzioterapeut. Naučil jsem se spoustu věcí dělat sám. Koneckonců, když přede mnou usne moje sestra nebo matka, nechci je rušit. Takže si můžu něco sehnat, vytáhnout, vložit nabíječku do telefonu nebo tabletu.
Kdy jste se sem dostali? Jak vypadá tvůj den u nás?
17. listopadu. Nyní ovládám protézy nohou, mám lekce v bazénu, také dělám rozcvičky, chodím v protézách po speciální cestě. Držím se loktů, protože se nedokážu postavit na jednu nohu a udělat krok druhou, je těžké udržet rovnováhu. A ze začátku to bylo obecně těžké, když jsem poprvé vstával s pomocí „navijáku“ – svázali mě a zvedli, pak jsem si připadal jako klobása [сміється]. Teď už je to lepší. Protetické ruce jsem již vyrobil a také je zvládnu.
Už víte, co budete dělat po rehabilitaci?
Pořád nevím, co budu dělat. Kdybych měl volné ruce, zabýval bych se opravami aut nebo motocyklů. Postupem času jsem se naučil udržovat rovnováhu na protézách nohou nebo pracovat na invalidním vozíku. A tak nevím, co budu dělat, možná se naučím řídit auto, viděl jsem, že existují speciální auta.
Co byste vzkázal Ukrajincům, kteří také trpěli válkou?
Aby neklesali na mysli. Viděl jsem, že někteří lidé začali pít, ale vy byste neměli. Je lepší cvičit.
Jak najít sílu jít dál?
Někdy se nastavím. Někdy mě příbuzní „kouzelně nakopnou“ [сміється].
