Ukrajinská společnost vítá druhé výročí začátku rozsáhlé invaze ruských okupačních sil se smíšenými pocity. Bohužel už necítím ten optimismus, mentální povznesení, víru ve vítězství, kterou jsme měli před rokem. Ale také se nekoná žádný šok, strach a pocit beznaděje, který jsme zažili na konci února 2022. My, Ukrajinci, jsme si již zvykli vnímat válku jako součást našich životů, naučili jsme se s ní koexistovat a uvědomili jsme si, že bychom neměli doufat v okouzlující vítězství, ale také v katastrofální porážku.
Vzpomeňme si, jak ještě v první polovině února 2022 většina z nás věřila spíše v „grilování v květnu“ než v totální invazi. Ano, americké a britské zpravodajské služby údajně varovaly, že se Putin chystá zaútočit, ale naše vedení zde v terénu by se mělo lépe orientovat. A protože z Bankovy ulice bylo slyšet: „V Bagdádu je klid!“ – věřil jsem, že není třeba se příliš znepokojovat.
Tato víra byla tvrdošíjně podkopávána řadou událostí. Nejvýraznější z nich je naléhavá evakuace zahraničních ambasád. Nejprve do Lvova. Výsledkem bylo, že diplomatická obsazenost města na metr čtvereční překonala všechny historické rekordy. Velvyslanci, atašé, poradci byli všude – v restauracích a kavárnách, v muzeích a na výstavách, v divadlech i na koncertech. Je to prostě ráj pro novináře, když můžete snadno udělat rozhovor s velvyslanci Izraele, Francie nebo Argentiny naživo. Jediný důvod, který způsobil, že všichni přijeli do Lvova, byl alarmující.
Zde by naše vedení přišlo k rozumu, pochopilo, že to všechno není jen tak pro nic za nic, že ještě zbývá pár dní, takže z nich musíme vytěžit maximum. Vyhazujte do povětří mosty, kopejte zákopy, instalujte ježky na cesty potenciální ofenzívy. Zahajte naléhavou mobilizaci, přemístěte stávající zálohy na nejnebezpečnější místa. Ale jak víme, ve skutečnosti se nic z toho nestalo. A pokud tam něco bylo, tak to katastrofálně nestačilo.
A my, obyčejní Ukrajinci, jsme se mohli jen radovat, že nepřítel ještě nezaútočil. 16. únor již proběhl, ale kde je slíbená ofenzíva? Ne! Poté zavedeme nový svátek – Den národní jednoty. Teď to všechno zní jako výsměch.
Putin již oznámil uznání „DLR“ a „LLR“. A pacifistickou náladu máme i nadále… Až do chvíle, kdy na naše města opravdu nelétaly rakety a letecké pumy, kdy se přes naše hranice přesouvaly tisíce kolon obrněných vozidel.
Znovu si pročítám svůj naivní příspěvek na Facebooku, napsaný 24. února 2022. Tam jsem vyjádřil naději, že totální invaze nebude moci trvat dlouho. I kdyby to nebyly Arestovyčovy „dva nebo tři týdny“, samotné Rusko, Putin a kremelští regulérní vojáci dlouhou válku nepotřebují. Ruské síly, které byly v té době mobilizovány, byly nakonec extrémně malé na to, aby provedly plnohodnotnou okupaci. A jak si tuto okupaci představují Rusové? Že vtrhnou na naše území, obsadí nějaké ukrajinské město nebo vesnici a co dál? Budou jezdit v legračních autech s tlampači a vyzývat ohromené ukrajinské občany, aby se dostavili do kanceláře velitele k registraci. Alespoň takové makabrózní obrázky byly nakresleny mou fantazií, extrapolací na současné záběry ze sovětských filmů o druhé světové válce. To je v 21. století naprostý nesmysl.
Šok, bolest. I když i tehdy, v prvních dnech totální války, stále panovalo přesvědčení, že ruská společnost a tam, v Kremlu, si rychle uvědomí absurditu toho, co se děje. Tedy absurditu jejich rozhodnutí a činů, takže zapnou zpátečku. Koneckonců, jednání v Bělorusku již začala.
Rusové však se zpátečkou nespěchali. Rychle se ukázalo, že tyto nápadité makabrózní malby začaly ožívat na okupovaných územích. Fiktivní „kino a Němci“ navíc vypadalo mnohem výhodněji, mnohem humánněji než realita, na kterou sahají ošklivé ruce Kremlu. Mysleli jste si, že teď nemůže být žádný „velitelský úřad“, ale objevili se ve formě okupačních správ. Objevili se zrádci-kolaboranti, začalo vzkvétat rabování okupanty, a to mnohem brutálněji, než si režiséři sovětských filmů dokázali představit. Dozvěděli jsme se o předem připravených popravčích seznamech, o vytváření skutečných mučíren ruskými okupanty, o likvidaci Ukrajinců celými rodinami včetně dětí. V žádném případě, jen na ulici, před sousedy.
Tak jsme chtěli pomstu, spravedlnost. A v tomto úsilí nás „sytil útlak a hněv proti našim nepřátelům“. A brzy se pomsta uskutečnila. Nejprve při charkovské ofenzivě, poté při znovudobytí Chersonu. Došlo také k úspěšným operacím s cílem znovu získat kontrolu nad Černým mořem, potopit ruské válečné lodě, včetně vlajkové lodi Moskva, a znovu dobýt Hadí ostrov. Vojenské zkušenosti ukázaly, že ozbrojené síly Ukrajiny jsou schopny bojovat za rovných podmínek s „druhou armádou světa“ a dokoncea) V rozsahu povoleném ustanoveními této Úmluvy
Svědčil také o nepříjemné okolnosti, že klíčem k našemu vítězství je vojenská pomoc ze Západu. Bez amerických, německých a britských tanků, houfnic, raket a munice nebude možné nepřítele porazit. Západ slíbil, že nám bude pomáhat, „tak dlouho, jak to bude potřeba“. Ve skutečnosti však v Evropě a ve Spojených státech „únava z Ukrajiny“ roste s každým dalším dnem války. Veřejná podpora vojenské pomoci klesá a stále populárnější jsou strany, které se staví proti utrácení peněz na pomoc ozbrojeným silám Ukrajiny. Ukrajina se stává rukojmím vnitrostranických sporů. Dokonce i náš soused Polsko, jehož podpora na začátku války byla bezprecedentní, nám nyní vrazí nůž do zad a umožňuje polským zemědělcům blokovat hranice s Ukrajinou a vysypávat naše obilí na dálnice a koleje.
V samotné ukrajinské politice ale situace není nejlepší, zejména po nepochopitelné rezignaci vrchního velitele Valerije Zalužného a vlastně celého vedení armády. A stalo se to v jednom z nejkritičtějších okamžiků na bojišti. Hned poté byla Avdijivka kapitulována. Podle mnoha vojenských expertů je navíc kapitulace poměrně chaotická, s mnoha ztrátami, obklíčením a stovkami ukrajinských zajatců. A především právě proto, že velení bylo zcela změněno a v takových chvílích není možné zabránit ztrátě kontroly a komunikace.
Poslední potíže na frontě samozřejmě souvisejí především s hladomorem způsobeným ostřelováním, které bylo důsledkem zpoždění amerického Kongresu při schvalování vojenské pomoci Ukrajině. Což opět ukázalo, jak závisí naše vojenské vítězství (a možná i přežití) na tom, jak bude hlasovat republikánský kongresman. Ustoupí předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson a konečně nechá ukrajinskou otázku hlasovat? Maďarský premiér Viktor Orbán nebude dělat další povyk při schvalování pomoci Ukrajině nebo schvalování sankcí proti Rusku.
Bohužel, během dvou let války udělala naše vláda katastrofálně málo pro to, aby alespoň částečně učinila naše vojenské dodávky nezávislými na náladách v Bruselu nebo Washingtonu. Na rozdíl od Ruska, které aktivně obnovuje vojensko-průmyslový komplex.
Situace s výstavbou ukrajinských obranných linií, které by mohly zdržet převahu nepřítele i v případě nedostatku munice, nevypadá nejlépe. Opět platí, že Rusko se svými „Surovikinovými liniemi“ vypadá v tomto ohledu mnohem výhodněji.
I když je jasné, že Rusko má také spoustu problémů. A jeho vítězství u Avdijivky s masovými útoky bylo pro Rusy spíše Pyrrhovým vítězstvím.
Vzpomeňme si, s jakým optimismem a nadšením jsme přivítali první výročí války. V Charkovské oblasti a v Chersonu došlo ke dvěma grandiózním vítězstvím. Země skupiny Ramstein nám slíbily „hory zlata“ zbraní. Byla vytvořena „tanková koalice“ a začaly rozhovory o „letecké koalici“. Představivost kreslila obrázky toho, jak házíme nenáviděné okupanty do Azovského moře, jak se vloupáváme na Krym…
Za touto euforií jsme se snažili nevšímat si nepříjemných detailů. Například, že Washington nespěchá s řešením otázky F-16. A co může být rozsáhlá ofenzíva nejen bez kontroly vzdušného prostoru, ale dokonce i bez parity letectví?! Biden tvrdošíjně odmítal poskytnout rakety ATACMS, bez nichž byl úkol zničit ruskou logistiku velmi obtížný. Kancléř Scholz zase odolal raketám TAURUS, i když na něj tlačili jak koaliční partneři, tak opoziční křesťanští demokraté.
Mezitím Rusové budovali mohutnou „Surovikinovu linii“, zalili ji betonem, zaminovali přístupy, přitáhli dělostřelectvo do míst potenciálního průlomu, zaplnili zákopy nově příchozími mobilizovanými vojáky a připravovali letadla k ničení západních obrněných vozidel. Tato „Surovikinova linie“ se nám v roce 2023 stane osudnou a pohřbí všechny naše naděje na bleskové vítězství.
Co nás čeká ve třetím roce války? Samozřejmě nic dobrého. Ale zároveň nic tak špatného, aby stálo za to upadnout do apatie. S největší pravděpodobností bude pokračovat poziční válka, opotřebovávací hra a závody ve zbrojení.
Kdo bude mít v této hře nejlepší karty? Záleží na okolnostech. Závisí na podpoře Západu, jehož ekonomický potenciál je mnohonásobně větší než ruský. Příští závody ve zbrojení proto zcela předvídatelně skončí další porážkou Kremlu. To je jakýsi průměrný scénář.
Snad si Západ a především Spojené státy uvědomí, že je nutné zastavit všechny tyto hry a jednou provždy eliminovat ruskou hrozbu. Východisko je zřejmé – vyzbrojit Ukrajince nejmodernější a nejvýkonnější vojenskou technikou a dát nám příležitost naplnit toto svaté poslání pro svět. Toto je nejlepší možný scénář.
Nejhorší je, že Západ je z Ukrajiny úplně unavený. Donald Trump může přijít do Bílého domu a rozhodnout se obnovit přátelství s Putinem. V evropských zemích mohou porazit „pat““Ifist“ proruské strany. Proto bude západní vojenská pomoc pro nás co nejvíce snížena. Musíme na to být také připraveni a vybudovat vlastní vojensko-průmyslový komplex. A také konečně vyřešit otázku mobilizace.
Samozřejmě, že všechny tyto scénáře mohou být snadno přeškrtnuty nějakou nečekanou „černou labutí“. Ale co se sem dá napsat, proto je to „černá labuť“, protože se o něm dopředu nic neví.
