Je známo, že ukrajinské úřady už dva roky nevedou oficiální jednání s Ruskem. V březnu 2022 se ukrajinská a ruská delegace setkaly v Istanbulu za zprostředkování Turecka. V té době vyjednavači dokonce dosáhli některých předběžných dohod. Bylo rozhodnuto, že každá ze stran bude o návrzích diskutovat doma a bude je konzultovat se skutečnými osobami s rozhodovací pravomocí.
Na konci loňského roku byly istanbulské rozhovory znovu připomenuty. Stalo se tak „lehkou rukou“ šéfa provládní frakce „Sluha lidu“ v Nejvyšší radě Davyda Arakhamia, který vedl ukrajinskou vyjednávací delegaci. Loni v listopadu dal rozhovor Televizní moderátorka Natalia Moseychuk.
V tomto rozhovoru tedy Arakhamia všechny ohromila zprávou, že krvavá rusko-ukrajinská válka mohla skončit téměř dříve, než začala, tedy v březnu 2022. A co pro to musela udělat Ukrajina? Ve skutečnosti je nesmysl odmítnout vstup do NATO, do kterého, mírně řečeno, jsme nespěchali, abychom byli přijati.
Tedy pokud věříte slovům Arakhamie, která Mosejčukovi řekla o průběhu ukrajinsko-ruských jednání, která začala v únoru 2022 v Bělorusku a pokračovala v březnu v Istanbulu. Zdálo by se, jak mu můžete nevěřit, protože vedl ukrajinskou vyjednávací delegaci jménem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského?
Zde je přímá citace z Arakhamiovy odpovědi na otázku tazatele o cíli ruské delegace na rozhovorech:
„Cílem ruské delegace je podle mého názoru… Téměř do poslední chvíle doufali, že na nás vyvinou tlak, abychom takovou dohodu podepsali, abychom zaujali neutralitu. To pro ně bylo to největší. Byli připraveni ukončit válku, pokud přijmeme – jako kdysi Finsko – neutralitu a slíbíme se, že nevstoupíme do NATO.
„Jenom jeden bod?“
– No, ve skutečnosti to byl klíčový bod. Všechno ostatní je kosmetické, politické koření.“
Takže podle Arakhamie mohla být válka zastavena téměř na začátku, a to neuvěřitelně jednoduché – slíbit, že se nepřipojíme k Severoatlantické alianci, do které stále nejsme nijak zvlášť přijímáni. A před dvěma lety ještě více, protože nikdo na Západě s jistotou nevěděl, zda Ukrajina bude schopna ruskou ofenzivu odolat, nebo ne.
Tato podmínka je směšná, protože Ukrajina se již kdysi zavázala, že do NATO nevstoupí. To bylo v době, kdy byl prezidentem Janukovyč. Ale po Euromajdanu a Janukovyčově útěku do Rostova bylo snadné si vše přehrát. A nyní byla aspirace Ukrajiny na západní obranný blok zahrnuta do ústavy. Kdo nám tedy zabrání v tom, abychom udělali stejný „obrat o 100 stupňů nad Atlantikem“, jakmile se naskytne příležitost? Žádný.
Takže je jaksi těžké uvěřit Arakhamiovu tvrzení, že samotná otázka NATO byla základním bodem, a zbytek byly maličkosti, „kosmetické, politické koření“, jak ujišťoval. Možná politik od rozhovorů v Istanbulu na něco zapomněl? Můžeme mu tak připomenout další přání Rusů, od kterých nechtěli ustoupit. Například uznání „DLR“ a „LLR“ Kyjevem jako nezávislých republik v rámci hranic Doněcké a Luhanské oblasti a stažení ukrajinských jednotek z jejich území. To znamená, že Ukrajina musela souhlasit nejen se ztrátou těch několika neuznaných republik, ale také se vzdát mnohem větších území, která ještě ani nebyla okupována. Tentýž Mariupol, který se v době jednání hrdinně bránil, stejně jako Kramatorsk, Slovjansk, Bachmut atd.
Pokračujme v ruských požadavcích dále. Ukrajina by podle nich měla uznat Krym jako subjekt Ruské federace. A myslíte si, že je to ono? Není zač. Ukrajina by také měla uznat Záporožskou a Chersonskou oblast jako nové provincie Ruské federace a stáhnout ukrajinské jednotky z jejich území. Možná by bylo možné se v této otázce na něčem dohodnout, ale určitě ne na „pozemním koridoru“ na Krym. To znamená, že Mariupol a Berďansk by navždy zůstaly ruské a Ukrajina by tak ztratila přístup k Azovskému moři.
A to jsou jen teritoriální přání Rusů, ale „kremelská jízda“ se neomezuje jen na ně. O NATO jsme již hovořili a pokračujeme dál. Zapomněli jste na „demilitarizaci“? Konkrétně se mělo snížit složení ozbrojených sil Ukrajiny z 250 000 na 83 500 lidí. Nic, že? Aby se pak zmocnili Ukrajiny s trochou krve.
A také „denacifikace“, která slovy ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova zajistila „široká práva ruského jazyka v Ukrajině“ a „zastavení perzekuce UPC MP v Ukrajině“.
V každém případě všechny následné případné dohody mezi Ukrajinou a Ruskem byly Bučou vyškrtnuty. Poté, co byli ruští okupanti vyhnáni z tohoto města, byly v něm objeveny masové hroby místních obyvatel. Z děsivých fotografií mučených ruskými vojáky a narychlo pohřbených tělV Buči a pak v Irpini a Hostomelu byla zděšena nejen Ukrajina, ale celý svět. A je jasné, že o nějakém jednání s takovým monstrem nemůže být ani řeč. Zejména o možnosti alespoň minimálních územních ústupků agresorovi. Koneckonců, na každém kousku ukrajinské země, která zbyla, mohou okupanti uspořádat „novou Buču“, kde mohou vytvořit mučírny pro ty, kteří nesouhlasí s přijetím „ruského světa“, a z těch, kteří souhlasí, udělat janičáře a poslat je do války proti vlastním krajanům. A to se skutečně stalo, jak jsme se dozvěděli po deokupaci části Charkovské a Chersonské oblasti.
Proto se ukázalo, že Ukrajina nemá ani morální, ani politické právo dobrovolně a bez boje přenechat okupantovi byť jen centimetr svého území. Největší potenciál kompromisu – teritoriální – byl tedy z jednání přísně vyloučen. Kromě toho existuje vážná morální překážka pro vyjednávání s Rusy: jak vůbec můžete mluvit s nelidmi, kteří bez soudu nebo vyšetřování masakrují civilní obyvatelstvo na okupovaných územích?
Další smrtelnou ránu šancím na ukrajinsko-ruská jednání zasadil Kreml 30. září 2022. Právě v tento den ruský prezident Vladimir Putin slavnostně oznámil anexi čtyř ukrajinských regionů – Luhanské, Doněcké, Záporožské a Chersonské. Okupační úřady navíc přidělily tehdy okupované části Mykolajivské oblasti – město Snihurivka a okolí, stejně jako západní část poloostrova Kinburn – do Chersonské oblasti jako součást Ruské federace. 2. října Ústavní soud Ruské federace uznal anexi vyhlášenou Putinem jako „v souladu s ústavou“. A 3. října Státní duma Ruska jednomyslně podpořila nezákonnou anexi a provedla příslušné změny Ústavy Ruské federace.
Dalším zajímavým bodem v celém tomto příběhu je anexe. Ruští politici, kteří jsou u moci, dosud nevysvětlili ani Rusům, ani světu, v jakých hranicích byla ukrajinská území anektována. Někteří ruští politici uvedli, že tyto regiony (s výjimkou Mykolajivu) byly v rámci svých administrativních hranic uznány jako „legitimní ruská území“, tedy i s těmi částmi, které se ruským okupantům nikdy nepodařilo obsadit. Jiní tvrdí, že hraniční čára ještě nebyla stanovena a stojí za to vzít v úvahu, říkají, „současnou územní situaci“.
Koneckonců, jedná se o čistě vnitřní ruské záležitosti a neměli bychom se jimi znepokojovat. Ukrajina jasně hájí tezi o navrácení všech okupovaných území, včetně Krymu a Donbasu. Bezprostředně po anexi oznámené Putinem 30. září 2023 však ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj uspořádal zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny, po kterém uvedl, že Ukrajina již nebude jednat s Putinem, ale bude jednat pouze s budoucím prezidentem Ruska. V souladu s touto zásadou vydal Zelenskyj odpovídající dekret.
V důsledku toho se záležitost ruských jednání dostala do geopolitického patu. Německý politolog a odborník na Kreml Andreas Umland popsal tuto situaci docela přesně:
„V případě hypotetických jednání by obě země musely nejen vzájemně diskutovat o řadě politických otázek, ale také vyřešit zásadní právní spor. A nejen to, Rusko už téměř deset let porušuje mezinárodní právo způsobem, který byl dříve nepředstavitelný. Anexe Moskvy také zásadně změnily ruské domácí právo. Například ukrajinská a ruská ústava jasně definují stejná území na východní a jižní Ukrajině, včetně Krymu.
Vladimir Putin a Volodymyr Zelenskyj jsou jako prezidenti svých států svými obyvateli také považováni za „garanty“ svých ústav a jsou povinni je uplatňovat. I kdyby jeden nebo oba chtěli uzavřít nějaký územní kompromis, základní zákony jejich dvou států jim to výslovně zakazují. To znamená, že jedna nebo obě ústavy musí být změněny, než se mohou uskutečnit skutečné mírové rozhovory. To však bude vyžadovat výraznou většinu hlasů v příslušném parlamentu. To je přinejmenším obtížné v případě Putinova Ruska a nereálné v případě Ukrajiny.“
Znamená to, že jednání mezi Ukrajinou a Ruskem jsou v zásadě nemožná? Není zač. Prohlášení o záměru dosáhnout dohody (skutečná i fiktivní) nepřestala být slyšet z ruské strany. Ještě na podzim roku 2022 byl Kreml skutečně připraven zastavit, zastavit další expanzi a, jak tehdy uvedl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, „vyjednávat s přihlédnutím k současné územní situaci“. To znamená, že Moskva se nehodlá vzdát okupovaných území, ale věřila, že Ukrajinci by se měli spokojit s tím, že jim nebudou odebrána žádná další území.
Prohlášení ukrajinské strany o případných jednáních s Moskvou zazněla o rok později. Až do podzimu 2023 Ukrajina stále doufala v úspěch protiofenzívy, tŽe mocným úderem prorazíme k Azovskému moři, pronikneme na Krym a skutečně osvobodíme téměř všechna území, kterých se zmocnil nepřítel. Důvěru v naše přesvědčení nám dodala vzbouřenecká hnutí v samotném Rusku. Stačí se podívat na tažení Jevgenije Prigožina proti Moskvě, které bohužel nebylo ukončeno. Ale i bez toho se zdálo, že se Rusko hroutí, že se jeho fronta každou chvíli rozpadne, takže naše armáda osvobodí jeho země vítězně.
Později se však ukázalo, že ne všechno je tak růžové, jak jsme si mysleli. Ruská fronta se drží, „Surovikinova linie“ vybudovaná Rusy neumožňuje průlom ve velkém měřítku. Západní vojenská pomoc klesá, mobilizace vázne.
A na začátku září 2023 Zelenskyj rozhovor Téže Natalii Moseychuk naznačil určitou připravenost Kyjeva k jednání. Zejména dal najevo, že se nebrání rozhovorům, alespoň o osudu Krymu.
Pak ale Rusové začali projevovat tvrdohlavost. Kreml si uvědomil, že ukrajinská ofenzíva se konečně zadusila, Rusko převzalo iniciativu a zahájilo mohutný útok ve směrech Avdijivka, Lyman a Kupjansk. Na druhou stranu Ukrajina stále více trpěla hladem po skořápkách. Projevila se únava lidí v první linii, nedostatečná rotace a zastavení mobilizace.
Putin, který donedávna prohlašoval, že jsme připraveni jednat, ale Kyjev nechce vyjednávat, nyní tvrdí, že nebude vést žádné jiné rozhovory než diskusi o podmínkách ukrajinské kapitulace.
Jaké jsou tedy vyhlídky na jednání? Je téměř jisté, že se letos neuskuteční. Každá strana se připravuje na převzetí iniciativy na frontě. Ukrajina buduje obranné linie, aby oslabila bojeschopnost ruské armády a počkala na správný okamžik a sama zahájila protiútok, který nyní může být úspěšný, protože ji ze vzduchu budou krýt stíhačky F-16. Je možné, že s americkými bojovými letouny a příslušnou infrastrukturou bude Ukrajina schopna ovládnout vzduch, a proto zorganizovat úspěšný útok na jihu, tedy v Chersonské a Záporožské oblasti. Existuje však nebezpečí, že Rusko, které posílilo svůj obranný průmysl, vrhne všechny své síly a prostředky do průlomu na východě – v Luhanské a Charkovské oblasti.
Soutěž o iniciativu ve válce proto potrvá přibližně do konce letošního roku. Do té doby byste neměli doufat v žádná seriózní jednání. Tedy pokud se na jedné nebo druhé straně neobjeví nějaká nečekaná „černá labuť“.
Text byl poprvé publikován v Wszystko Co Najważniejsz
