Lineární pojetí času, které se v západním světě uchytilo spolu s křesťanstvím v pozdní antice, zní velmi lákavě. Říká se, že čas (a s ním i dějiny, lidstvo a vše, co existuje) se neustále posouvá kupředu, a proto ani jeden okamžik budoucnosti nemůže opakovat to, co se již stalo. A tím, že se člověk posouvá kupředu, velmi často si podvědomě představuje pochopení něčeho lepšího, než to bylo předtím. Není tedy divu, že lineární vnímání času je obvykle charakterizováno optimismem. Někdy je to oprávněné, ale velmi často ne. Mnoho příkladů druhé možnosti uvádí učitel, kterého nikdo nikdy nechce poslouchat – dějepis.
Klasickým příkladem neopodstatněného optimismu do omrzení je myšlenka „konce dějin“ Francise Fukuyamy, vyjádřená pod vlivem konce studené války a zhroucení komunistických režimů střední a východní Evropy v čele se SSSR. Místo konečného globálního triumfu liberální demokracie a tržní ekonomiky však vidíme politickou a především ideologickou krizi na Západě, nárůst chaosu a šíření ohnisek válečných konfliktů v různých koutech světa. Rusko-ukrajinská válka, útok Hamásu na Izrael, útoky jemenských Hútíů, krveprolití v Sýrii, rostoucí agresivita Íránu, Severní Koreje a Číny – tyto a další příklady ukazují nejen to, že dějiny nemají „konec“. Jasně ukazují, že současní političtí vůdci Západu se nepoučili z jedné velmi důležité lekce: diktátoři a extremistická hnutí nemohou být uchlácholeni ústupky nebo kontrolován rozsah jejich agrese.
Nejbolestivějším příkladem pro Ukrajinu je americká politika, která nás podporuje ve válce proti Rusku. Na jedné straně je již samotný fakt jeho existence jedním z klíčových klíčů k úspěšnému odstrašení ruské agrese. Bez americké (a obecněji západní) finanční nebo vojenské pomoci by ukrajinská armáda už neměla moc s čím bojovat a ekonomika by se zhroutila. Na druhou stranu je však zarážející linie, kterou odborníci opakovaně zdůrazňují: cílem Spojených států není vítězství Ukrajiny, ale zabránění její porážce. A to je velmi velký rozdíl.
Jedním z hlavních tvůrců zahraniční politiky administrativy Joea Bidena je jeho poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan, jehož hlavním krédem je vyhnout se eskalaci ozbrojených konfliktů prostřednictvím vyjednávání a kompromisů. Sullivan samozřejmě není jediný a ani první, kdo tuto řadu vytvořil. Byl to ale on, kdo se během Bidenova prezidentství stal jeho ztělesněním.
Projevem tohoto přístupu je zpoždění dodávek mnoha naléhavě potřebných typů zbraní na Ukrajinu – aby se Rusko příliš neprovokovalo a nezpůsobilo eskalaci. Mnoho odborníků se domnívá, že pokud by ozbrojené síly Ukrajiny obdržely více západních zbraní (včetně vybavení) a v kratším čase, pak by v roce 2022 byly šance na úspěšnou protiofenzívu na jihu mnohem vyšší. Zpoždění poskytlo Rusům čas, aby se uchytili, a všichni jsme letos v létě a na podzim viděli, k čemu to vedlo. Snaha nezhoršovat konflikt vedla pouze k jeho prodlužování, a tedy k dalším obětem a destrukci.
Podobné je to s hlavními „tvůrci zpráv“ posledních týdnů – Hútíi. Tito islámští extremisté v Jemenu (zemi, která existuje pouze de iure) s aktivní finanční a vojenskou podporou Íránu ve skutečnosti paralyzovali lodní dopravu v jednom z klíčových regionů – Rudém moři – což má extrémně negativní dopad na světové trhy. Otevřeně útočí zejména na americké lodě. Neustálá eskalace. Je ironií, že to byla právě Bidenova administrativa v roce 2021 „v zájmu zlepšení humanitární situace v Jemenu“, která odstranila Hútíe ze seznamu globálních teroristických organizací, kam byli přidáni v době Donalda Trumpa.
Takových příkladů americké pasivity a nerozhodnosti je v posledních letech mnoho. Nerozhodnost Obamovy administrativy proměnila konfrontaci v Sýrii v totální masakr s četnými válečnými zločiny spáchanými vládními silami a Rusy, kteří je podporovali. Takzvaná „dohoda s Íránem“ z roku 2015 nezastavila Írán v dalším vývoji jaderných zbraní a rozmisťování ještě kontrolovanějších extremistických hnutí v Libanonu, Sýrii, Iráku, Jemenu a dalších zemích v regionu. Stejně jako z dodávek tisíců šáhedů, kterými Rusové terorizují Ukrajinu. A arogantní pokusy Donalda Trumpa okouzlit severokorejského diktátora Kim Čong-una osobním charismatem dosáhly stejného nulového výsledku jako politika „strategické trpělivosti“ Obamovy éry. Severní Korea je i nadále – spolu s Íránem, Ruskem a (méně explicitně) Čínou – hlavním podněcovatelem míru ve světě.
Samostatným příběhem je nedostatek adekvátních reakcí Západu na agresivní kroky Ruska. A adekvátní zhodnocení tohoto stavu jako takového. Vzpomeňme si, jak krátce po ruském útoku na Gruzii v roce 2008 nově zvolený prezident Obama inicioval „reset“ vztahů s Ruskou federací. Chyba v překladu nápisu na symbolickém tlačítku je „přetížení“ místo „reset“ mělo naznačovat vyhlídky na takové akce, ale ne. Následovala příliš pasivní reakce na anexi Krymu a agresi na východě Ukrajiny v roce 2014 a již zmíněná přílišná zdrženlivost při dodávkách zbraní Ukrajincům v předvečer a během totální ruské invaze. Jak vidíme, vše ruského diktátora jen povzbudilo k další agresi a neodradilo ho.
Je to součást hlubšího nepochopení povahy Ruska, jeho politických elit a společnosti jako celku. Inspirováni sny o „konci dějin“ západní lídři v 90. letech velkoryse zasypávali krizové Rusko nejrůznějšími dotacemi a půjčkami, často bez zvláštních podmínek a požadavků. Protože věřili (stejně jako kdysi v případě Číny), že ekonomická prosperita učiní z Rusů a Ruska adekvátní součást mezinárodního společenství. Pro srovnání, Ukrajině byla předložena řada podmínek – především jaderné odzbrojení – hned na začátku jednání o finanční podpoře.
Absence tvrdých reakcí USA na ruské akce, nemluvě o západní Evropě s její bezuzdnou touhou obchodovat s Ruskem (i na úkor deklarovaných hodnot), nás přivádí zpět k původnímu zápletce o linearitě času. V dějinách totiž nejsou žádné dvě situace totožné. Ale některé z nich jsou si tak podobné, že se vkrádá myšlenka, že staří Řekové a Římané něco věděli, když si představovali, že čas je cyklický.
Nelze si nevzpomenout na historii „pacifikace“ nacistického Německa ve 30. letech 20. století. Zdálo by se, že je to kanonický příklad toho, jak ústupky a shovívavost vůči diktátorovi vedou pouze ke zvýšení jeho choutek a v žádném případě nezabrání válce. Ale těsně před válkou, jak řekl Churchill, jsou „usmiřovatelé“ také v nemilosti.
V případě Spojených států mají takové chyby kromě neochoty studovat historickou zkušenost ještě jeden důležitý základ – traumatickou zkušenost pro americkou společnost s intervencemi v Afghánistánu a Iráku, které navzdory veškerému úsilí skončily fiaskem. Podíváme-li se ještě hlouběji, narazíme na další podobné trauma – válku ve Vietnamu. To vše posiluje hlasitou kritiku levice na Západě, která ráda svaluje vinu za problémy světa nikoli na diktátory a teroristy, ale na „americký imperialismus“. Bývalý poradce prezidenta Donalda Trumpa pro národní bezpečnost, generál H.R. McMaster, hovořil o tomto problému velmi výstižně ve své knize „Bojiště. Boj za obranu svobodného světa“: „Povrchní chápání historie je často více zavádějící než naprostá neznalost.“ Kořeny problémů moderního světa neleží v mýtickém „americkém imperialismu“. Neblahá zkušenost z minulosti by neměla převážit nad zřejmým axiomem, že zlo bude růst, dokud nebude potrestáno. Jinak to nejde.
Ani samotní Rusové se netají tím, že nemají zájem o žádný kompromis s Ukrajinou. V nedávné publikaci Dmitrij Medveděv bez obalu prohlásil: „Přítomnost nezávislého státu na historických ruských územích bude nyní trvalým důvodem pro obnovení nepřátelských akcí. … Může se to stát za deset nebo padesát let.“ S Medveděvovým alkoholismem si můžete užít spoustu legrace. Není však pochyb o tom, že si to myslí jak Putin, tak většina Rusů.
Takovou věčnou, historickou agresivitu Ruska, která je dočasně omezena pouze vojenskou porážkou, jako byla krymská válka v polovině devatenáctého století, by si měly připomínat vysoké úřady těch států, které se snaží zachovat alespoň nějaké zdání civilizovaného řádu ve světě 21. století. Že tyrani, diktátoři, teroristé, extremisté – ti všichni vnímají ústupky jako slabost a respektují jen sílu. Na to by neměli zapomínat Ukrajinci, z nichž mnozí ještě nedávno – přinejmenším do roku 2014 (a mnozí i později) – nevnímali Rusko jako hrozbu. A dokonce i po anexi Krymu a okupaci částí Doněcké a Luhanské oblasti lačně naslouchali slibům, že „uvidí mír v Putinových očích“.
