Volodymyr Zelenskyj se od samého začátku svého prezidentského období nevyznačoval oddaností demokratickým postupům a jasným pravidlům. Vzpomeňme na pochybné předčasné parlamentní volby v létě 2019 z hlediska Ústavy, jmenování „insiderů“ do různých funkcí, demonstrativní „hubování“ úředníků v duchu „vypadni, lupiči“, nátlak na opoziční politické síly, pokusy ovládnout mediální prostor a mnoho dalšího. Jakási „silná ruka“, která (údajně) konečně přišla dát věci do pořádku.
Takový obraz byl velmi v souladu s přáním značného počtu Ukrajinců. A nejde ani o nechvalně známý televizní seriál „Sluha lidu“, kde postava v podání Zelenského střílela poslance v parlamentu, aby „nastal pořádek“. Počátky myšlenky tohoto typu „silné ruky“ sahají přinejmenším do devatenáctého století s naivní vírou milionů rolníků v „dobrého cara/císaře“, který by omezil svévoli úředníků/pánů, rozdělil půdu všem a zajistil všeobecné štěstí. Takové aspirace měly v sovětských dobách své variace.
Na to bychom až donedávna neměli zapomínat Nejpopulárnějších zahraničním vůdcem mezi Ukrajinci byl běloruský diktátor Lukašenko – „řád“, který zařídil s nízkými cenami a hladkými silnicemi, zněl v ústech některých našich spoluobčanů jako novodobá reinkarnace „párků za 2,20“. Pod ukrajinským sluncem tedy není nic nového – mnozí z nás stále věří v čaroděje, který mávnutím kouzelného proutku v mžiku promění dýni v kouzelný kočár.
Téměř dva roky totální ruské invaze vedly k ještě větší koncentraci moci v rukou prezidenta a jeho úřadu. Není žádným tajemstvím, že všechna klíčová rozhodnutí, včetně těch, která se týkají otázek, které jsou velmi vzdáleny rozsahu jeho pravomocí, jsou přijímána v Kanceláři prezidenta. Kdo by měl být jmenován do jaké funkce a kdo by měl být odvolán, o čem a jak se bude mluvit ve sdělovacích prostředcích, jaká rozhodnutí se budou hlasovat v parlamentu – o tom všem nerozhodují ti, kteří by měli být v souladu se svými postoji a kompetencemi, ale pánové Jermak, Tatarov a spol.
Americký novinář Simon Schuster ve své nové knize o Volodymyru Zelenském a počátcích ruské ofenzívy popisuje, jak vznikl telethon United News – neuvěřitelná šance pro úřady vytvořit informační monopol. Autor zejména vzpomíná, jak tehdejší zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta Kyrylo Tymošenko přímo říkal redakci, co a jak mají pokrývat.
Snad nikde není koncentrace moci v rukou prezidentské kanceláře patrnější než na příkladu degradace role Nejvyšší rady. Během tří desetiletí nezávislosti měl parlament k dokonalosti daleko, ale stále to bylo místo, kde existovaly různé názory a politická konkurence (i když někdy byly jeho metody a cíle účastníků velmi pochybné). Koneckonců to byla právě rozhodnutí zákonodárného sboru, která sehrála klíčovou roli při řešení krize během oranžové revoluce (tzv. ústavní reformy) a během revoluce důstojnosti, kdy Nejvyšší rada odstranila uprchlého Janukovyče.
Nyní parlament ztratil jakoukoli nezávislou roli. I když se „sluhovi lidu“ často nedaří shromáždit hlasy pro určité hlasy sama (protože jsou tam i lidé svědomití a profesionální), OPFL nebo řada oligarchických skupin vždy přijde na pomoc. Malá opozice záměrně opomíjet, což mimo jiné omezuje možnost účastnit se zahraničních pracovních cest. A nedávno předseda Stefančuk, pokorný vykonavatel příkazů prezidentské kanceláře, vydal dokument v sovětském duchu, podle něhož musí všichni poslanci mluvit a jednat přísně v rámci předem obdržených pokynů při zahraničních služebních cestách (pokud jsou tam samozřejmě povoleni). Jedním slovem, žádná kritika „stranické linie“, protože na služební cestu už nepojedete. Ukrajina se také stala téměř první zemí, která porušila klíčový princip vytváření parlamentních delegací do PACE – poměrné zastoupení všech parlamentních frakcí, z nichž každá volí své vlastní delegáty. Z vůle mluvčího (i když ve skutečnosti je jasné, že dekret vzešel z vyšších instancí) jsou nyní frakce ukrajinského parlamentu o takovou možnost připraveny.
Teoreticky je možné najít vysvětlení a ospravedlnění takových kroků ke koncentraci moci. Při totální invazi k nepříteli často není čas na všechny demokratické procedury, cenzura je nezbytná pro boj s nepřátelskou propagandou a pro prosazení vlastní pozice, kritika vlády ze strany opozice může způsobit zmatek v řadách našich spojenců na mezinárodní scéně a zpozdit finanční a vojenskou pomoc a mnohem, mnohem více. Úřady však s četnými nedemokratickými a zkorumpovanými kroky odvádějí vynikající práci.
Historie zná mnoho příkladů, kdy se v okamžiku krize ukázala jako vhodná a účinná právě „silná ruka“. Dokonce i ve Velké Británii během druhé světové války existovala silná cenzura a pravomoci ministerského předsedy Dílo Winstona Churchilla bylo v době míru neslýchané. Ačkoli srovnání Zelenského s Churchillem bylo již nějakou dobu v módě, nyní je zcela zkompromitováno. Protože čím dále jdeme, tím je zřejmější, že náš prezident a jeho okolí nejsou v žádném případě britskou politickou elitou před 80 lety. Ačkoliv měl Churchill velké pravomoci, stál v čele válečné vlády, v níž byli kromě zástupců vládnoucí Konzervativní strany na klíčových místech také zástupci labouristické opozice. Kritika jednání vlády a premiéra osobně nebyla tabu. Během války bylo Churchillovi dokonce předloženo hlasování o nedůvěře v parlamentu (i když neúspěšně).
Churchill byl schopen přijmout kritiku. Na tomto pozadí vytváří zvláštní kontrast další epizoda ze Schusterovy knihy. Výše zmíněný Kyrylo Tymošenko opakovaně volal redaktorům kanálů účastnících se telethonu a obviňoval je z toho, že prezidenta naštvali.
Churchill a jiní silní vůdci, kteří v minulosti dobře využívali velmocí, měli jedno společné: nebáli se odpovědnosti. Současná ukrajinská vláda v čele s prezidentem je vzorem strachu z odpovědnosti a s tím spojeného poklesu voličských sympatií. A navíc horlivost pro ty, kteří jsou připraveni tuto odpovědnost převzít. Například generál Zalužnyj. Můžeme si vzpomenout na Zelenského sliby o „grilování na květnové svátky“ v době, kdy západní partneři varovali před hrozící invazí. Simon Schuster píše, že před invazí Zelenskyj odmítl Zalužného návrhy na posílení hranic a mobilizaci záloh, aby nedošlo k panice. Kolik tisíc životů Ukrajinců stál prezidentův strach převzít odpovědnost, je otázka s hroznou odpovědí.
Nejaktuálnějším a nejbolestivějším příkladem je zákon o mobilizaci. Neúspěch vládního návrhu zákona, který se ani nedostal do jednacího sálu, je bolestně exemplárním příkladem strachu z odpovědnosti a ztráty ratingu. Zvýšená mobilizace je vynuceným a nevyhnutelným krokem, pokud chce Ukrajina vyhrát válku. Tento krok je velmi nepopulární mezi mnoha Ukrajinci, včetně těch, kterým „experti“ telethonu nejprve slíbili konec války za 2-3 týdny a poté bleskovou válku v létě 2023.
Přijetí zákona o mobilizaci by mělo demonstrovat jednotu politického a vojenského vedení, která je pro zemi tak důležitá, a schopnost politiků podnikat nepopulární, ale životně důležité kroky. Místo toho se Bankovová nejprve vrhá na Zalužného rukama poslance Bezuhly a nyní ze všech sil přenáší odpovědnost za mobilizaci na armádu, zejména ústy Davyda Arakhamii. Ze slov posledně jmenovaného vyplývá, že to byla špatná armáda, kdo napsal ještě horší zákon, za který jim politici již vyjádřili své „fe“. I když autorem návrhu zákona byla vláda. Sám vrchní velitel Volodymyr Zelenskyj se snaží vyhýbat hovorům o nepopulárních otázkách, včetně mobilizace. Hodnocení je nade vše. Vojenské velení se proto nesmí soustředit na ochranu země před nepřítelem, ale navíc dělat práci místo nezodpovědných politiků.
Teoreticky by se Volodymyr Zelenskyj mohl stát příkladem „silné ruky“, která, byť na úkor alespoň části demokracie, dovedla zemi a lid k novým úspěchům – jako Churchill, Napoleon a mnoho dalších významných osobností minulosti. Když se ale rozptýlil klamný kouř okouzlených dojmů ze Zelenského dobrých projevů po celém světě, ukázalo se, že pokud se ukáže, že je Napoleonem, bude to ten, kterého osobně hrál ve filmu „Rževskij vs. Napoleon“ – slabá parodie, která nemá s originálem nic společného. Proto v době, kdy osud všeho ukrajinského závisí na schopnosti vůdce převzít odpovědnost, máme místo kvalitativního skoku vpřed prostřednictvím silných a správných rozhodnutí co do činění s diktaturou nezodpovědnosti.
